Dlouho jsem marně Alfa přemlouval, že mám na krysu nárok. Nechtěl mi žádnou přiznat.
Na Vavřinci jsem nevyeskymoval Pálavu a vyklopil Martinu i sebe.
Na Čerťákách jsem vystoupil do vody a kus plaval, když jsem marně lovil Alfův kajak.
Až teď. Vesele si s Tomem v družném hovoru jedeme lehkou tekoucí vodou po proudu,
když tu oba najednou zaregistrujeme, že přes říčku leží strom.
Většina vody jde pod něj, ale nad hladinu ční jen cca 20 cm, tak co bychom se báli.
Ani jsme to nerozmakali a pěkně středem, kde jde největší proud udělám něco jako náznak na rockslide.
A ejhle. Ono to sice špičku vyhodilo nad kmen, ale šláplo na prdel a sklátilo na bok, takže jsem si opřel dno o kmen.
Po chvíli boje jsem se sklopil do vody, které je přesně tolik, že se pravou ruku s pádlem opírám o dno,
pravé ucho mám pod hladinou, ale pusu nad.
Ostatní sledují moje marné pokusy o vytlačení se s lodí na kmen, Alf mi dokonce nezištně nabízí pádlo
a já zvažuju možnost nechat se podmáčknout pod strom. Několik větví pod hladinou mne přesvědčí,
že levou rukou se špricka dá sundat velmi elegantně.