Tak už je to tady zase. Zase musím psát nějakej deník. Opakovaně jsem se pokoušel to přehrát na někoho jiného, ale nezdařilo se. Jako kdybych byl nějakej spisovatel, nebo co.... Nebo grafoman ???

Norsko logo vlajka

Krysy podruhé v Norsku

4.7. - 20.7.2003

"Na sever, na sever."
"Dear Dalajlama."
"Japonec, ty vole!"
"Chaloupko, chaloupko, tak je mi vhod,
 otoč se, ať je ke mě tvůj vchod!"

Osoby a obsazení:

Na této obojživelné operaci se sešlo spousta lidí, včetně šílených cyklistů volně se prolínajících s raftaři, takže i počet doprovodných vozidel byl rekordní. No prostě hroznej zmatek.

Toyota HiAce

Toyota
Alf Alf Rainbow VooDoo, video.   "Pan Bělovousý".
Chamonix Chamonix   Pyranha Prozone 225, raft, video, zdravotnice.
Tomáš Abu Necky (w)Itch, foto, deník (+ nočník).
Eva Eva Pyranha Inazone 230.
Jana Jana Pyranha Inazone 220, foto.
Pavel Pavel Železný Bert, foto, MTB.
Petra Petra Raft, MTB.
Q Q MTB, raft, foto.   Kdo jiný než mistr "Kjů".

VW Passat

Passat (+ vlek)

Honza Guru Prijon Release, video, foto, MTB.
Aleš Aleš Noah AQII, MTB, raft, foto.
Dana Dana Rainbow Sayan, raft, MTB.
Stoupa Stoupa MTB, raft.   "Pan Smrť".

Fiat Ducato

Ducato (Klekáto, Bubláto, Huhláto)

Karas Honza raft, MTB, šéfkuchař (!!!), foto.   "Pan Hikari". Pro odlišení od ostatních Honzů občas nazýván "Karas".
Pekari Pekari MTB, foto, raft.   Naše profi fotografka, vlastním jménem "Lenka".
Irena Irena MTB, raft, foto.
Ondra Ondra Pyranha Inazone 230, foto.   "Pan Oranžový". Někdy též nazývaný "Bratr"
Martin Martin MTB, raft.   "Pan Skvrnitý". Nechvalně proslulý pikaču.

Den 0. - pátek 4.7.2003

Sraz v klubovně byl vyhlášen na 19:00, když jsem dorazil v 19:15, byli tam jen Ondra, Eva a v hospodě vedle Pavel s Petrou. Po chvíli Ondřej nadzvedl klobouček a šokoval mě svým novým revolučním účesem a prohlášením, že Irena prý s ním nikam takhle nepojede. Vzápětí mě šokoval podruhé, když nadzvedl brýle a odhalil, že má oranžové nejen vlasy, ale i obočí !!! Postupně se scházejí další, Alf přicouval Toyotou jednosměrkou (z Kábulu) a začínáme nakládat. Ten pravý chaos nastává až po příjezdu Ducata s nákladem žrádla a Passata s přívěsem na lodě (který Guru odpojuje a odjíždí si domů zabalit a rozloučit se, grrr). Asi za 1,5h jsou vozidla narvána až po střechy, v Ducatu je 6kol a veškeré žrádlo, pití, raft a kytary, na vleku 9lodí a pádla, v Toyotě různé drobnosti jako stany, spacáky atd. Asi v 21:45 opět přijíždí Guru, dáváme ještě 3kola a jednu loď (Honzova fungl nového Release) na Passata, připojujeme vlek (kupodivu svítí) a pouze s půlhodinovým zpožděním proti plánu (22:30) vyrážíme směr Cínovec.
Jana dostává sms od "žen ze Sokola Trója" (které se právě vrací z Norska), že nechaly jednu loď pod skálou na Lóře a jestli tam budeme mít míň vody, že by možná šla vytáhnout. Bude veselo. Cestou se marně pokoušíme někde vyměnit jednu prázdnou plynovou bombu za plnou, nedaří se, snad nám budou na vaření stačit ty zbylé 3 (nebo 4?). Poprchává. O půlnoci tankujeme naftu v Dubí, velké zmatky při placení kartou, automatická pokladna se rozhodla, že o půlnoci začne dělat inventůru, nebo co. Loučíme se se sociálními pracovnicemi podél cesty a konečně přijíždíme na hranice s Německem.

Den 1. - sobota 5.7.2003

Hranice překonáváme bez problémů (kdo viděl naše fotky v pasech, neuvěří) a smážíme přes Německo na sever. Střídavě se ztrácíme a nacházíme s ostatními vozidly, občas se vzájemně mateme chaotickými esemeskami. Počasí je hnusné. Pokouším se navigovat, ale občas u toho usínám. Za Berlínem střídá Alfa za volantem Toyoty Pavel, Ducato jede v dohledu za náma, Passát je čertvíkde, asi vepředu. Pokračujeme směr Puttgarden, sděluji Pavlovi navigační pokyny ("furt rovně, na výjezdu 9 mě vzbuď") a usínám. Pak je najednou světlo, už skoro neprší, sjíždíme z dálnice, na chvíli se před náma zjevuje Passát, ale pak zase mizí v dáli. Projíždíme okolo Lübecku, potom ještě kousek dálnice, bereme naftu a pak už jen přes veliký most na jakýsi ostrůvek a vzhůru do přístavu. Trajekt naštěstí jezdí často a není úplně našlapaný auty (proto jsme taky nejeli přes Rostock), takže se bezproblémů naloďujeme a kolem 9h vyplouváme. Plavba je krátká, takže před desátou už vyjíždím za volantem Toyoty na dánskou dálnici u Rødby a hasíme si to v poměrně hustém ale rychlém (120km/h) provozu směrem na Kodaň. Počasí se vylepšuje, občas svítí i sluníčko. Před polednem najíždíme v Helsingoru na starou dobrou Auroru, opět skvělé načasování (v přístavu čekáme asi 5 minut), a za chvíli jsme ve Švédsku.
Za volant sedá Chamonix, přístavní dělníci se možná trochu diví proč to děvčátko řídí dodávku, ale jí to jde docela dobře, za chvíli jsme na dálnici E6 a jedeme směr Göteborg, Uddevalla, hranice s Norskem. Někdy k večeru zastavujeme na jídlo, pak pro naftu a zpět na dálnici směr Oslo. Opijím se v Toyotě s děvčaty, stále řídí Chamonix. Nejžádanější muzikou se stává soundtrack k Southpark - Hell on Earth, fakt dobrý "Blame Canada" :-) Před Oslem zastavujeme na odpočívadle, mají zde velikou laminátovou žirafu (v životní velikosti), která má na patřičných místech obrovskou díru, dá se skrz ní prolézat, je tam dokonce skluzavka, no velikej nářez, doufám že to někdo vyfotil.
Za volant jde Q, já opět naviguji (spíš pospávám na předním sedadle, ale kupodivu jsme nezabloudili), stále po E6 až před Hamar, pak doprava na Elverum a pak na sever Rena, Akre. Passát je opět někde vepředu, Ducato v závěsu za Toyotou. Občas poprchává, měla by být tma, ale jsme v Norsku....

Den 2. - neděle 6.7.2003

Konečně se dostáváme do mě povědomých míst, jedeme po malebné horské silničce č.217, v údolí vlevo pod námi můžeme tušit řeku Mistru. V autě jsou všichni vytuhlí, mně se zavírají oči v každé druhé zatáčce, tiše doufám, že Q je na tom lépe. Jednu chvíli se mi zdá, že čelovka co držím v ruce a svítím si s ní do mapy, je dálkové ovládání řadicí páky a že musím v každé zatáčce přeřadit. Konečně je tady most Elvbrua, koukáme do řeky, vypadá to dobře, Trysilselva má vody akorát. Odbočujeme doprava na prašnou cestu a po 3km jsme u starého známého tábořiště. Je asi 1:30, cesta trvala 27h. Dokonce i přestalo poprchávat, stavíme stany a jdeme konečně spát.
Vstáváme ráno mezi 9 a 10, vaříme snídani, vybalujeme kola a raft a vyjíždíme nahoru proti proudu Trysilselvy. Na vodu jdou skoro všichni, kromě cyklistů Ireny a Martina, raft jede ve složení Stoupa, Karas, Pekari, Q, Petra. Vody je trošku méně než před 2ma roky, ale pořád je to pěkný střední stav. Začátek trochu nuda, pak pěkné vlnky a peřeje. Guru straší děvčata svojí oblíbenou větou "podívejte jak támhle pod tou zatáčkou jsou ty stromy na břehu nějak nižší, čím to asi bude...". Plave 2x Dana, je trochu potlučená, aspoň bude mít motivaci naučit se zvedat. Pak jednou krysí celkem zbytečně Aleš, když si potají vzadu nacvičuje eskymo a nezvedne. Vychutnáváme si zajímavou peřejku u mostu, která svými dvěma válci trochu děsí děvčata, a pak už jen dojezd 3km lehké I-II do tábora. Karas zkouší Danin kajak (kdysi dávno jezdil singla, takže není úplný panic, ale stejně se trochu klepe, nicméně to zvládá, jede nejistě ale bojovně). Guru nadává, že mu do nového Release hodně teče (prý špuntem nebo jeho okolím). Pavel krysí při pohrávání si v jednom válečku, který se ukázal silnější než se zdálo a nechtěl ho pustit. Počasí je stále příznivé, polojasno, teplo. Za chvíli vystupujeme u tábořiště a rychle se převlékáme, protože začínají komáří nálety.
Irena a Martin jsou stále na cyklovýletě. Guru a pár dalších jedou na kolech nahoru pro auta, my ostatní mezitím vaříme, dojídáme pečenou krůtu na švestkách s br.kaší, a pomalu se připravujeme na první norský večírek. Guru přivezl Toyotu plnou dříví, další dřevo přináší Alf a Ondra na "márovi". Nálety hmyzu dosahují maxima. Irena s Martinem jsou stále na cyklovýletě, na sms nereagují, Ondřej je trochu nervózní. Uklidňujeme ho, že se třeba Irča něco nového přiučí. Pak vypukne odbarvovací šílenství, Alf a Stoupa si odbarvují vousy, mě odbarvují cop a Martinovi, který právě přicyklil (s Irenou, a tvářej se jakobynic), dělá Alf na hlavě bílé puntíky. Nakonec si ještě Q nechal udělat jakýsi ornament a pak naštěstí došel odbarvovač.
Odebíráme se tedy k ohni, konzumujeme, tlučeme do kytar. Večírek je docela výživný, první se opila Dana. Martinovi se jeho blond puntíky moc hezky uchytily, stejně tak Stoupův vous, takže vypadá teď jako Smrť. Postupně odpadáváme mezi 2 a 4 hodinou (je samozřejmě pořád světlo), Stoupa se snaží rozpoutat ve stanu ještě malou fernetovou post-party, naštěstí (pro mě) oba brzy odpadáme.

Den 3. - pondělí 7.7.2003

Po večírku vstáváme pozdě, až po desáté, vaříme snídaní, během níž začíná prozměnu pršet. Aleš přijíždí z ranní cyklovyjížďky. Pořád prší, vymýšlíme co a jak a oddalujeme balení stanů, snad přestane chcát... Nepřestalo, balíme mokré. Po poledni odjíždíme směr řeka Mistra. Je to kousek, ale nemáme úplně jasno kde se začíná a už vůbec netušíme kde se končí, nikdo z nás to ještě nejel a informace čerpáme jen z kilometráží a článků vytisknutých z webu. Silnice vede na kopci nahoře nad řekou. Přestává pršet a na první pokus nacházíme tu správnou hliněnou cestu k nasedacímu místu u mostu, kousek nad levostraným přítokem. Čeká nás asi 6km mělké kamenité I-II a pak asi 5km soutěska III-V (DéKéVéčko straší, že prý až V, ale nebyla tam). Cyklisté plánují, že se ještě půjdou někam projet a pak že se sejdeme na tábořišti u Folly. Nakládají si bycikly do Ducata a odjíždějí směr Alvdal. Na vodu jdou všichni kajakáři, kromě Pavla a Dany, která veze spolu s Kjůem dolů Toyotu a Passáta. Eva, Chamonix a Aleš chtějí končit před začátkem soutěsky, prý tam je sjezd k vodě a místo na zaparkování. Během převlíkání začíná opět mírně poprchávat.
Neseme lodě po kamenech k vodě. Eva jde první a vidí hada, prý zmiji a odmítá pokračovat. Musíme nasedat na druhé straně mostu. Není to znamení ?? Konečně plujeme. Chvílema je to "hrozná jebačka v šutrech", vzpomínám na Korsiku, v soutěsce to bude snad lepší. Asi po půl hodině začínají aspoň občas nějaké peřejky, ale taky chvílemi pořádně pršet. Guru nám vysvětluje, že kajakáři jsou na tom mnohem líp než lezci nebo padáčkáři, ti musí za tohodle počasí sedět v hospodě a chlastat, chudáčci. Obtížnost nadále roste, skály kolem řeky se svírají, je to pěkná poctivá III, později IV. Začíná nám být jasné, že jsme přejeli vysedací místo před soutěskou, ale všichni se bojí to říct nahlas, aby se děvčata nevyděsila. Zatím to jde všem dobře, občas nějaký eskymáček, je to taková větší Kamenice. První problém má Chamonix v jednom válci, najíždí pomalu a samozřejmě tam zůstává, chvíli je požírána v bublinách, pak krysí. Odlov je krátký a úspěšný, krysařice vypadá zdravě na duchu i na těle, ale.... Jedeme dál a Ch. krysí podruhé a potřetí, nevím jak, tentokrát jsem to neviděl, ale je jasné že je na tom psychicky špatně a že přestala zvedat a bohužel i pádlovat, takže většinou sedí v lodi ztuhlá hrůzou. Už jsme ale v místech odkud není návratu, horolezecký výstup s lodí po mokré skále je sebevražda, musí jet dál. Alf jí pomáhá některá místa (která jdou) přenést, něco jede, něco plave. Eva s Alešem jedou velice dobře, je to sice téměř na hranici jejich schopností, takže Aleš často vylehává (neumí moc zvedat) a Eva eskymuje (neumí moc vylehávat), ale jsou celkem vpohodě.
Řeka má víceméně drop-pool charakter, hodně kamení, střední zablokování, vody je tak akorát, prostě hezká technická čtyřka. Alf vypadá s bílou bradkou, brýlemi a helmou jako nějaký vodácký kmet, kdyby tvrdil že je 70ti letý Nor, tak mu to v tom šeru soutěsky kdekdo uvěří. Prohlížíme jednu větší peřej s 2ma válci a dojíždějí nás dva anglicky mluvící (asi místní nebo němečtí) pádleři. Prý jsme 1,3km před koncem soutěsky a je střední stav vody. Dva válce v peřeji vypadají docela mohutně, ale Guru předvádí, že se to dá jet i na rodeovce se suchou hlavou, takže jedeme všichni. Jana (která se na to ani nešla podívat) opět předvedla své klasické extempóre - ačkoli jsem jí jasně říkal "celé vlevo, tak 1,5m od skály", přejela hned v nájezdu doprostřed řeky a zdrncala první půlku peřeje strašlivým šutrovištěm, zázrak že tam někde nezůstala zapíchnutá. Dole pak použila zcela odzbrojující výmluvu: "Já myslela (!), že když říkáš vlevo, že to znamená levou částí pravé půlky...." Bez komentáře. Škoda, že jí tam něco neutrhlo hlavu nebo aspoň nekrysila, třeba by si pak pamatovala, že vlevo znamená VLEVO. Já jedu vpohodě, i když né tak elegantně jako Guru, Eva za mnou eskymuje pod prvním válcem, do druhého padá bokem, předvádí chabý pokus zvednout a jde ven. To už je i s lodí skoro ve vracáku, chytám pádlo (které jí prý něco vyrazilo z ruky a proto nezvedla napodruhé), vše je OK. Najíždí Ondra a za ním Aleš, ten plave už v nájezdu, takže jeho kajak si to sjíždí sám a dole ho s Ondrou lovíme. Chamonix první půlku nesla, ale poslední válec musí jet, vedle je kolmá skála. Chvíli ještě přemlouvá Alfa, že to přenesou přes skálu, ale nakonec, asi po 10ti minutové psychické přípravě, to bez problémů projíždí.
Rozpoutala se průtrž mračen. Ani ne po 200m je tu další velká peřej v pravé zatáčce. Ti dva na "oteklostech" co nás předjeli, to nesli. Prohlížíme s Ondrou a Honzou, Alf nese dolu Prozónu. Je to hodně zablokované, vlevo asi dvoumetrový skok do vývařiště u převislé skály, tam se nikomu moc nechce. Guru vymýšlí cestu přes kámen napravo od bubláku, prý stačí správně vykličkovat kamenným minovým polem v nájezdu a boofnout to přes kámen. První půlka mu prošla, ale na kameni je málo vody, Guru sedí bokem, voda mu mačká zádě lodi dolů, vytahujeme házečky, není jasné co bude. Asi za 20 vteřin vzdává Guru pokusy otočit to špičkou po proudu a nechává se spláchnout dolu pozadu. Přežil, mám pocit že ani nezvedal, ale mě se do toho po tomhle divadýlku moc nechce a Ondrovi taky ne. O to víc nás překvapilo, že se do toho Jana rozjela (opět bez prohlížení) a neomylně zamířila víc doprava, k druhému eventuálně sjízdnému průskoku, který dala zcela bez problémů. Netuším jestli to měla tak dobře promyšlený, nebo jestli jí vedla intuice a ochranná ruka nějakého místního božstva, ale vypadalo to celé velmi mazácky, takže pak já i Ondra jsme tuhle cestu dali zcela bez problémů a kdyby Eva a Aleš neměli už lodě na rameni, tak mohli jet taky. Nakonec Alf jede stejnou cestu jako zkoušel Guru, akorát jede rychleji a kámen úspěšně přeskakuje bez nějakých zbytečných tanečků.
Následují další peřeje a katarakty, už se začíná trochu stmívat (ano i v Norsku je večer šero, obzvláště v úzké soutěsce, když je zataženo a prší). V jedné zablokované peřeji čeká další žertovné překvapení. Guru jede první, na voči, za ním v poměrně malých rozestupech Jana, já a Eva. Honza mizí za hranou, u levého břehu, aha je tam nějaký skok. Ale pořád nevyjíždí. Chvíli je vidět víření karbonkevlarového listí, pak zas nic. Už jsme docela blízko, potřeboval bych se rozjet, ale Jana předemnou jede strašně pomalu (jako obvykle) a vyděšeně zírá na Honzu. Najednou se Guru zjevuje, vypadá to jako by stál ve vracáku, ale ne, stojí ve válci bokem. Už není čas, boofuju ze všech sil doprava, několik centimetrů za Janou, kousek za mnou projíždí Eva a pak teprve Guru. Vlastně to bylo štěstí, že nám Honza ukázal cimrmanovsky kudy cesta nevede - válec byl v levé půlce zatarasen zespodu kamenem a ačkoli zezhora to vypadalo, že tudy odtéká, opak byl pravdou, odtékalo to napravo. Aleš spoléhá na rychlost své dlouhé lodí a jede vpohodě, Ondra rovněž. Chamonix se děsí, snaží se přistát u levého břehu, ale nepádluje a pomalu splývá pozpátku do největšího vývařiště vlevo. Alf jede kolegiálně vedle ní (?), takže pak předvádějí synchronní sestavu loopů, Ch. krysí, Alf se nějak vycukává z válce ven. Ještě jeden průjezd bublavým wasserwuchtem s průplachem dutin a pak už jde obtížnost dolů a za chvíli vidíme vysedací místo u mostu. Jsme živí a zdraví, Eva a Aleš krysili jednou, Chamonix mnohokrát (asi 7-8). Na vodočtu je 35cm, což by měla být střední voda. Podle DKV se to jezdí i za 20cm, to už ale bude (hlavně nahoře) dost šutrovačka.
Marně hledáme auta, u mostu nejsou. Není divu, je zde jen velice strmá kamenito-blátivá cesta, navíc nahoře se závorou. Vynášíme lodě nahoru k silnici, není to naštěstí moc daleko, zato pořádně dokopce. Ani na plácku u silnice auta nejsou, žhavíme mobily a vypadá to, že Q zapadl s Toyotou na nějaké lesní cestě, když hledali cestu k řece. Snad je to jen asi 1km od místa kde jsme my. Alf a Guru je vyrážejí hledat, my ostatní dojídáme sušenky a pak křepčíme na silnici divoké tance na zahnání zimy a much. Je asi 10h vnoci. Konečně přijíždí Toyota a po chvíli i Passát, jsme zachráněni. Převlékáme se, nakládáme, jedeme k pumpě pro naftu a pak přes horský průsmyk směrem na Alvdal. Cestou v Toyotě nacházíme láhev ferneta, univerzální to zahánědlo žízně, hladu, zimy, deprese, strachu a špatné nálady obecně. K tomu nám Q pouští Queeny a my řveme spolu s CéDéčkem jako zamlada :-) V Alvdalu odbočujeme na Grimsbu a po 15km jsme na krásném tábořišti u řeky Folly (tam co Alf pořídil před 2ma lety legendární "leteckou" fotografii). Cyklisté už mezitím vybudovali tábor a uvařili večeři (SUPER!), nicméně z jejich plánovaného cyklovýletu prý sešlo pro nepřízeň počasí, takže celý dlouhý večer leželi pod plachtou a "trpěli" obžerstvím. Už je po půlnoci, jdeme spát.

Den 4. - úterý 8.7.2003

Ráno a dopoledne opět prší a je docela zima. Aleš odjíždí vlhnout na kolo, já s děvčaty mezitím vaříme rýžovou kaši a lákáme ostatní ze stanů na sladkou snídani. Počasí se zase trochu zlepšuje, vyrážíme na wanderfluss 7-8km na Folle. Alf s Chamonix jedou na autovýlet po okolí, Stoupa, Irena, Pekari a Martin vyrážejí někam na kolech. Vody v řece je o něco méně než minule, ale stačí to. Na raftu jede Dana, Karas, Q a Petra, ostatní na kajacích, Pavel si půjčuje od Dany Sayana, že by vyzkoušel něco kratšího než třímetrového Berta (chvílemi je to veliká legrace). Začátek je Berounka, pak konečně kaňon s peřejkami. Pozorujeme mouchy, které jsou zde všude v neuvěřitelných koncentracích (angličan by řekl "very much") a často souloží ve vzduchu, někdy i ve třech! Uprostřed první zajímavější peřeje se rafťácí trefují na šutr jako auto, dělají bleskurychlý výsadek a pak sedí na šutru a tváří se jakoby nic. Eva a Pavel fascinováni tímto představením eskymují ve válečcích pod šutrem, potom rafťáci zase nasedají a jede se dál. Pohráváme si ve vlnách a válcích a po několika kilometrech příjemné ww III jsme u tábořiště. Téměř odpočinkový den, jen mohlo být více sluníčka.
Počasí je pořád proměnlivé, Karas vaří špagety carbonara s tunou česneku, veliká lahůdka, k tomu svařák a čaj s medem a rumem. Přijíždějí cyklisté ověnčeni šedesáti vlhkými kilometry a pak už se jen povalujeme pod plachtou a jsme přežraní. Pája nás obveseluje svými zážitky z cest po světě, vykolejení vlaku někde v Ekvádoru a následné několikadení čekání na autobus, Pekari přidává historku o kamenné lavině na silnici kdesi v severní Indii. Opravujeme dvě rozsednuté židličky stříbrnou páskou, ať žije technologie Apollo 13. Přichází sms od party extrémistů (Kosatka, Doktor, Macák,...), že se jim rozpadlo auto a trčí někde v pr**** u jezera. Píšeme jim, ať sdělí svou polohu, že jim nějak pomůžem, ale odpovídají, že prý je to moc daleko a že to snad vyřeší.

Den 5. - středa 9.7.2003

Ráno prozměnu poprchává. Naštěstí kolem desáté déšť na chvíli ustává a dává nám šanci zabalit skoro suché stany. Rušíme tábor a před polednem se chystáme vyjet na přesun směr "Krumpáčkov" (Folldal) a pak k Drivě. Karasovi nestartuje Ducato, protože si vytloukl baterku večerním hraním na autorádio (se dvěma 150ti watovými subwoofery). Naštěstí má kabely a Toyota má 2 silné akumulátory. Ve Folldalu nakupujeme základní potraviny, chleba a velikou zmraženou rybu (lososa). Guru a Eva si kupují velmi výhodně samonafukovací karimatky (asi za 300NOKů), schválně jak dlouho jim vydrží funkční. Cyklisté odtud vyrážejí na přejezd přes pohoří Røndane směrem na Dombås, vodáci jedou přes Hjerkinn k horní Drivě. Alf si libuje, že Norsko je země Toyot a má pravdu, stejně jako je v Čechách nejčastější dodávka Ford Tranzit nebo WV Transportér (popř. Š1203), tady jednoznačně vládnou Toyoty, převážně Hiacové, ve všech myslitelných úpravách, terénní čtyřkolky, náklaďáčky, mikrobusy, až po luxusní obytňáky.
Počasí se zlepšuje, občas sice lehce sprchne, ale už taky svítí sluníčko. Prohlížíme z auta horní Drivu, ale moc nás to neuspokojuje. Je to většinou krátký a obtížný nářez (tak 200-500m ww IV-V) a pak 6-8km volej, Guru je znechucen a říká, že kvůli tomuhle se teda převlíkat nebude. Jedeme pořád dolů, Oppdal, zdejší spodní úsek si necháme asi na zítřek pro rafťáky, ženy a děti. Nakonec padlo rozhodnutí jet ještě kus po proudu a podívat se na Grøvu. Nikdo jsme to ještě nejeli, ale podle kilometráže by to mělo být výživné, né moc dlouhé ale zato kontinuální. Nahoře V, pak IV, III, vysedání u kempu. Jedeme kolem soutěsky Graura na Drivě do vesnice Gjöra a pak doleva nahoru proti proudu řeky. Z auta vypadá Grøva docela dobře, vody tak akorát, pěkně to teče, ale žádná vražda (hmmm, autobusový efekt jako prase).
Od mostu u samoty Myra vyjíždíme ještě asi 2km do příkrého kopce a z malého parkovišťátka u osady Jenstad pak neseme lodě a ostatní materiál dolů doprava k řece (pěšinka je značená "k vodopádům"). Je to docela slušnej kopec, prý 200 výškových metrů, v neoprénu je hned pěkné teplíčko. Kolem výhledy na několik krásných vodopádů, které se dole všechny spojují a vytvářejí Grøvu. Konečně jsme dole u řeky a u vstupu do soutěsky. Je to hodně velkej nářez, spousta vody, vstupní skok nelze přenést a prý to není zdaleka nejtěžší místo. Vůbec se mi do toho nechce, Ondrovi taky a Janě to Guru rovnou zakázal. Alf je posmutnělý, ale nakonec se s Honzou domlouvají, že ve dvou to nepojedou. Smutně přijímáme ortel který jsme si sami nad sebou vynesli = vyrvat ty lodě zase nahoru do toho vražednýho kopce. FUCK. Navíc jsem si vzal Inazonu, jakožto loď na pořádnou vodu, která je bohužel skoro 2x těžší než Witch :-( Asi umřu. A jako obvykle "very much". Je to peklo, nahoře jsem mokrej víc než kdybych hodinu eskymoval. Házíme lodě na vlek, jen ležérně je přivazujeme a jedeme zpět k mostu pod soutěsku. Tady by to už mělo být vpohodě. Cestou ještě navíc ztrácíme 4 špatně upevněné kajaky z vleku, FUCK FUCK, naštěstí se žádné nic nestalo.
Konečně v 19h nasedáme u mostu na vodu, Q a Chamonix jedou s velkými auty pro cyklisty do Dombåsu, Eva s Passátem nás jede čekat do kempu dole u řeky. Je nás 5 pádlerů, "klasická sestava" - Jana, Guru, Alf, Ondra a Abu. Ze břehu to vypadá jako pohoda, obzvláště ve srovnání s tím co jsme viděli nahoře, ale první metry nás přesvědčují, že i tady si užijeme. Je to hodně rychlá a silná čtyřka, válců dost, vracáků méně, žádnej čas na dlouhý rozmýšlení (angláni na webu to hezky komentují - "máš necelou vteřinu na rozhodnutí, pak řeka rozhodne za tebe"). Tohle je voda kterou nejsme moc zvyklí jezdit, drop-pool na Mistře mi seděl mnohem víc. Za pár minut jsme u vodočtu, prý to byl kilometr. Stav je 225cm, mírně vyšší střed. Jana je na tom špatně, eskymuje a opět minula vracák. Guru a Alf najíždějí následující peřej na oči, mě se to nelíbí, zezhora do toho není vidět, nerad bych skončil v nějakym lidožravým válci, takže s Ondrou prohlížíme. Snad to půjde. Jana přenáší (jak se pak ukázalo, jen tu lehčí půlku peřeje). Jedeme s Ondrou, je to docela síla, ale dáváme to. Dole ve válcích vyjíždím z ideální stopy a už je se mnou trochu cvičeno a vyleháváno, naštěstí jsem z toho vypádloval. Jsem zvědav, co by asi dělal na týhle vodě Witch, možná bych nepřežil, zlatá Zóna. I Guru si trochu stěžuje na ostrou a placatou záď na Releasovi ("Ano, i já jsem zvedal":-)).
Ve vracáku nás dojíždějí dva místní borci na oteklých creekboatech. Dali vrchní soutěsku, 2x prohlíželi, pochvalují si ideální stav vody a že tady za zatáčkou je ještě jedna peřej a pak už prý pohoda. Jsou to zjevně dost velký bouchači. Za zatáčkou nás pak čekalo, přesně podle proroctví, pěkné válcoviště. Jana se děsí a přenáší, já jsem se nechal vysrabit taky a nesu. Když pak vidím jak to kluci dali zcela bez problémů a čistě, je mi hanba, ale nahoru už loď neponesu. Guru se mi posmívá a říká, že tohle byla taková menší příprava na Gessause. Za chvíli už vidíme most, snížení obtížnosti na III a pak už Eva na břehu u kempu. Zážitek byl intenzivní, Grøvu máme za sebou. Konečná, vystupovat.
Máme jednu dřevěnou chatku s trávou na střeše, sice jen pro 5 lidí, ale vejde se jich tam určitě víc. A kdo dřív přijde, ten dřív mele. K tomu koupelna, sprcha s teplou vodou, elektrická trouba se už těší na lososa, který zatím venku pomalu rozmrzá. Jediný problém, nemáme skoro žádné jídlo, všechno je v Ducatu někde na silnici za Oppdalem, teda kromě té syrové ryby, 1l ferneta, čaje, pár jablek a čokolády. Sedíme smutně v zapadajícím slunci na verandě před chatkou. Ale Guru si ví rady a dělá jedno malé nenáročné kouzlo, která všem zajistí rázem výbornou náladu. Bohužel s hladem je to pak ještě horší, čokoláda mizí bleskově, pak i jablka. Eva je konečně přijata mezi "Pravé Krysy". Vyměňujeme si sms s Kosatkovou partou, kteří jezděj nějaký strašný brutality pár set km jihozápadně od nás. Přesouváme se dovnitř a večírek propuká naplno. Rituální bubnování. Z deníku se stávají krátké útržkovité střihy, jako v avantgardním nezávislém filmu:
"mám hlad", "máme ledničku", "dáme si tam toho lososa ze stromu, ať tam něco máme", "jo, umrazíme ho k smrti", "tady jsou dva čistý kapesníky", "jeden je možná můj, druhej ne" (Abu), "hehehe", "vždyť jsou oba vyžehlený", "chacha", "voni jsou oba moje" (Alf), "ty krávo, my jsme pod drnem", "vono to zejtra zdaleka tak vtipný nebude", "sysel", "tohle je ta literatura faktu?", "fucktu", "to bude bordel až přijedou", "nechtěli by zůstat venku a uvařit", "určitě budou strašně švitořit", "co to tam furt píšeš?", "já už se nechci smát", "máš čínskou nudli, v měchýři", "já bych šla na záchod, ale von tam nikdo není" (Eva), "ty poslední 2 hodiny trvaly čtvrt hodiny"....

Den 6. - čtvrtek 10.7.2003

Je asi něco po jedné, přijeli cyklisti, švitořej, zmokli, uschli, byli v hospodě, pivo za 50NOKů, postavili tam pindíka, viděli kørøptev, prostě cyklisti. Stoupa, se slzou v oku, říká "proč jste na mě nepočkali, hajzlové". Ondra se pere v koupelně s lososem, pak ho Karas strká do trouby. Je tu jídlo, polívka, pivo, hurá žrát!!! Pak zapomínám, že vlastně nejím ryby a nechávám se od Dany krmit lososem, veliká pohoda, je mi dobře, svět je vpořádku. Venku je čím dál tím víc světlo, kolem třetí usínám na gauči.
V 10 mě budí Karasův kňučící mobil. Vyhazuji ho z chatky ven za majitelem, ale stařecká nespavost už je bohužel probuzena. Je krásně jasno (0/8, sms předpověď od Kjůova bratra nelhala). Část cyklistů se jede projet po okolí a Eva je poučena o povinnostech krysího novice (práva nejsou pro jednoduchost žádná). Bohužel to celé nějak plete, místo přenášení lodi a snídaně do postele mi přináší kajak do postele, navíc 18ti kilovou Inazonu, aůůů, ležím přišpendlen ke gauči.
Zvažujeme zůstat ještě jeden den v kempu, ale chatka je už prý zamluvená, takže balíme a kolem poledne jedeme nahoru do Oppdalu a na klasický úsek Drivy Mellem - Lönset (most nad soutěskou Graura). Cyklisté mezitím jedou nahoru k vodopádům, kde Irena odpočívá ve stínu pyjů a Stoupa teoretizuje o tom, že nejlepší adrenalin je dobře propečená husička. Je stále krásně. Tankujeme u Shellky v Oppdalu, Dana zde nachází nový smysl života, sbohem telekomunikace, ať žije kariéra umývače oken u pumpy v Norsku :-) Nasedáme na Drivu u mostu, ve stejném místě jako před 2ma lety. Raft jede se stejnou posádkou jako na Folle, Pavel opět dráždí půjčeného Sayana, Chamonix asi ještě nezapomněla na Mistru a na vodu se jí nějak nechce, tak sváží Toyotu dolů. Dojídáme rybí hrachovou polívku (poslední vzpomínka na včerejšího lososa) a převlíkáme se. Před vyplutím způsobuje Q mírný zmatek s materiálem, protože tvrdí, že nemá vestu. Teda vestu samozřejmě má, ale v autě, které už je dole. Nakonec mu Alf půjčuje svojí a se slovy "Musíte mě kdyžtak vytáhnout" jede bez vesty....
Vody je nejspíš o něco málo víc než minule. Úvodní soutěsky mě mile překvapují, nádherná ww III-IV, dostatek lagunek a vracáků, voda má slušnou sílu, ale je pěkně čitelná, prostě pohodička. Uživám si opět hravého a obratného Witche. Pavel dostává na Sayanovi docela slušný kapky, je to přecejen těžší voda než Folla a je zvyklý na loď o metr delší. Jede moc v záklonu, jednu peřej skoro celou proeskymoval se strženou šprickou a nakonec si vystoupil dole ve vracáku. Rafťáci jsou zpočátku trochu nejistí, ale zvykají si a postupně se z nich konečně začíná stávat posádka. Některé wuchty mají docela sílu, občas někdo zvedá. Alf najíždí na oči pěkný válec-požerák a všichni pěkně za ním, několikavteřinové mystry-můvy, rekord pod hladinou mají Ondra a Alf, Jana Eva a Pavel zvedají. Jeden z dalších válečků překvapil Aleše, takže krysí a chvíli po něm i Pája. To už se blížíme ke starému známému, legendami opředenému Lebensgfährliche Tosbecken.
Tosbecken prohlížíme z pravého břehu a ze skalního bloku zespodu. Je to trochu jiné než posledně, Guru soudí, že je víc vody, Ondra že míň. Každopádně to vypadá, že to bude víc vyplavovat a půjde to asi vpohodě. Guru a Alf dávají čistý průjezd, střídáme se u kamer a foťáků. Z raftové posádky odpadává Petra a jede místo ní Alf. Holkám se do toho moc nechce, ale dostávají to víceméně příkazem, jen Aleš přenáší. Jedu já, zezhora to vypadá jinak než jsem čekal, mám pocit že jsem moc vlevo, tak to tlačím doprava, což nebylo vůbec potřeba, akorát jsem místo rovného průjezdu skočil doprava do vracáku, udělal si kolečko blbců a pokračoval dolů. Konečně jsem si s tímhle místem vyrovnal účet (minule jsem tady plaval). Jana a Eva zvedají dole v bublácích pod skokem, stejně jako Pája, který ale napodruhé nezvedl a vykrysil. Bratr samozřejmě bez problémů.
Před námi je několik krátkých peřejek a pak začínají "velká otročí jezera". Matně jsem si pamatoval, že tam kus jakýhosi voleje bude, ale netušil jsem, že toho bude tolik. Je to dost vopruz, navíc se zatáhlo a ochladilo. Už nás všechny bolej ručičky. Zastavujeme na svačinku na písčité plážičce znečištěné exkrementy. Ani expertiza Alfovou nohou však neurčila, jde-li o výkaly kravské nebo losí. Nedá se nic dělat, musíme pádlovat dál. Za chvíli konečně připlouváme ke spodní soutěsce. Na úvod přenášíme (skoro) nesjízdné místo s megaválcem, Alf a Guru chvíli uvažují, že by možná a kdyby, úplně vpravo, ale ten nájezd, a potom, myslíte jako že tím zobákem.... ale nakonec se rozhodli i nadále setrvat mezi živými. Pak už čeká dlouhá a trochu nepřehledná peřej s válci, kde nám minule zaplaval raft. Letos to bylo o něco méně dramatické, ale i tak jsme si užili. Jedeme samozřejmě na voči, vzápětí zvedám (asi moje první bojové eskymo na této expudici), zvedá taky Pavel a Eva. Raft sice překonává všechny nástrahy první půlky peřeje, ale pak nestíhá "odbočit" doleva a končí v hromadě šutrů. Naštěstí jim řeka dala druhou šanci, museli si jen tu gumovou obludnost vynést pár desítek metrů po břehu proti proudu a napodruhé už trefili správný průjezd. Mezitím surfujeme s Alfem, Ondrou a Honzou ve pěkné rychlé vlně na konci peřeje. Nájezd je sice trochu pruda - traverz do minivracáku u skály, pak nahoru a šup doleva na vlnu, ale pak to stojí za to. Alf dává na Voodoo dost dobrý jízdy, Witch se samozřejmě nedá taky zahanbit, je to prostě loď na vlnu. Ohromně si užívám, vlna je dost rychlá, pěkně to skáče a řídit se dá jen náklonem, téměř bez použití pádla. Škoda, že neumím blunta, tady by šli určitě. Guru je nějak nespokojen, moc mu to nejde, zřejmě ještě není s novou lodí tak zcela "srostlý", nebo prostě jen nemá den. I Ondra dává pár jízd, ale Zona je na tuhle vlnu už trochu líná.
Zbývá nám ještě asi 500m lehkých peřejek a pak už zastavujeme před "Žížalou" (nájezd do soutěsky Graura). Jana jako obvykle málem přejela, i když tentokrát to bylo spíš nepozorností, než hrubou technickou chybou. U mostu už čekají všechna 3 auta i před chvílí dorazivší cyklisté, můžeme začít balit a nakládat. Jak už bývá kvečeru dobrým zvykem - very much. Jedeme do Oppdalu k benzínce zahubit gyrodactyla a zároveň zhltnout nějakou lehčí studenou večeři. Holky fotí koně, který si asi přišel natankovat. Je zataženo, vyrážíme na sever po E6, směr Trondheim. Asi po 60km odbočujeme doprava na horské silničky a marně hledáme místo na táboření u jezera. Nakonec zastavujeme dole u soutoku řek Bua a Gaula, malý kamenitý plácek, rychlá polívka, pár kapek fernetu a v půl druhé zalézáme do stanů.

Den 7. - pátek 11.7.2003

Ráno praží sluníčko a vyhání nás ze stanů. Eva předvádí několik neúspěšných pokusů zabalit spacák. Na obzoru se stahují temné mraky, takže rychle dokončujeme snídani a balíme těsně předtím než začíná pršet. Už za deště se jedeme podívat kolem řek Bua a Ena. Vody je málo, bohužel, možná ale bohudík, protože hlavně Ena vypadá, že za větší vody to bude slušnej nářez. Ve vesnici Enoppen je nějaký místní smutek nebo co, všichni v černém, státní vlajky spuštěny na půl žerdi. Nakupujeme chleba a máslo a pak uvažujeme co dál. Vítězí návrh na výlet do Trondheimu a pak návrat zpět na jih, kde je aspoň voda. Honzovi volal Doktor, že jezděj strašný nářezy a že už všichni plavali, někteří i vícekrát.
Na odpočívadle u dálnice vaříme, pod plachtou napnutou mezi auty, jakousi obědovečeři a v pět hodin už hledáme místo na parkování v Trondheimu. Nakonec stojíme kousek od katedrály a vyrážíme do deště na procházku městem. Katedrála je pěkná, ponurá, hodně velká a hodně stará, gotická, uvnitř právě probíhá varhaní koncert (odhadujeme to s Alfem a Q na žáky nebo absolventy místní LŠU, protože uprostřed jedné složité mnohohlasé kompozice rozeznáváme téma ze Star Wars :-) Potom procházka zmoklým městem, malebné dřevěné domečky na břehu fjordu, lodičky v přístavu, návštěva nádraží (pouštění modelového kolejiště - 2 vláčky, elektrika a diesel NOHAB a mnoho naturalistických výjevů z drsného života Norů - přejetý člověk na silnici, mrtvola v lodičce, poté co do řeky spadly dráty vysokého napětí,.....). Pak už pomalu návrat k vozidlům, samoobsluha kde neměli žádný neslušný časopis, Alf si aspoň koupil místní křupky o kterých tvrdí, že jsou tak hnusné, že je nežerou ani místní racci (ověřeno pokusem). Guru nakoupil nějaká cédéčka a další svetr s norskými vzory (prý ultravýhodně, raději to ani nepřepočítávám). Zajímavé je, že zatímco my jsme se před deštěm a větrem chránili v bundách a pod deštníky, místní chodili většinou nalehko, v tričkách nebo maximálně ve svetru, děvčata v kraťasech jezdila na kole, jakobynic, zřejmě tohle je ve zdejších měřítkách ještě "docela pěkné počasí".
V 8 večer vyrážíme zpět na jih. Jedeme trochu oklikou, chvíli podél fjordu, směrem na městečko Orkanger. Ty Alfovy křupky zdaleka nejsou tak hnusné jak tvrdil, jen trochu syntetické. Na pumpě kupuje Eva jakýsi mandlový koláč, mňam. Guru platí kartou na automatické mýtnici za všechny 3 auta a zajímavě u toho běhá - "vypadá trochu jako debil" (Alf). Děvčata plánují, kdy nejlépe založit rodinu, aby se jim narodila malá krysa (čínský horoskop). Orkanger je odporná špinavá díra s nechutně kouřící fabrikou na břehu moře. Guru vymýšlí (za pomoci DéKáVéčka), že se pojedeme podívat na řeku Resa - Wildfluss, Schwierigkeit, sušec :-( Vracíme se přes Oppdal (Dana má šichtu u pumpy :-)) a dál na jih až do Dombåsu. Most přes Jori a pak už je to jen 3km k oblíbenému kempu Rolstad. Vaříme párky s bramborovou kaší a pozdě po půlnoci jdeme za stálého deště spát.

Den 8. - sobota 12.7.2003

K ránu konečně přestává pršet, vstáváme po deváté, je polojasno, celkem teplo. Po snídani jede Guru do Dombåsu na nákup a hlásí, že Jori má na vodočtu pod mostem ideální stav 125cm (asi 25 kyblíků). O programu je víceméně rozhodnuto. Během odjezdu k řece ještě volá (satelitním telefónem) Fík z Indie (expedice Ganga), vyměňujeme si obligátní dobré zprávy - "je to nářez", "nikdo neumřel". Chvíli bloudíme po úzkých a křivolakých hlinitých cestách, protože Guru přehlídnul nějakou odbočku, vracíme se, dojíždí nás Stoupa na kole a konečně nacházíme správné nasedací místo pro spodní úsek Jori u mostu Nedre Reindal. Ostatní cyklisté se motají někde po okolních kopcích. V Toyotě posloucháme Alfův "letní tuc-tuc mix", zakončený zcela kultovním remixem Mrazíka - "Chaloupko, chaloupko", "Počkej Ivane, já ti to ubalím". Na vodu jdeme ve složení Guru, Alf, Ondra, Abu, Eva, Jana, na rafťáky si dnes budou hrát Karas, Aleš, Dana a Chamonix (dobrovolně se přihlásila!!!). Před vyplutím ještě trochu rituálního bubnování, Q a Stoupa svážejí dolů auta a my už vyplouváme na 1km dlouhé jezírko, na jehož konci nás čeká první peřej.
Během pádlování po voleji se mi hlavou honí různé myšlenky, které mi tam Guru za poslední 2 roky systematicky implantoval. Při naší minulé norské expedici jsme totiž Jori nejeli, měla víc než 140cm a bylo by to asi nad naše síly. Od té doby nás ovšem Honza pravidelně zásoboval hrůzostrašnými zážitky z jeho první jízdy na Jori někdy v roce 1999. Například jak Čaďa vykoupal raft a sám se pak zachraňoval horovýstupem v neoprenu po kolmé skalní stěně, jak Guru zvedal pod podemletou skálou a roztrhl si o strop špricku, nebo jak už mysleli, že to nemůže být větší nářez a vtom přišel přítok zleva a obtížnost stoupla o stupeň.... Guru si dnes dokonce před jízdou nafouknul vaky!
V jednu chvíli lituji, že jedu na Witchovi a ne na Inazoně. Sice bych ji asi musel vzít Evě násilím, ale co je to trocha násilí na ženě, výměnou za můj vlastní život? A už je to tady. Zastavujeme, Guru se jde podívat na peřej. "Nic to není, jen jsem se chtěl ujistit, že ten průjezd tam pořád je, pojeďte za mnou, je to zprava doleva". Z vody je vidět, jen jak se rovná hladina jezírka začíná zalamovat a svažovat, pár vlnek a kamenů a pak už jen ty nechvalně známé "nižší stromy v dálce, rozmazané oparem vodní tříště" :-)
No nebudu z toho dělat větší psycho než to veskutečnosti bylo, prvních několik kilometrů je rychlá kamenitá a technická III-IV, občas okořeněná nějakým tím válcem, menším skokem, nebo ostrou zatáčkou, kde proud tlačí na skálu. Vracáků a lagunek je celkem dost, i když jsou většinou poměrně malé a raft má občas problém zastavit (o Janě nemluvě). Pomalu se všichni dostávají do tempa, Eva několikrát eskymuje, raft ztrácí na jednom skoku Karase, ale Aleš ho včas vytahuje zpět na palubu. Já dostávám zezačátku na Witchovi trošku za uši, protože se flákám, ale pak mi to konečně začíná jít a já už konečně vím jak se musí na rodeovce jezdit - žádné "vožení se" jako na Zóně, pěkně vzpřímený agresivní posez, trochu dopředu, aktivní list pádla pořád ve vodě, prostě "jít do toho prsama" a nedat vodě šanci aby převzala iniciativu. (To jsou ale kecy, Dear Dalajlama... :-))
Pak už začínají ty typické ostré zatáčky, kde to teče proklatě zkopce a proud silně táhne na skálu ve vnějším oblouku, o žertovných válečcích nemluvě. Opakuji si Honzovo zaklínadlo, které prý na Jori platí - "vnitřním obloukem", a ono fakt, funguje to. Raft má potíže s unikajícím ventilem, takže na chvilku zastavujeme a dofukujeme. Všem stříká adrenalin z uší a endorfiny z nosu. A už zase jedeme dál, všechno na voči, Guru většinou první, já za ním, pak holky, Alf, raft, Ondra klasicky uzavírá. Pěkně to odsejpá, sluníčko svítí, pohoda. Když tu náhle.
Byla to peřej v zatáčce jako každá jiná, kamenitý nájezd, skála, dole dva válce, v horním těsně pod hladinou pořádný šutr, těsně jsem se mu vyhnul a pak se s Honzou otáčíme a koukáme jak to půjde holkám. Eva opět eskymuje (to její nevylehávání...), ale nějak dlouho nezvedá, drncá po kamenech, už je pod druhým válcem a krysí. Guru jí pomáhá i s lodí do vracáku, je to kousek, já vyrážím po proudu chytit pádlo. Za pár vteřin už přistávám a jdu nahoru s úlovkem. A kurvadrát, Eva leze z vody, půlku ksichtu krvavou a Guru křičí "Zastavte, má rozbitou hlavu!" a vyndává lékárničku. Už je tady raft se školeným zdravotnickým personálem na palubě. Naštěstí se ukazuje, že zdravotní stav krysaříka není tak kritický jak se zdálo, je to "jenom" roztržené obočí, asi tak 2cm, pár pořádných modřin a zřejmě lehký otřes mozku (čeho ??...pardon :-). To by mohla přežít. Guru se ptá "máte někdo sirky, mám jehlu, opálíme jí a já to zašiju". Návrh je zamítnut, přecejen Eva není Rambo. Chamonix předvádí kouzla s náplastí (a přitom nadává na katastrofální nevybavenost příruční lékárny... zvláštní, tu svojí supervybavenou má v autě, tam je nám teď hodně platná). Nakonec je rána umělecky stažena náplastí, plastický chirurg by se nemusel stydět. Ale co dál? Je jasné, že na kajaku jet nemůže, volat vrtulník nebo jinou záchranu je zase kanón na vrabce. Nakonec usazujeme Evu na raft, a protože nikdo z rafťáků nechce do kajaku (asi se bojí o své obočí), musíme zanechat Inazonu a pádlo v soutěsce, s tím, že se pro ní později, snad ještě dneska, nějak vrátíme. Na vteřinku mě napadlo, jestli tam nemám nechat Witche a pokračovat v Pyraňe, ale nakonec jedu dál v Neckách a nelituju toho. Snad svojí milovanou oranžovou lodičku ještě někdy uvidím.
Konečně jedeme dál, už se do všech začínala dávat zima, je už přecejen večer a do úzké rokle se moc sluníčka nedostane. Asi po 200 metrech přitéká zleva říčka Grøna (mimochodem dost slušnej nářez, jistě za pět, takovej větší Safírák za povodně). To je super, máme orientační bod, loď se nám bude lépe hledat. Taky to ale prý znamená zvýšení obtížnosti. Jsme asi tak v půli cesty. Následující pravotočivou zatáčku prohlížíme a Guru straší, že prý to minule přenášeli. Vypadá to sjízdně, i když žádná odpočinkovka, nahoře vlny, válce a kameny, dole valí proud přímo do skály nalevo. Plán je jasný - nájezd středem, pak asi 10m před skálou zahnout doprava za velký šutr, líznout bokem válec a vyjet do vracáku u pravého břehu. Mělo by to vyjít. Vyráží Guru, já asi 10 vteřin za ním. Začátek je OK, poskakujeme mezi válci, i když větší síla vody je znát, přítokem přibylo minimálně 10 kyblíků. Najednou má Honza problémy, nestíhá zahnout u šutru (prý mu cáklo do obličeje), válec ho požírá a už eskymuje u skály. TAM NECHCI, křičí snad každá buňka mojeho těla, ze všech sil se vrhám doprava za kámen, zavěšuji v divoce bublajícím vracáku, to není moc hezké místo, rychle kolečko blbců a pryč, ošidit válec a ke břehu. Koukám co Guru, je vpořádku a zavěšuje asi o 50m níž. Sjíždím k němu a společně pozorujeme jaké divadlo nám předvedou ostatní.
Z dálky vidím, že jede Jana a dělá zhruba stejnou chybu jako Guru, akorát nezvedá a krysí. Honza bere házečku a běží nahoru. Naštěstí už je na místě záchranný team (Alf+Ondra), buď jeli těsně za Janou, nebo před ní, nevím přesně. Vypadá to že je všechno pochytáno, Jana leze na břeh s pádlem, chlapci strkají kajak do vracáku. Projíždí raft, ale nezvládají zastavit v žádném vracáku. "Jedu za nima", křičím na Honzu a vyrážím. Naštěstí příštích 150m není žádná taškařice a rafťákům se daří přistát. Užuž chci vylézt z lodi a trochu se protáhnout, než Jana znovu nasedne, když tu náhle se zezhora přiřítí žlutá Inazóna pronásledovaná Alfem, tiše drtícím kletby. Loďka se jim prostě nějak vysmekla z vracáku, zrovna když už to vypadalo že je všechno vpohodě. Vyrážím za ním, ve dvou se to lépe táhne (i tlačí). Přichází další esíčko s peřejí, trochu se děsím, takže zrovna v okamžiku kdy Alf málem zatlačil Zónu do vracáku, zůstávám pár metrů pozadu (za což mi pak Alf poprávu vynadal). Podařilo se mi je dostihnout aspoň v krátké tišince mezi peřejema, cvakám zalitý kajak na hopšňůru a pádluju ze všech sil proti proudu ke břehu. Ale dost to tu teče, 175l vody přecejen něco váží a další esíčko se nezadržitelně blíží. Tohle teda pozpátku s druhou lodí na šňůře nejedu, tahám za bezpečnostní přezku na vestě, vypouštím Pyranhu vstříc jejímu vlastnímu osudu a koukám kam se to vlastně řítím. Hmmm, klasika, skála, válec jak hovado, vnitřním obloukem, vpohodě. Aspoň jsem Alfovi poskytnul pár vteřin náskok a on nějakým zázrakem zachytil Inazonu v mikrovracáčku u skály na levém břehu. Loď se ale vzpouzí, dělá cartwheely a občas nabere Alfa špičkou do břicha, naštěstí přes vestu. Přistávám u pravého břehu, vyndavám házečku a pokouším se jí přehodit, sakra, málo, chyběl asi metr. Naštěstí mezitím přijíždí Guru, vytahuje vlastní špagát, cvaká ho na Zónu a převáží ke mě na pravý břeh. Pak už společnými silami přetahujeme zachráněný kajak ke břehu a Alf může konečně vytáhnout své nehty ze spáry ve skále, za kterou se držel.
Přijíždí Ondra a raft, Eva je ještě živá, akorát je jí zima a chce se jí spát, takže jí Dana musí pořád budit. Čekáme až dorazí po břehu Jana, mírně pomlácená na těle a o něco víc na duchu. Je to přecejen kus cesty a nahoře ji rafťáci museli převézt na druhý břeh. Pokračujeme dál. Zjišťuji, že jsem se při tom divokém honu na loď krásně rozpádloval a vyčistil si hlavu, mám teď pocit, že kajak jede po vodě jakoby sám, řízen snad přímo mojí vůlí, prostě veliká pohoda, kterou mi jen občas kazí myšlenky na zraněnou Evu mrznoucí v raftu nebo mojí Inazonu zanechanou nahoře v soutěsce. Ostatní jedou taky dobře, Guru profesorsky najíždí, Alf ležérně jako vždy, Ondra a raft bojovně, jen Jana na tom není moc dobře a říká, že jí docházejí síly, asi se s tím moc pere. Jori je stále stejný lahůdkový nářez, 3-4km pořád esíčka, wasserwuchty, moc se mi to líbí. Pak se za zatáčkou objevuje vysoko nahoře krásný kamenný železniční most a po dalším kilometru i most silniční. Pár posledních peřejek a přistáváme vlevo dole za mostem. Ještě chvilku surfujeme a spinujeme v pěkném vlnoválci, mezitím rafťáci vylejzají, přijíždějí auta a Eva se převléká do suchého.
Jori je za námi, převlékáme se a nakládáme na parkovišti u mostu, Guru a Chamonix vezou Evu na ošetření, ostatní chystají záchranou výpravu za účelem vyzvednutí Inazony. Bereme to otočkou přes tábořiště a pak už jedeme Toyotou v úderném složení Alf, Ondra, Q, Stoupa, Abu, Aleš a snažíme se najít tu správnou lesní silničku. Podle mapy by tam měla být, ale zdejší mapy se zase s nějakou velkou přesností moc neobtěžují. Asi na třetí pokus trefujeme cosi co vede správným směrem, ale velmi brzo to končí ve vojenském prostoru. Objíždíme tedy vojenský prostor, po příšerné hrbolaté lesní cestě, asi 3km. Pak se cesta dále zhoršuje, vede do kopce a navíc uhýbá vpravo. Určitě už jsme někde u toho přítoku. Zastavujeme a jdeme se podívat - a opravdu, asi 300m lesem a jsme na hraně úzkého skalnatého údolí, asi 100 výškových metrů pod námi bublá říčka Grøna a vlevo je dokonce vidět její soutok s Jori. Otázka je, jak se dostat (živí) dolů (a pak s lodí nahoru), máme sice nějakou tu výbavičku, ale slaňovat by byl docela vopruz. Naštěstí po chvíli nacházíme jakousi strmou lesní pěšinku, pak ještě krátký traverz po skále nad řekou a jsme na soutoku. Největší expert na speciální operace a záchranné akce (Ondra) se převléká do hydra a několika ladnými lososími skoky z kamene do vracáku (a naopak) překonává obě řeky v místě jejich soutoku. Potom mizí v podrostu směrem proti proudu a po chvíli už pádluje na Inazoně po proudu k nám, s romanticky zapadajícím sluncem v zádech. Je asi 22h, Ondra se převléká a společně neseme náš úlovek do kopce zpět k autu.
Na zpáteční cestě ještě prohlížíme krásný kamenný železniční most, provozujeme autosafari (pozorujeme a fotíme z Toyoty dvě losí mláďata na pastvě) a kolem jedenácté jsme v kempu. Eva už spí, takže pikantní podrobnosti z lékařského zákroku nám zprostředkují Chamonix a Guru - místní felčar (prý původem Dán) prohlásil, že je to ošetřené dobře, že s tím vlastně není potřeba nic dělat, že voda z Jori je čistá, lidé jí zde pijí a že to bude stát 190NOKů....

Den 9. - neděle 13.7.2003

Dnes je naplánován pěší výlet (netroufnu si napsat "odpočinkový den", odpočinek, byť i aktivní, vypadá jinak). Vstáváme tedy poměrně brzy, Pekari dokonce v 7:45, ostatní pak, probuzeni jejím šuchráním a výkřiky, kolem osmé. Jedeme auty na západ, směr Åndalsnes, podél řeky Raumy, pak doleva na "Trolí cestu", serpentiny nahoru a už jsme na parkovišti v sedle asi 800m nad mořem. Tady necháváme auta a vyrážíme pěšky, pod velením Páji (který to prý zná), nahoru na horní hranu "Trolí stěny" - nejvyšší to kolmé skály v Evropě (asi 1300m kolmo, z toho 150m převis).
Davy turistů naštěstí velmi rychle řídnou, jakmile opouštíme asfaltový vyhlídkový chodníček, jsme v divokých horách téměř sami. Počasí je vynikající, sluníčko praží jak šílené, chladivý větřík věje, ještě že jsou cestou občas pitné potůčky, voda v lahvích totiž dlouho nevydrží. Děvčata hořekují, že se nám ztratil Karas a tím pádem bez kuchaře bídně zahyneme hlady, ale Honza se po chvíli zase našel, je to přecejen zkušený horal, že. Pomalu (teda jak kdo, chrti Guru, Stoupa a Dana jsou daleko vepředu) stoupáme do sedla 1560m.n.m, terén je hodně kamenitý, taková "suť" o rozměrech 10cm - 10m, pak přicházejí i sněhová pole. Trochu bloudíme (červené značení na šutrech není moc zřetelné) a maskujeme to odbočkou k vyhlídce na jezírko dole v údolí. Petra nás varuje před Pavlovými vůdcovskými schopnostmi ("je úplně mimo, nic si nepamatuje, ani kam vlastně jdeme, natož kudy máme jít"). Na firnovém poli rekonstruujeme metodou experimentální archeologie vznik snowboardingu - s Alfem a Q jezdíme po sněhu vestoje na velkých placatých kamenech. Ano, takhle vypadal "stoneboarding", bohužel to moc neklouže, takže Eva a Aleš volí modernější a rychlejší metodu - sjezd na igeliťáku.
Nahoře v sedýlku se fotíme, odpočíváme, svačíme, počasí se na chvíli kazí, ale pak se zase mraky trhají. Pohled dolů je impozantní, údolí Raumy s baráčky, loukami a silničkou, řekou a železnicí vypadá z výšky přes 1400m jako modelové kolejiště. Kolem 16 hodiny začínáme sestupovat. Část odvážlivců jede opět po sněhu, ale tentokrát z o něco strmějšího kopce a s méně přátelským dojezdem. Výsledek se dostavil, Petra to nakouřila po zádech do kamení a slušně se pomlátila. Naštěstí to skončilo jen pořádnými modřinami. (No, vlastně neskončilo, až po návratu do Čech vyplynulo, že má naštípnutej obratel...) Lyžař s paličkami (Guru) a ostatní chrti vyrážejí zase dopředu. Sestup je o něco horší než výstup, hlavně na moje "stará kolena", ke konci už toho mám plný zuby a odpočívám, s Martinem a Evou, téměř za každým druhým kamenem. Po 18h jsme konečně dole na parkovišti, posedáváme, jíme, někteří jsou docela slušně připáleni. Jak zapadá sluníčko začíná být i trochu zima. Alf a Q to řeší tak, že brodí potok a pak postupují nahoru po svahu ve snaze uniknout blížícímu se stínu.
Těsně před osmou konečně doráží poslední skupinka - Jana, Chamonix a Irena, takže můžeme vyrazit na zpáteční cestu. Alf nám v serpentinách přednáší o historii cesty trolů, kterou nastudoval v muzeu na parkovišti. Prohlížíme vodopády na Raumě, opravdu velký nářez, něco možná sjízdné, ale pro mě tedy rozhodně ne. Ducato dělá výsadky ve stylu "japoncííí" a fotografují vše okolo. Ve finále si nechává pikaču Martin přibouchnout ruku do dveří od auta, asi měl pocit, že už mu dlouho nebylo nijak ublíženo. Večer to vypadá v táboře jako v lazaretu, část lidí je připálenejch, i nějaký ten náběh na úpal či úžeh, k tomu různé modřiny, odřeniny, zhmožděniny a puchýře. Chamonix prohlašuje, že od každého maroda dostane 190NOKů. Karas jako obvykle vykouzlí neuvěřitelnou večeři (pálivé fazole s uzeným), lehce popíjíme pivo a slivovici a v jednu vnoci upadáme do bezvědomí.

Den 10. - pondělí 14.7.2003

Dnes je naplánavovaná naše oblíbenkyně Lóra. Počasi opět nádherné, slunce praží, čehož trochu litují ti, kteří se včera připálili (tedy hlavně Jana a Dana). Eva je dekorována krysou a pak už všichni vyrážíme z kempu směrem na západ. Cyklisté jedou taky, částečně autem, Dana a Stoupa po vlastní ose. Na začátku údolí Lóry přesedají kolouši na kola a vodáci pokračují vozidly. Vody v řece je bohužel málo, o hodně méně než před dvěma roky. Jedeme až nahoru k prvnímu silničnímu mostu a pak odměřujeme 700m po silnici dolu. Tady by někde měla být podemletá skála pod kterou bydlí červený singl Delirius, původně majetek Rousila ze Sokola Trója. Skála je naštěstí označena oranžovým tričkem s anglickým nádpisem (pro ty kdo neznají tuto perličku mezi norským vodstvem - na Lóře je nějaká ta podemletá skála zhruba každých 50 metrů). Začíná záchranná akce, hlavními aktéry jsou samozřejmě Alf a Ondra, kteří bojují přímo na místě u skály, po pás ve vodě, zezhora je podporuje Guru a 2 lana, Chamonix pořizuje videodokumentaci, ostatní fotí. Akce probíhá díky malé vodě poměrně hladce a asi za 20 minut je loďka venku. Ani není moc pomačkaná, jen klekací popruhy jsou stále zapnuté... Jedeme zpět nahoru k mostu Bjøknesetre, kde jsme nechali Passata s vlekem. Uvažujeme, jestli to vůbec má cenu za tohodle sucha jet, Alf to vzdává, asi si nechce kazit zážitek z minulé Lóry letošním drncáním přes šutry. My ostatní soudíme, že v tom vedru se přecejen trochu smočíme, když už tady jsme.
Nakonec jdeme na vodu ve složení Guru, Ondra, Abu, Jana, Aleš. Vynášíme si kousek nad most a jedeme první peřej. Je to spíš slalom mezi kameny a místo silného "rodeového" válce dole pod mostem tam je jen takový chcípáček, za který by se i trojský kanál styděl. Nicméně v něm aspoň trochu jezdíme, kromě Aleše a Jany (která říká, že jí je špatně a opravdu vypadá, že každou chvíli v lodi zkolabuje). Původně jsme tady chtěli počkat na cyklisty, kteří měli dorazit k řece, ale nějak se opozdili. Prý někde odbočili jinam. Potom Martin aplikoval svojí oblíbenou třetihorní metodu, bohužel tentokrát na chudinku Evu, která se domnívala, že kolo bude k jejímu srůstajícímu obočí šetrnější než kajak. Samozřejmě následovaly typické výmluvy, jako že za to můžou ty espédéčka a že on se jí vlastně snažil pomoct, ale my znalci už víme své (kdyby se aspoň naučil nějaký nový trik, ale to přísloví o starým psovi má asi pravdu,... jen nechápu že mu na to vždycky nějaká skočí... holt ženský, smutné...).
Opouštíme tedy most i váleček a vjíždíme do krásných lóráckých minisoutěsek. Voda je nádherně čistá a ani není moc studená, kličkujeme mezi kameny a teprve teď vidíme, jak jsou zdejší skály strašlivě podemleté. Za střední vody jsou všechny tyhle útvary pod hladinou a čekají na nějakou tu oběť, v lepším případě loď, v horším.... Potkáváme koupající se cyklisty, fotíme se a po výměně zdvořilostních formalit, a obligátního povození nahého Stoupy na ocásku (pardon, zádi kajaku), pokračujeme dál. Už to vypadá, že jsou všechna obtížnější místa za námi, ale přichází nenápadný průskok s kamenem a vývarem u skály, Jana předvádí rodeo se dvěma eskymáky a Aleš v tom samém místě plave. Pak ještě několik mělkých peřejek a jsme u dřevěné lávky v Sausetre. Celé to bylo necelých 5km dlouhé, kamenité ale lehké, max.II-III. Tady už na nás čekají auta, nakládáme přívěs (jedna loď navíc nám trochu dělá problémy), Alf s Toyotou odjíždí a my se ještě jedeme vykoupat. Původně se chceme zastavit u cyklistů, ale ti právě vyražejí na svých ocelových ořích, takže se nakonec cachtáme sami v laguně pod mostem. Je to velmi osvěžující.
Před sedmou jsme zpátky v kempu a vaříme večeři. Jana polévá Ondru pivem (neúmyslně, ale taková škoda, zásoby se ztenčují) a po večeři odváží Dana Honzu na vlak do Dombåsu (manager nikdy nespí, schůzka v Londýně se nedá odložit, letadlo už čeká, no snad aspoň přiveze nějaké ty "bezcelní potraviny"). Potom decentní večírek, Dana má narozeniny. Nakonec se to všechno zvrhlo na další kolo odbarvování vlasů a vousů :-)

Den 11. - úterý 15.7.2003

Ráno opět krásně, jasno, vedro. Vymýšlíme místo na koupání a případné poježdění na lodičkách. Nejdřív jedem podél Lagenu, ale nic moc tu není. Vracíme se zpět přes Dombås, cestou pozorujeme krávu na kopci jak kadí, kupujeme 2 maxibalení výborné zmrzliny a míříme k mostu přes Jori. Zde se vyvalujeme na kamenech, koupeme, opalujeme, potápíme s brejlema a šnorchlem do bubláků v peřejích (s jistícím lanem), prostě veliký veget. Vody je o něco méně, asi 100cm. Stoupa medituje nad tím, co asi značí když je v kilometráži napsáno "oběd zprava". Ukopnul jsem si cestou v lese malíček o pařez, pekelně to bolí. :-(
Kvečeru se mi konečně podařilo ukecat několik lidí, že půjdeme na lodičky. Nejdřív jsme si sjeli s Evou těch 200m od mostu k našemu koupališti, do dvou větších válců jsem jí musel dost dlouho přemlouvat, byla poprvé v lodi od krvavé sobotní krysy, navíc opět na Jori... Nakonec to zvládla, i když je vyděšená a eskymuje. Pak si to dáváme ještě jednou s Janou a Ondrou (na půjčeném Releasovi) a u koupaliště se připojují Pavel a Aleš. Jori je tady dole už jen taková rychlá kamenitá II-III, chtělo by to víc vody. Po chvíli obtížnost ještě klesá, řeka se rozděluje do ramen, spousta kamení a štěrku, občas stromy. Nakonec vplouváme do Lagenu = taková Sázava. Po asi 2km je soutěska Dombåsfosen, u které nás má čekat auto.
Na břehu už stojí Alf a Chamonix a ukazují, že máme přistát. Za nimi se řeka svírá mezi skály na asi třetinovou šířku a padá přes kameny někam dolů. Alf ale hned hlásí, že to asi půjde a že to mám najet. Jdeme se na to podívat, vypadá to dobře, podle DKV sice ww V, ale za takhle malého stavu vody by neměl být problém. Prostředkem, takový dvojskok 1,5 a 2,5m, dole válec, ale ne takový aby nešel přeskočit. Chamonix filmuje, Jana fotí, jedu tedy jako první, chvíli zaměřuji z vracáku za kamenem ten spravný nájezd, hop hop a je to. Druhý jede Alf, bez brejlí (má 5 dioptrií, takže teď je dokonalej slepejš) na půjčeným Releasovi a s pravým pádlem (normálně má levý 45°). Chvíli krátkozrace zírá do nájezdu mezi dvě skály, pak opatrně najíždí, úzkostlivě dbá aby mu vyšel záběr na pravý list a je vpohodě dole. Pokouším se ještě ukecat Janu, ať si to taky dá, ale odmítá. Nakonec jede Ondra v mojí/Eviné Inazoně, lehce to voře, nechává se pod prvním skokem sešlápnout, druhý jede našikmo a dole chvíli bojuje s válcem, naštěstí vítězně.
Nakládáme na Toyotu a vracíme se pár kilometrů proti proudu do kempu. Mistr šéfkuchař připravuje, jako už tradičně, skvělou večeři, potom chvíle pro kolečkové brusle (i když zdejší asfalt za moc nestojí a zemědělci s traktory jezdí jako ďáblové). Stoupa nachází ve slovníku další kultovní norská slova, po ømråde a kørøptev je tady ojeblik a kanape. Nazávěr puding.

Den 12. - středa 16.7.2003

Ráno jako tradičně vedro, ale už se dělají trochu mráčky. K snídani vynikající palačinky. Balíme stany, Alf vykydává všechen bordel z Toyoty (přičemž bohužel odpadly dráty od subwooferu), i když musí už dopředu vědět, že stav "uklizeno" vydrží maximálně několik hodin. Začínají se projevovat první příznaky ponorkové nemoci - Chamonix nesnáší Stoupu, Stoupa nesnáší Danu, Halík taky nesnáší Danu, atd... Já si už naštěstí dávno uvědomil, že moji kamarádi jsou banda bláznivých nepřizpůsobivých sociopatů a exotů a snažím se to ignorovat :-) Ukopnutý malíček mi pěkně zmodral, vyhrožují mi doktorem, ale ubránil jsem se. Špatně se mi chodí, ale v lodi sedět můžu. Zvláštní je, že přiblblá Nokie se svojí T9 namísto "malíček" nabízí jenom "obličej" a nic jiného. Není to snad nějaké znamení ?!
Platíme kemp (dostali jsme ještě slevu, takže ve finále to stálo méně než 80Kč na člověka a noc, v Čechách by to nebylo levnější), nakládáme a vyrážíme na přesun k Sjoe. Na mostě přes Jori máváme na nějaké pádlery a pak pokračujeme podél Lagenu směrem na Ottu. Lagen je dlouho supernuda a pak najednou velká a hodně těžká soutěska, spousta vody, obrovský šutry, něco jako Gessause, ale dlouhý aspoň 4km!!! Až jednou budeme dobrý, tak si to dáme... Za městem Otta přejíždíme odbočku do Heidalu, vracíme se a vyjíždíme podél Sjoy na obvyklé místo startu "klasické etapy" (most směr Murudalen, 47.ř.km). Guru by měl dorazit vlakem do Otty někdy navečer, takže si vpohodě stihneme ještě sjet tenhle Wanderfluss, ať se holky a rafťáci zase jednou svezou. Na vodu jdeme skoro všichni, raft ve složení Karas, Q, Halík!!, Irena!!, Pekari!! Chamonix a Dana jdou dobrovolně do kajaků, bude legrace.
Počasí se trošku zhoršuje, je pod mrakem, ale pořád poměrně teplo. Vody je tak akorát, nižší střední, asi stejně jako když jsem tady byl poprvé před devíti lety, samozřejmě mnohem méně než jsem tady měli před dvěma rokama. Chlapci převážejí auta, Stoupa odjíždí na kole, já si jdu zablbnout do válečku pod mostem. Postupně se na vodu spouští i ostatní loďky a po chvíli jsme kompletní a připraveni k vyplutí. Začátek je lehká vyhlídková i když rychle tekoucí voda, občas s nějakou tou vlnkou, tak ww II. Asi po 2km je první zajímavější místo - váleček a vlnky pod mostem. To ještě všichni překonávají bez problémů, i když Chamonix a Dana jsou trochu nejisté, stejně jako raftaři, kterým se sešla vskutku "posádka snů" - Karasovi do toho na zadáku furt kecá Halík (jel už přece Berounku a Sázavu, tak je zkušený vodák a rozumí tomu!), Pekari jede jen jako vyděšený porcelán a Q s Irenou na háčcích to moc nevytrhnou. A raft ještě letos neplaval, žeby dneska.... ?
Přichází další zajímavé místo - rodeový válec v mírné zatáčce u levého břehu. Jedu dost vzadu, ale i z těch 150m vidím jak Alf (na půjčeném Releasovi) najíždí velmi ležérně a průjezd válcem zachraňuje v poslední vteřině dvěma záběry. Ne už tak děvčata jedoucí za ním, padají tam v minimální rychlosti, Jana a Eva zvedají, Dana plave, Pavel taky (přitom Bert zůstal ve válci, prakticky suchý a s dírou nahoru, chvíli si surfoval a pak odjel po proudu, nepochopitelné). Chamonix díky placatosti Prozony podjíždí válec spodem, stejně tak já na (w)Itchovi, Aleš spoléhá na rychlost dlouhé lodi a Ondra loopuje a zvedá. Záchrana krysaříků je naštěstí rychlá a bezbolestná, takže si to potom ještě s Alfem vynášíme zpět k válci a pokoušíme se o pár rodeových jízd. Bohužel tam není moc vracák a nájezd je trochu nepříjemný, ale vlnoválec je slušný a dost velký, škoda že něco takového není v Tróji. Občas musíme nechat projet nějaký raft nebo kajakáře, je tu docela provoz, i auta na silnici mají skoro všechna na střeše nějakou tu loď. Alf dává několik pěkných jízd, mě se daří jen jedna, vyplachuje to. Asi po 10-15ti minutách jsme už utahaní, takže na to kašlem, připojujeme se k ostatním a vyrážíme dolů po proudu.
Obtížnost se mírně zvyšuje, je to tak III, místy možná III+, občas válce a kameny, řeka teče rychleji a po chvíli se zužuje do soutěsky. Pokoušíme se to holkám najíždět, bohužel větu "pojeď za mnou" některé chápou jako "jeď si kde chceš, nejlépe tak 3-4m vlevo ode mě" a podle toho to pak vypadá :-) Chamonix se nechává v pravé zatáčce vynést k vnějšímu břehu (protože pádluje jako ženská - sice rychle střídá listy ve vodě, ale nějak zapomíná mezitím zatáhnout rukama za žerď), dostává se do šikmých vln, poprvé zvedá, žene jí to na skálu, zvedá podruhé, neúspěšně, krysí. Odlov proběhl rychle, takže za chvíli můžeme jet dál. Některé vlny jsou docela slušně velké, pokoušíme se je s Alfem a Ondrou trochu posurfovat, ale musíme se taky starat o ostatní, takže si bohužel moc neužíváme. Jednou se mi povedlo nechtěně vykostit Danu, když jsem jí zavedl přímo do masivního žumpoválce (přehlédla signál, že to má objet zprava a vyjímečně jela přesně v mojí stopě). Válec byl trochu větší než jsem čekal, já eskymoval, Dana vykrysila. Naštěstí to bere sportovně, výlov, vylití, nasednutí, odjezd. Pod "vysokým mostem" na konci soutěsky je vodočet - 30cm (odhadem tak 45 kubíků ??) a taky poslední dva pořádné válce. Dana nestíhá zastavit mezi nima ve vracáku a druhý válec si najíždí sama na oči, Jana vyráží za ní. Naštěstí dopadlo všechno dobře, děvčata to vzala levou částí, kde byl krásný jazyk a všichni i s raftem se setkáváme dole ve velkém vracáku.
Pak už obtížnost klesá a jízda pokračuje bez problémů, jen na raftu byl Martin exkomunikován ze zadáka, protože jeho zásahy do řízení byly tak kontraproduktivní, že dohnaly Irenu, a možná i další členy posádky, na pokraj nervového zhroucení. Po pár kilometrech jsme u vysedacího místa před mostem, asi kilometr nad dolní soutěskou. Většina lidí vystupuje, Dana jede Passatem pro Honzu na nádraží do Otty a Alf, Jana, Ondra a já pokračujeme po vodě dál do esíčka a na slalomku. DéKáVéčko píše, že esíčko je za pět, slalomka pak čtyřka. Myslím, že trochu přehání, uvidíme. Domlouváme se, že to dáme na voči. Alf mě nutí abych najížděl, protože jsem to jako jediný z nás jel, pravda před devíti lety a na raftu, takž už si toho moc nepamatuju, ale jakousi představu snad mám. Chytám hned první vracák napravo za prvním válcem, Jana eskymuje, Alf mě předjíždí, prý neměl důvod zastavovat, když tam nic nebylo. Jedu za ním, velký válec u vnějšího břehu v levé zatáčce lízáme vnitřkem a zavěšujeme ve vracáku vlevo. Jana opět eskymuje, míjí vracák a odjíždí sama někam dolů. Alf vyráží za ní, já čekám chvilku na Ondru a pokračujeme společně. Vyjíždím z vracáku a jsem kousek nad pravou zatáčkou, ve které voda hází doleva na skálu. Snažím se to najet víc vpravo, ale tam je za vlnou schovaná pěkná žumpa s šikmým válcem, lopuju a už jedu hlavou dolů. Zvedám a zjišťuji, že jsem přesně tam kde jsem být nechtěl - vlevo u skály. Naštěstí proud teče víceméně podél skály a né pod ní, takže se mi podařilo z toho vyjet a připojuji se k ostatním dole ve vracáku pod esíčkem.
Čeká nás slalomka (pěkný přírodní areál ve kterém se jelo mistrovství světa juniorů někdy před 10ti roky). Je to o něco lehčí a širší, první válece najíždím na komoru, další šidíme a zastavujeme ve vracáku. Upozorňuji ostatní na následující válec vpravo pod kamenem, tam jsme kdysi hnili s raftem několik dlouhých vteřin. Všichni válec vpohodě míjíme vlevo, jen Jana si ho musí prohlédnout zblízka a předvádí nám další lekci ze svojí školy eskymáků. Vysedáme na konci slalomky (do "šestkové" soutěsky Åamot se nikomu nechce :-) a neseme lodě po dřevěných schůdcích a lávkách vzhůru k silnici. Po silnici zpět na parkoviště nad esíčkem, je to docela daleko, obzvláště lodě na ramenou se pronesou. Konečně jsme na místě, holky už vaří rejži s mexickou omáčkou, Alf nachází malý gril na jedno použití, rozdmýchává ho a děláme si ďábelské tousty jako předkrm, k tomu pár posledních piv. Stoupa nám ukazuje poutač místní raftové společnosti - ve znaku mají topícího se vlka na pozadí vycházejícího měsíce :-) Mezitím přijíždějí ostatní auta, večeříme, balíme, nakládáme lodě a vyrážíme na horní tok Sjoy zatábořit.
Po asi 20km jízdy nacházíme ten správný most, bohužel tábořiště je obsazené českými příšeráky a jejich obludným autobusem s nápisem Errortel, kteří se tak roztahují, že už se na jinak celkem velký plac nikdo jiný nevejde. Ostatně nemají ssebou ani lodě, dokonce ani žádné jiné náčiní, takže to budou nejspíš nějací paďouři, cestovka nebo podniková rekreace.... Vracíme se zpět a hledáme další místo k táboření, nahoře u vodopádu na Sjoe už začíná národní park Jotunheimen a táboření je tu (vyjímečně) zakázané. Je dusno a dostávám depresi, bohužel fernet je v jiném autě a odmítají nám ho vydat. Ptáme se v místním raftcentru, o tábořišti nevědí, ale poradili nám, který úsek řeky můžeme zítra jet a kde se nasedá. Lenka otáčí Ducato na rafťáckém parkovišti, couvá a Karas jí radí: "Zařaď zpátečku, podívej se z oknýnka". Bum. "Otevři si to okno nejdřív..." :-) Kolem desáté konečně nacházíme použitelný plácek, sice u silnice a obsazený už nějakým nešťastníkem s kolem a maličkým stanečkem, ale co se dá dělat, nic lepšího není. Stavíme stany a zapalujeme ohýnek (snažíme se držet se co nejvíc stranou od spícího cyklisty, ale stejně si myslím, že jsme ho probudili). Ihned se rozjíždí masivní večírek, podpořený ginem, koňakem a dvěma whiskama, které Guru přivezl jako pozdrav z Londýna. Všechno se to vypilo, k tomu ještě nějaký ten litr fernetu, dusali jsme do kytar, bubnů a harmoniky jako o život, o půlnoci byl kaviár, prostě veliký nářez. Už taky bylo na čase pořádně zapařit. Ti slabší odpadli někdy ve 3, ostatní pak postupně umírali až do 5h ráno. Stalo se určitě hrozně moc veselých a vůbec zaznamenáníhodných událostí, akorát já si je bohužel nějak nepamatuju....

Den 13. - čtvrtek 17.7.2003

Někdy ráno mě budí stádo ovcí, které prochází skrz tábor. O něco později (asi v půl osmé?) vyráží Ducato s cyklisty převlečenými za pěšáky, někam směr pohoří Jotunheimen, že prý si tam dají jakýsi trek kolem dvou jezer. Nakonec se opět dostavuje smrtící vedro, ještě chvíli odolávám a ležím ve stanu, ale je mi čím dál tím hůř. Vylézám ze stanu a polehávám venku ve stínu, dokonce se na chvíli musím jít ochladit dolů do potoka, ale tam je mi zase zima. Alf se mi posmívá, že je mi zle a jemu nic není. Nebohý cyklista balí stan, úsměvem se s námi loučí (buď je hluchý nebo opravdu velký pohodář) a odjíždí. Martin stále rozvíjí nějaké nesrozumitelné teorie, jako že je potřeba jet někam 50km autem, tam najít Ducato o odvézt ho pryč, jen proto aby se s ním pak večer muselo zase jet zpátky pro pěšáky. Je to evidentně totální kravina a jako taková je naštěstí zamítnuta.
Kolem poledního se stahují mraky a vypadá to, že bude asi pršet. Guru otevírá Passáta vidličkou, protože klíčky někdo zabouchnul uvnitř. Začíná pršet, přestože pořád praží slunce a je vedro. Rveme věci i sebe do aut, čímž zcela likvidujeme Alfovu snahu udržet v Toyotě pořádek. Je to velký úlet, posloucháme nějakou muziku, něco jíme, čteme, občas někdo vyběhne do deště, nebo se přesouváme mezi Toyotou a Passátem. Házíme si s Alfem plastovým Pikačuem-bublifukem, přičemž se mi daří mu urazit ucho, chudák zviřátko. Asi po hodině se přemlouváme že pojedeme na vodu a vyrážíme směrem k tábořišti "příšeráků" u mostu přes Sjou. Pomalu přestává pršet. Asi 1km před mostem odbočujeme doleva na hliněnou cestu značenou Nidre Trodafoss, jak nám doporučili místní rafťáci. Cestou dolů k vodě se mi málem podařilo převrhnout Toyotu do lesa, když jsem se vyhýbal jakési nerovnosti na cestě (navíc zcela zbytečně), sakra, vytlačit to nešlo, nakonec jsme ji museli vytáhnout Passatem. To nám to teda pěkně začíná.... Dole na parkovišti u vody (asi 30.říční km) už je několik vodáckých vozidel (a dva velcí psi), po chvíli přijíždějí němečtí pádleři ve velmi bojovém VW Transportéru. Převlékáme se, jede jen Guru, Ondra, Jana a já, Alf se dlouho rozmýšlí, udělalo se mu špatně, sedí v autě a tváří se, že každou chvilku umře (to má za to, že se mi dopoledne posmíval). Nakonec se přecejen rozhoduje že pojede, bere si paralen a jde se převlíkat. Chvíli uvažuji, že bych jel dnes na Inazoně, když Eva nejede, přecejen nevíme co nás čeká, nikdo to zatím nejel, vody je trochu víc než včera a kilometráž straší s nějakou pětkou. Ale pak vidím s čím se chystají na vodu němečtí kolegové - TwinTip, S6, samé rodeovky, beru si tedy Witche.
Lehce po třetí hodině vyplouváme. Sjoa je zde docela široká, ne moc hluboká a rychle tekoucí, obloha je temně zatažená. Čeká nás asi 16km, končit budeme u mostu, kde jsme včera nasedali, děvčata nám odvezou auta. Němci pádlujou kousek před náma, zatím je to docela lehké, ale občas se vyskytne nějaká ta větší vlna nebo válec. Alf jede neuvěřitelně opatrně a tváří se, že bude každou chvíli "dštít" (tzn. hodí blitwheela). Po chvíli cítím podivné šimrání na holém lýtku a pak... "aůů", něco mě kouslo, rychle do vracáku, šprajdu dolů, zavraždit mravence. Doufám, že mi jich do lodi nenalezlo víc. Po chvíli dojíždíme Němce, kteří si hrají ve vlně, krátce surfujeme taky a pak je předjíždíme. Obtížnost lehce stoupá, je to tak III+, podobné jako klasický spodní úsek co jsme jeli včera, ale před námi je ještě hlavní kaňon, v DéKáVéčku hodnocený jako pětka, bez možnosti přenášení. Na chvíli zastavujeme, Alf sedí v lodi vytažené na břeh, prý už to houpání nesnese ani vteřinu.
A už vjíždíme do kaňonu, velké vlny, velké válce, velká síla vody, občas nějaké esíčko s podemletou skálou, ale naštěstí vše sjízdné na voči. Jana opět dvakrát nestíhá zastavit ve vracáku a Guru jí musí stíhat. Konečně přichází to nejobtížnější místo, asi 400m v téměř kolmých skalních stěnách. Pětka to teda rozhodně není, aspoň za téhle (střední) vody, kilometráž trošku přehání, ale solidni IV+ to bude, určitě je to těžší než ten spodní úsek Sjoy. Kličkujeme mezi válci, většinou najíždí Guru, a i Alfovi už se udělalo líp. Zprava ze skály padá vysokánský vodopádek, ještě jedna zatáčka a obtížnost začína klesat. Navíc vychází sluníčko a všechno vypadá hned veseleji. Jana si nemůže odpustit ještě jedno eskymo, po efektním backloopu ve válci, který poněkud zapomněla objet. Pohráváme si na vlnkách a rozhraních, učím se wavewheely, je to legrace, ale tak dobře jako Honzovi nebo Alfovi mi to zatím nejde (Alf dal na jedný velký vlně dokonce slušnýho "aira"). Pak zastavujeme u jedné pěkné rychlé surfovačky a každý si dáváme pár jízd, Guru točí na video. Asi po půl hodině nás dojíždějí Němci, takže jim přenecháváme vlnu a pokračujeme po proudu. Údolí se otevírá a po necelých 2km jsme u mostu na 47.kilometru, kde dnes končíme. Ještě si chvilku hrajeme ve válečku pod mostem a pak lezeme z vody.
Je něco málo po šesté. Připlouvají Němci, taky jdou řádit do válce a je vidět, že jejich skupinka je dost nevyrovnaná, jeden jezdí hodně dobře, dva tak asi jako my a čtvrtý nic moc, chvíli bojuje ve válci hlavou dolů a pak najednou krysí! Alf otevírá Passáta zaostřeným klacíkem, protože ženský a Halík jsou s Toyotou někde v pr... přivoláváme je tedy telefonem, protože se nemáme ani do čeho převlíct. Za chvíli je tady Stoupa na kole i auto (holky byly dole pod slalomkou, jel se tam nějaký extrémní závod v soutěsce Åamot). Nakládáme lodě, přičemž Martin s Alfem přetrhli jeden z popruhů (to se zatím nikdy nikomu nepovedlo, ani Vlastíkovi). Za chvíli jsme zpátky na tábořišti a stavíme přístřešek, protože to vypadá, že bude zase pršet. Přijíždí vysokohorské družstvo (Karas, Pekari, Q, Pavel, Petra, Aleš) a popisují nám, já se celý den honili po kopcích s bouřkou, čímž konečně přivolávají déšť. Q a Alf naslouchají zvukům blížící se bouřky a pochvalují si, jak ten hrom zní úžasně analogově, ale jen do té doby, než jim projíždějící auto pokazilo celý umělecký dojem. Vyvalujeme se pod plachtou, vaříme večeři, Guru nám pouští z notebooku své oblíbené video "Free Radicals", o partě šílených švédských lyžařů-sebevrahů (dobrý týpci, pěknej freeride-freestyle nářez, ale co si budem povídat, snowboard je lepší :-)). Halík dostává zodpovědný úkol scedit těstoviny ("drž pevně tu pokličku, tohle nemůžeš zvorat"), takže nakonec půlka hrnce končí v lese. Guru a Alf je vyjídají lžičkou z jehličí a Chamonix říká, že se ho bude štítit (Alfa). Taky hledáme v kilometrážích kam vyrazíme zítra, já dopisuji deník. Zastavují se u nás další němečtí boutři (z Augsburgu). Vysvětlujeme jim co jsme jeli a jaký to bylo. Maj na střeše "oteklosti", takže se asi nějaký pětky jen tak nezaleknou. Alf si ještě vylejvá vodu z plachty za krk a pak jdeme, za stálého poprchávání spát.

Den 14. - pátek 18.7.2003

Ráno klasika - vedro. Ležím bezmocně ve stanu, až konečně v 9:30 mi Stoupa připomíná mojí stařeckou nespavost, takže mám důvod vstávat. Jedeme Toyotou s Chamonix do obchodu pro chleba, mlíko a máslo a potom snídáme. Začínají se stahovat mraky, takže urychleně balíme. Aleš odjíždí na kole, my ostatní nakládáme všechen materiál a přesouváme se k mostu přes Sjou v Heidalu (u školy, 47.ř.km). Tady se rozdělujeme na mnoho skupinek a doufáme, že se večer zase nějak sejdeme. Má to být poslední den na vodě/kolech, tak si to každý chce užít co nejlépe. Pokouším se ještě telefonem sehnat Aleše, ale ten odepisuje, že bloudí někde v horách a vodu asi nestíhá, takže zůstane prodnešek cyklistou.
Rafťáci (Karas, Q, Dana, Petra) si nafukují své Colorado, Eva, Jana, Pavel a já pojedeme s nima jako doprovod, klasický úsek Sjou, stejně jako předevčírem. Alf, Guru a Ondra jedou na Store Ula, chvíli mě ještě přemlouvají, ať jedu s nima, ale já se na ty vodopády moc necejtím a ve Witchovi už vůbec ne, brát Evě Inazonu mi připadá trochu nefér, takže nakonec zůstavám jako "velitel skupiny žen a měchuřin". Chlapci tedy odjíždějí Passátem, spolu se Stoupou a Chamonix, vstříc intenzivním zážitkům. Lenka, Irena a Martin odjíždějí na kolech kamsi směrem na Murudalen. Je příjemně teplo, polojasno.
Před třetí hodinou vyplouváme na Sjou, vody je o trochu víc (asi o 10cm) než ve středu. Občas si trochu pohrávám a zkouším wavewheely. V rodeovém válci u silnice dávám docela slušnou jízdu, vyšší stav ho ještě vylepšil - nájezd je jednodušší a vále taky víc drží. Nechci děvčata moc zdržovat, takže jedeme poměrně svižně dál. Soutěsku nechávám najíždět Janu, ať si zvyká (kupodivu se ani moc nebrání), všichni jedou víceméně vpohodě. Na vodočtu pod soutěskou je asi 45cm. Zastavuji pod prvním válečkem a chci si jet pohrát. Ostatní kajakáři taky zavěšují ve vracáku, jen raft projíždí dolů. Nechávám je jet, předpokládám, že si Honza a Dana pamatují kudy, když to už jeli a že počkají pod druhým válcem ve veliké laguně vpravo. Za chvilku mi ale Eva signalizuje, že se něco děje a vyráží s Janou dolů. A opravdu, vidím, že raft plave. Naštěstí je kolem spousta záchranářů - Norský komerční rafťáci a několik kajakářů, takže když tam dorážím já, je už všechno víceméně odloveno. Po vykašlání vody se dozvídáme, že to nakouřili přímo do tý největší žumpy vpravo, místo aby jeli jazykem vlevo a samozřejmě je to přehodilo přes zadek. Petra je trochu přitopená, Q přišel o boty a Dana prohlašuje, že lépe se jí plave samotné s kajakem. Nicméně Karas je i nadále odhodlán jet i spodní esíčko a slalomku.
Pokračujeme dolů, na mostě potkáváme Aleše na kole a signalizujeme, že auto je na parkovišti a my jedeme pod slalomku. Před esíčkem zastavujeme ve vracáku, Petra si vystupuje a na její místo jde Pavel. Jedu první, pak Eva, Jana a raft. Už v nájezdu mě děsí Eva, když eskymuje na první nevinné vlnce, přitom ty hlavní lahůdky nás ještě čekají... jakpak tohle skončí? Ochcávám největší válec a zavěšuji vlevo ve vracáku. Eva nestíhá vracák (styl Jana), jede chvíli pozpátku, křičím na ní, ať teda jede dolů a vyrážím za ní. Naštěstí je vše OK, ještě vidím raft jak úspěšně prosmahnul největší válec, zajíždím za zatáčku a zastavujeme ve vracáku. Za chvilku přijíždí raft a Jana, to vodácky nejzajímavější máme tedy za sebou. Pokračujeme slalomkou, najíždí Jana (schválně jaké si vzala ponaučení ze školy eskymáků ve válci vpravo dole). Asi v půlce slalomky zavěšujeme a rafťáci nás dojíždí. Signalizujeme jim, aby jeli doleva, ale nedbají a trefují válec elegantně bokem. Samozřejmě že opět plavou. Naštěstí se daří je odlovit ještě před koncem slalomky. Vytahujeme lodě na dřevěné lávky, přičemž se mi podařilo si opět strhnout strup na levé holeni a vypadám jako "krvavý dědek". Ještě poslední fotka samospouští a už neseme loďky přes dřevěný mostek na druhý břeh. Aleš jede na kole pro Toyotu, takže za chvíli se můžeme převlíct do suchého, nakládáme kajaky a raft na střechu a přejíždíme na parkoviště k Ducatu a vleku. Je asi 18h.
Začínáme vařit večeři. Po chvíli přijíždějí zmoklí cyklisté, v Murudalen kupodivu pršelo, tady ani kapka. Jedu se s Danou projet na kole kousek po proudu, prohlížíme soutěsku Åamot dole pod slalomkou, se spoustou vypečených míst a jedním megaválcem. Pěknej nářez, ale týpci na opuchlých plasťácích to dávaj. Za malé vody bych se možná taky odvážil. Dojíždíme na soutok Otty a Sjoy, pak ještě kousek proti proudu Otty, ale hlad mě nutí se vrátit, zpět (dokopce) na parkoviště. Přijíždíme akorát k večeři. Extrémisti na Store Ula nereagují na SMS. Po večeři jdeme trochu bruslit na parkoviště, Eva a Pavel krásně skáčou do trávy. Martin a Karas vynalézají inline "hokej" s pádly a tenisákem, postupně se přidávají ostatní, je to docela dobrá řežba, přihlížející angličtí a norští vodáci zpočátku moc nechápou. Kupodivu se ani nikdo nezranil. Jdeme se podívat dolu k vodě, jak chlapci jedou esíčko na svých creekboatech, dva z nich eskymují, přitom ten druhý asi napočtvrté (víceméně celou soutěsku prozvedal). Dva týpci na ródeovkách zkouší jezdit ve válci, ale vyplavuje to. Pak už se jen vyvalujeme na trávníku, hrajeme karty, jíme broskve z konzervy, olivy a jiné dobroty....
Po deváté hodině přichází SMS od našich "extrémistů", že jsou zatím všichni živí, ale přijedou nejdřív za hodinu, spíš později. Přijíždějí přesně ve 23h, šíleně nabuzení a přeplnění zážitky. Všichni mají sjetou oblíbenou trojkombinaci vodopádů 7,4,9m, nikdo nekrysil, vše je na videu. Ondra si asi 4x rozbil hubu na břehu, naopak na vodě jel asi nejlíp. Store Ula měla prý dost málo vody, některá místa nahoře museli přenášet, občas jebačka v šutrech, na vodopádech už to bylo ok. Balíme všechen bordel a po půlnoci konečně odjíždíme. Na jih :-(

Den 15. - sobota 19.7.2003

Jedeme směrem na Oslo, je zataženo, občas prší, na Norsko až neobvyklé šero. Toyotu řídí Chamonix, pak ji střídá Pavel. Postupně všichni tuhneme v roztodivných polohách, teda kromě řidiče (doufám). Někdy k ránu zastavujeme v lesíku před Švédskou hranicí, kousek od městečka Halden, napínáme plachtu mezi auta a za drobného deště se kolem páté hodiny vyskládáváme jako sardinky ke spánku. Vstáváme před polednem, počasí se trochu zlepšuje, zastavujeme se ve městě nakoupit nějaké místní nesmysly a vyfotit pevnost na kopci a pak dál po E6 směr Svinesund - Švédsko. V autě posloucháme CD šíleného J.Schmitzera, venku je dusno, dopravní zácpa, civilizace, občas poprchává, to vše dokonale zapadá do naší nálady - zmar. Ještě že už není skoro žádný alkohol, jinak se zmažeme jako zvířátka. U poslední norské pumpy a nakupujeme místní nálepky na auta a kajaky, mají tu i neslušný časopis, gumová prsa (bonbóny) a jiné severské zajímavosti.
Po dalších pár kilometrech jízdy přejíždíme most a už jsme ve Švédsku. Veškerá nápisy se stávají nesrozumitelnější a nevyslovitelnější, je to samé "ö, ü, ä, x, w,...". Po 50km stavíme u pumpy pro naftu, je tady levnější než v Norsku. Velitelské vozidlo nás obviňuje, že se mrcasíme a zdržujeme a kvůli nám prý nestihneme loď. Kupodivu jejich zastávka na hranicích kvůli vrácení cla (DPH, nebo kýho čerta, za Honzovy svetry a jiné nákupy) byla zcela vpořádku. Hysterie vrcholí když nám Stoupa s Danou střídavě vyhrožují, že to máme ještě 500km a 7h času, pak 600km a 6h času, nakonec 700km a už jen 5h času, no prostě výbuch ponorkové nemoci. V Toyotě jsme už naštěstí všichni úplně kožení, takže nikdo, snad kromě Chamonix a Alfa, to moc nevnímá, ale raději jedeme urychleně dál. Dělám Evě a Janě kanape (pokud tohle má být ta "švédská trojka", tak jsem si to teda představoval o trochu líp, ale co může člověk chtít za tyhle peníze, že). Trochu drsná podívaná je "losí test" v přímém přenosu, naštěstí jsme byli skoro 100m daleko a v protějším jízdním pruhu, takže Toyota nebyla nijak ohrožena. I posádka Mercedesu, kterému los skočil přímo před kapotu a následně se překulil přes celé auto, přežila, snad i víceméně bez těžkých zranění, ale když si představím, že by tam jela třeba naložená Felda... :-(
Vzápětí najíždíme na dálnici, která je obehnána plotem, takže žádná zvířata na silnici už snad nebudou (jen pro ilustraci, los není žádná drobná srnka, je ho hora masa veliká minimálně jako naše kráva nebo kůň, často i víc). Míjíme obludný kemp u moře, 100m od dálnice, hlava na hlavě, auto na autě, fakt super dovolená. O něco později odhalujeme tajemství severského másla, které je mírně slané (kupodivu se dá klidně kombinovat třeba s medem nebo marmeládou, jen to tak lehce podtrhne chuť zdejšího světlého chleba). Je to jasné, krávy se tady pasou u moře, na trávě která je za přílivu určitě zavlažována slanou mořskou vodou!
Kolem 18h, když stavíme na odpočívadle za Göteborgem, přichází SMS od Passata, že je změřili a Guru dostal pokutu 190euro. Prý se na dálnici s přívěsem smí jen 80 a v byla Norsku dokonce jen 60ka. Jsme tím pádem v trochu nepříjemné situaci, vzhledem k tomu, že trochu spěcháme a máme problém dodržovat i 110km/h, která platí pro "normální" auta. Domníváme se, že jsou někde před námi, takže urychleně vyrážíme směr Trelleborg. Ve 21h jsme konečně v přístavu. Ukazuje se, že ostatní jsou někde za námi, naštěstí ne moc daleko. Asi za 20 minut přijíždějí "Japoncí" a 10min. po nich i "sponzor švédské policie". Po nepatrných zmatcích, do kterého pruhu se zařadit, najíždíme na loď, bereme nezbytné věci pro přenocování a zanecháváme naše vozidla v podpalubí. Nejprve obsazujeme strategické místo u bufetu a "dutého fríšopu", zásobujeme se, pak se ale přesouváme k druhé půlce krys nahoru, na zadní otevřenou palubu a vychutnáváme si čerstvé mořské povětří. Rozjíždí se krátký ale ostrý večírek, napájený plechovkami Carlsbergu a Heinenkenu. Naše řežba do kytar nejen že přehlušuje rachot lodních motorů, ale dokonce i výkřiky německých pubošů (kterým tímto kazíme jejich sexuální hry, neb ošklivá německá -náctiletá děvčata si přisedají k nám a nyvě vyjí "knock knock knocking on heavens doooooooooor" :-) Asi v půl druhé naštěstí dochází pivo, takže se ukládáme přímo na palubě ku spánku, do "závětří" za palubní nástavbu. Doufám, že nebude pršet, i když většině lidí by to asi bylo jedno. Guru možná trochu lituje, že si místo spacáku vzal jen deku. Alf nedopil pivo, vzpomínky na Korsiku....

Den 16. - neděle 20.7.2003

V 5:25 nás budí, lehce předčasně, Chamonix, v 6 přistáváme v Rostocku a asi v půl sedmé vyjíždíme z lodi, směr Berlín. Je zase vedro, větší než ve skandinávii. Snídáme na pumpě a pak smažíme po dálnici pořád na jih. Guru slibuje, že pojede pomalu, podle předpisů, ale v Drážďanech je záhadně o půl hodiny dřív než my. Na Cínovci je trochu fronta, hranice překonáváme bez problémů a pak vykládáme v Teplicích před nádražím Pavla a Petru. Kontaktuji telefonem ostatní auta, Passat už se řítí ku Praze, v Ducatu bere telefon Halík a předvádí zase jednu ze svých skvostných scének: "Čau, kde jste?", "No tady v obchodě", "V jakým vobchodě??", "No na benzince", "Aha, a na jaký benzínce?!", "No ta napravo, myslím že Aral", "Kurvadrát, v jakým městě!?!", "No přece tady v Dubí"..... Toyota pak trošku bloudí a na Prahu jedeme vyhlídkovou trasou kolem Rané a přes Louny, nicméně stejně jsme tam o něco dřív než Ducato. Kolem 16h už všichni vykládáme u klubovny, o dodržování pitného režimu se jako vždy stará sousední občerstvovna "U Rotundu". Všichni přežili. Celkem najeto víc než 5700km. Konec. Zmar. Deprese....

Zapsal -Abů-.

PS.: Tak a příště už žádnej deník nepíšu, bude se s tím babrat zase prozměnu někdo jinej. Jak já k tomu sakra přijdu, je s tim práce až nad hlavu, spousta bezesných nocí, musím si všechny ty hrůzy prožít víceméně ještě jednou a ve finále mi tak maximálně někdo vynadá, že jsem to napsal špatně a že to bylo všechno jinak (NEBYLO, je to napsaný dobře, já mám pravdu a vím to!!!).
Kdyby to šlo aspoň vydat knižně, to bych si pak jezdil po světě a pořádal autogramiády (samozřejmě pouze ve vodácky zajímavých zemích, no neporhdnul bych ani nějakým pěkným zimním střediskem). Tak co vy na to, nakladatelé outdoorové adrenalinové literatury ? :-)))

Použité zdroje - kilometráže:
Další stránky o Norsku:

Fotografovali - Pekari, Jana, Tomáš, Q, Alf, Ondra, Irena, Aleš, Pavel, Guru a další...
Video - Alf, Chamonix, Guru


ZPĚT

Datum poslední aktualizace této stránky: 5.10.2009 - 22:00:00
Copyright © Krysy.Net - Publikování nebo šíření fotografií a ostatních materiálů je zakázáno bez předchozího písemného souhlasu autora !