Zmar, zmar, zmar... Zase další do sbírky..., to se mě daří. Celý
týden si člověk udržuje nulové skóre, a pak si dost nešikovně vystoupí z
lodi na poslední francouzské řece. Jo holt za blbost se platí !!!
Zastavuji ve vracáku nad Tomem, který stojí opodál pode mnou nad jedním z
mnoha průšvihů a s pečlivostí sleduje kudy Guru najíždí cestu. Po chvíli
něco gestikuluje (prý je tam v průjezdu padlý strom), ale já ho bohužel blbě
slyším a jsem v domnění, že je to pokyn k tomu abych jela. A tak tedy
vyjíždím, ale ouvej vyjíždíme oba dva najednou a po pár vteřinách se
potkáváme (resp.srážíme) těsně nad inkriminovaným místem (padlý strom a
opodál jeden z mnoha sifonků). Tom bravurně s náklonem překonává nástrahy a
já bohužel při svém "štěstí" se kácím pod padlý strom (zjišťuji až později).
V první chvíli si říkám no nic tak hlavně rychle zvednout. Ale co se děje
.... nemůžu se srovnat, hnout lodí, v hlavě mě probíhají myšlenky "přeci
tady nebudu plavat". Zkouším to podruhé, potřetí, ale marně. Potom se snažím
strhnout šprajdu a vylézt, ale nemohu se ani pohnout, zůstávám nějak divně
zaklíněná mezi šutrem a stromem, po chvílí boje se mě to daří a můžu se
alespoň nadechnout, ale boj nekončí. Už jsem sice z kajaku venku, v levé
ruce držím pádlo, které mě skřípe ruku a zůstává vzpříčené mezi podemletým
šutrem a stromem. Zády se opírám o kmen stromu a nohama o šutr přes který
jde snad 80% vody z Verdonu, která se mě snaží strhnout dopryč. Po chvílí
se mě daří pádlo vytáhnout, házím ho za záda po Alfovi a pomalu se
soukám na kmen, abych se rozhlídla kudy se dostanu na břeh. Z jedné strany
vidím jak přibíhá Guru, který má za sebou kaskadérský kousek při výstupu z
kajaku do kolmé skalní stěny a objevuje se i Vlastík s házečkou, po které s
vděčností vztahuji ruku a dostávám se ven. Konečně mám (na chvilku) pevnou
půdu pod nohama. Ono plavat tady mezi sifony a podobnými zrůdnostmi nic
moc....