Dlouhých a krásných 8 měsícu s nohama v suchu skončilo. Už nemám "loď ze které se nevystupuje".
Skály pod Tobogánem a divoké proudy na ně narážející mě ukázaly jak nicotný je člověk proti Kryse.
Chvíli jsem drhnul o skálu ramenem, chvíli pádlem, chvíli helmou, nemohl jsem se pod vodou srovnat, pak mi to dokonce vytrhlo pádlo z jedné ruky....
Samozřejmě to bylo úplně zbytečné, stačilo vyčkat ještě nějakých dalších 5 - 10 - 15 - 20 vteřin pod vodu
až se okolní živly trochu vybouří a pak vklidu zvednout. Nestalo se. Panika byla silnější,
zmatek vedl moji ruku k onomu nenáviděnému popruhu na špricce, který je ekvivalentem rudého
tlačítka Eject v proudových stihačkách. A první co jsem uslyšel nad hladinou byl Alfův hurónský smích....