Bylo nebylo. Existovala parta relativně mladých a šikovných lidí kteří rádi jezdili na vodu, pokud možno divokou (tzv. "zvěřina-voda") a většinou na kajacich. Pak ještě existovalo pár dalšich lidí, ještě o něco šikovnějších a organizačně schopnějších z nichž vyčnívá obzvláště náš veliký Guru (ač vzrůstu nevysokého a věku téměř holobrádkovského), no a nakonec tady byla ta podivná země na severu kde je v létě i v noci pořád světlo, smí se ještě tábořit ve volné přírodě a hlavně je tam spousta vody, která se vlivem gravitace řítí zezhora dolů. No a někdy tak zhruba v březnu 2001 někoho napadlo dát tohle všechno dohromady.

Krysy v Norsku

30.6. - 15.7.2001

Osoby a obsazení:

Je to trochu složitější, protože se sešli 3 Tomášové, 2 Ondrové a navíc ten Honza je jiný Honza než.... no snad to pochopíte.

	Alf	Rainbow VooDoo ("Kouzlo"), foto.
	Andrea	raft, MTB, foto.
	Honza	Rainbow VooDoo ("Kouzlo"), foto. Pozor, nepleťte si ho s Honzou-Honzincem. Tenhle člověk už nekrysil aspoň 3 roky, takže mu občas říkáme "Guru".
	Chamonix	raft, ilustrovaný deník, foto.
	Ivona	Rainbow DNA, raft, MTB, foto.
	Irena	Eskimo Topo, raft, MTB, foto.
	Jana	Noah Inuendo ("Miláček"), raft, foto.
	Martina	raft, video, foto.
	Ondra	Pyranha Inazone ("Rybička"), foto. Někdy též nazývaný "Bratr"
	Ondřej M.	Lettmann Pinball, video. A už je to tady, dva Ondrové, tenhle je Honzův kamarád a taky téměř nekrysí.
	Stoupa	raft, MTB.
	Tomáš	Pyranha Inazone ("Rybička"), foto. To jsem já...
	Tomáš Q	foto, video, řidič, raft. Dále bude uváděn většinou jako "Kjů" nebo jen "Q".
	Vlastík	Dag Squall ("Černá Rakef").

A kromě toho ještě dvě velká vozidla -
krásný, nový, silný, rychlý, stříbrný Peugeot Boxer Minibus 2.8HDi a starý, unavený, modrý Ford Tranzit 2.5D, ještě navíc obtěžkaný zahrádkou a přívěsem s devíti kajaky a čtyřmi horskými koly.

Den 0. - pátek 29.6.2001

Přípravy k odjezdu vyvrcholily, email, ICQ i mobilni telefony jsou za poslední týden už totálně zavařeny a mě se dělá špatně už jen při pomyšlení co všechno se může ještě pos..t. Naštěstí vše celkem vyšlo, poslední větší průšvih bylo Alešovo rameno, které ve čtvrtek u pana doktora definitivně prohlásilo, že nikam nepojede, takže místo plánovaných 15ti lidí nás bude jen 14. Domlouváme si s Alfem, Q, Vlastíkem a Janou sraz v klubovně, kde nakládáme na Fáčko a Žigula 6 kajaků a dovnitř spoustu ostatních krámů. Zhruba ve stejnou dobu nakládají cyklisti svůj materiál na Pankráci do Peugeota a pak už všichni vyrážíme směr "centrální překladiště" v Sedlčánkách (u Ondřeje M.). Alf cestou několikrát ztrácí a opět nalézá svůj batůžek s doklady, díky čemuž naše zpoždění poněkud narůstá.

Před devátou jsme konečně na místě, oba mikrobusy i vlek tam už jsou a tak začínáme dělat inventuru, třídit a nakládat ty hromady věcí. Do přívěsu se kupodivu vešly všechny kajaky, pádla i kola, takže zahrádku ještě nemusíme nasazovat (bereme ji ale ssebou, v Norsku se na ní bude vozit raft). Kufr Peugeota je naložen přepravkami s jídlem a pitím a zbytek místa až po strop je vycpán ostatními zavazadly. V Tranzitu pojede jen 5 lidí, takže zadní sedačky jsou taky zarovnány materiálem (plynové bomby a vařiče, kanystry s 90l nafty, raft, vodácké hadry, in-line brusle, kytary,....). Když zjišťuji, že stan který budu příštích 14 dní sdílet s Andreou (a taky se Stoupou, aby si někdo něco náhodou nemyslel :-), je laciný a podezřelý Hannah Troll-S, potají jsem vytáhnul z Favorita svůj starý osvědčený Firn a schoval ho do Forda pod sedadlo. Aspoň budemem mít v čem spát, až Hannah při norských lijácích promokne, ostatně Firn už se mnou jednou v Norsku úspěšně byl - v roce 1994, tak proč by se tam nemohl na stará kolena podívat ještě jednou.

Po jedenácté vnoci je už vše téměř hotovo, osobáky odjíždějí zpět do Prahy (Favorita mi odvezl Vlastík), já a Q jedeme s Honzou, Ivonou a Ondřejem přespat do Lysé n.L.

Den 1. - sobota 30.6.2001

Vstáváme v 7 ráno a odjíždíme do Sedlčánek. Sraz se zbytkem jsme dohodli na 8:30 na Černém Mostě, chceme stihnout trajekt v 18h a do Rostocku je to přecejen asi 650km. Zašněrováváme přívěs a s mírným zpožděním vyrážíme.

Zvykám si na řízení velkého auta (Boxera), jde to překvapivě snadno, vidět dopředu je z toho výborně, dozadu díky velikým dvoudílným zrcadlům taky, řízení má posilovač, motor má výkonu na rozdávání, jsem zvědav jestli se nějak projeví až budeme v devíti lidech. Trochu nezvyklá je ruční brzda na levou ruku a hlavně řazení pomocí jakéhosi "joysticku" vpravo vedle volantu, pořád šahám někam dolu mezi sedadla kde nic není (bohužel ani obnažené koleno spolujezdkyně :-). No snad si zvyknu. Tranzit s vlekem je dost dýchavičný, na dálnici jede max.100-110km/h, přecejen diesel bez turba není to pravé ono. Asi v 8:45 jsem na místě srazu, všichni nás už vyhlížejí, Honza jde ještě nakupovat nějaké drobnosti (chleba, nabiječku na telefon,...), Vlastík mi zachránil život a přivezl Honzovu špricku, kterou jsem mu byl vyměnit v Hiku a zapomněl jsem ji v pátek doma. Alf mezitím instaluje do Peugeota svůj "sound system" (4 satelity + subwoofer krmené z CD-mana nebo walkmana s rádiem).

Konečně v 9:20 vyráží Tranzit směr Teplice, my ještě jedeme na Smíchov do "Pivní Pohotovosti" uplatnit poslední Ivoniny "slevenky" (jakožto bývalé pracovnice Pražských pivovarů) na pivo. Nakládáme 2 basy desítek (celkem tedy máme 4) a vzhůru na Prosek a na dálnici D8. Je 10:00, provoz celkem malý (na to že začínají prázdniny), teplo, slunečno a Peugeot jede jako dráha, plně naložený bez problémů 140-150km/h. Akorát má typickou "turbo-reakci" na plyn = skoro vteřinu po sešlápnutí se nic neděje, pak to pod kapotou zapíska, zahučí, a dvoutunové auto s tunou nákladu vyrazí dopředu jako raketa.

V 11h se potkáváme s Tranzitem u pumpy v Dubí, tankujeme a nakupujeme poslední drobnosti. Pak už se jen plazíme do kopce za funícím Fordem a kolem dvanácté překračujeme hranice do bývalé DDR. Německý pohraničník se trochu ošklíbá nad našimi fotografiemi v pasech (obzvláště ta moje mu připadá směšná, blbečkovi), ale nakonec nás milostivě propouští. Až do Drážďan jedeme po klikatých silničkách přes spoustu vesnic, průjezd městem taky nic moc, ještě že nemusím řešit kudy a jedu furt za Tranzitem. Potom konečně zase dálnice, ale ouha, je to ta pravá východoněmecká (nebo snad ještě Hitlerova?) z panelů politých asfaltem, trochu jako jízda po špatné železniční trati. Kupodivu přívěs za Fordem se i na tomhle povrchu chová ve stokilometrové rychlosti velice klidně a spořádaně. Před 16h přijíždíme k Berlínu, navigátoři ve Fordovi (jede v obsazení Honza, Ivona, OndřejM, Vlastík, Martina) bohužel netrefili objezd města, takže se opět prodíráme přes semafory s "červenou vlnou". Honza 2x uplatňuje svůj speciální trik - projede křižovatku na oranžovou a já si pak můžu vybrat, buď jet na červenou nebo zůstat stát a navěky zabloudit. Napoprvé jedu na červenou, ale podruhé už odmítám, takže pak následuje stíhací jízda. Naštěstí na nás po chvíli počkali. V 16:30 vyjíždíme konečně z Berlína, zastavujeme na prvním dálničním odpočívadle a za volantem mě konečně střídá Andrea. Některým krysaříkum už trošku hrabe, to je teda brzo, po 7mi hodinách jízdy. Je nám taky pomalu jasné, že trajekt v 18h nestihneme. No co, snad nás vezme další.

Do Rostocku přijíždíme "jen" s hodinovým zpožděním, tedy v 19h. Bereme "lacinou" německou naftu (dále na sever už to bude čím dál tím dražší), spotřeba vychází celkem optimisticky, Peugeot asi 9,3l/100km, Ford něco kolem deseti (přecejen táhne vozejk). Zajíždíme do přístavu, další loď do Gedseru vyplouvá až ve 22h, takže máme spoustu času. Ochlazuje se a fouká od moře. Chvíli bruslíme po parkovišti, pak kolem 20h začíná vydatná bouřka, tak zalézáme do aut (občas si někdo vyběhne umýt nohy, na parkovišti je místy až nad kotníky vody). Konečně nás vpouštějí na trajekt a ve 22h vyplouváme směr Dánsko. Většina lidí se ukládá na karimatky na chodbě lodi ku krátkému spánku, jen Alf s Chamonix pozorují na otevřené palubě romantickou bouřku na moři a já se Stoupou si jdeme do "dutého frí šopu" pro 6tinásobné balení Tuborgu (Carlsberg bohužel neměli). Pak se na chodbě uvádíme do příjemného "transportního stavu", přichází Alf a Ondra, kupují další Tuborg, celkem pohoda až na to, že Alf mě v nestřežený okamžik polévá pivem s výkřikem "Nesmíš spát!" (a není to naposledy co zde toto okřídlené rčení uslyšíte :-). Asi o půlnoci přistáváme v Dánsku.

Den 2. - neděle 1.7.2001

Stále prší. Za volant usedá Q a vyrážíme na noční přejezd Dánska směr Helsingor. Po chvíli usínám a budím se o 200km dál ve 2:40 u benzínky. Před třetí přijíždíme do přístavu a čekáme na trajekt. V 3:30 přistává "Tycho de Brahe", v 3:50 vyplouváme a ve 4:10 jsme ve Švédsku. Celník s námi bodře rozpráví, akorát se diví proč jedeme do Norska když Švédsko je taky hezké. Naše nadnormativní zásoby nafty, jídla a hlavně alkoholu ho naštěstí nezajímají. Vyrážíme směr Göteborg, řídí Alf, ostatní pospávají. Máme za sebou prvních ujetých 1000km. V 7:20 řídí prozměnu Andrea (ani jsem si nevšiml kdy se vystřídali), do Uddevally jedeme ještě po dálnici, pak odbočujeme na normální silnici, na severské poměry ovšem velice slušnou. Provoz je minimální, takže naše rychlost je omezena jen schopnostmi Tranzita, i počasí se umoudřilo a už neprší.

Jedeme směrem na Karstad, podél obrovského jezera Vänern a pak odočujeme na sever k norské hranici. Asi v půl dvanácté zastavujeme na jídlo na parkovišti u golfového hřiště nad jezerem Övre Fryken. Krajina se stává více kopcovitou a prozměnu opět začíná pršet. Přijíždíme do údolí řeky Klarävlen (což je vlastně pokračování norské Trysilselvy) a jdeme proti jejímu proudu na sever, za volantem prozměnu Alf. Ve 13:45 bereme naftu a konečně ve 14:38 překračujeme norskou hranici. Jedeme přes město Trysil a pak odbočujeme na asi 30km dlouhou písčito-hlinitou cestu podél řeky. Máme za sebou prvních asi 1500km cesty.

V 17h jsme na tábořišti u Trysilselvy, prší, takže urychleně stavíme stany a budujeme mezi auty přístřešek z veliké igelitové plachty. Sotva je vše hotovo, přestává pršet :-) Pokoušíme se s Vlastíkem někoho ukecat na vodu, ale nikomu se nechce, vlastně ani nám moc ne... Večeříme grilované párečky a pak ještě vyrážíme na pěší výlet, podívat se na peřeje u silničního mostu které zítra pojedeme. Podle Honzy (už tady byl v '99), je to prej 2km, ovšem odmítá s námi jít, asi něco tuší... Nakonec to bylo 5.5 jedna cesta (dohromady 11km, ufff). Po krátkém hraní na kytary a popíjení piva jdeme po jedenácté hodině, za plného světla (což někteří méně zkušení cestovatelé z našich řad moc nechápou, ale nás, ostřílené severské vlky to nijak nepřekvapuje), spát.

Den 3. - pondělí 2.7.2001

Asi v 1h přijíždí na tábořiště moravský autobus plný "příšeráků", kteří nás obklopují svými stany. Naštěstí jsem to všechno zaspal. Ráno mě a Stoupu vyhání sluníčko a naše stařecká nespavost ze stanu něco po osmé hodině, příšerácí začínají "šuchrat" a balit stany, což dost těžce nese Honza a Ivona, kteří se snaží ještě spát. Naopak Alf nejeví známky života, takže mu házíme na stan šišky a tichounce voláme obligátní "nesmíš spát" (stala se z toho pak taková pěkná tradice, já jsem Alfa tímhle ráno budil a on mě zase večer nenechával usnout, časem jsme to vylepšili o kytarový doprovod s použitím melodií různých oblíbených šlágrů :-)). Nakonec jsem začali se Stoupou brnkat na vypínací šňůrky Alfova stanu, čímž vznikla zajímává atonálně-minimalistická pseudohudba. Pak nám Chamonix vynadala a konečně oba vstali. Bratr s Irenou odolávali až do 9:30. Mezitím příšeráci zabalili a v 10h odjeli kamsi nahoru proti proudu řeky. Je krásně slunečno, snídáme, přijíždí norský popelář a vybírá popelnice (v divočině, na neplaceném tábořišti, 10km od nejbližší vesnice).

Balíme a před jedenáctou konečně vyrážíme nahoru k silničnímu mostu v Elvbrua a pak dál ještě 6km proti proudu Trysilselvy (které se tady taky říka Femundselva), do obce Femund Sundet. Smažíme se na sluníčku v neoprénech, raftaři si nafukují svoji gumovou nádheru a už vyrážíme na vodu ve složení: raft - Andrea, Martina, Chamonix, Q pod velenim Stoupy, ostatní na kajacích, OndřejM jde autem dolů na parkoviště u mostu, kde chceme končit. Těsně před vyplutím nás po řece míjejí výskající příšeráci se svými obludnými pulzary.

Řeka je poměrně široká a svižně tekoucí, krásně čistá, vody je dost, ale zatím nic moc zajímavého, tak WW I-II. Po chvíli začínají první slušné peřejky, s pěknými vlnami a válci, maximálně však WW III. Vzápětí jeden váleček (no byla to spíš pořádně velká pračka) dostal Ondru. Nebyla to tak docela jeho vina, protože to, že pojedeme peřej vpravo, že to tam bude větší sranda, přestože to všichni jeli vlevo, jsem navrhnul já. Sranda to tedy byla, akorát tu žumpu kterou jsem já instinktivně těsně minul, trefil Ondra přímo na komoru. Lopnul přes záď, zvednu, byl furt ve válci, lopnul přes příď, zvednul a už na něm bylo vidět, že toho má dost, zapadl tam potřetí a vzápětí vykrysil. Škoda, protože těsně předtím než vylezl ho to vyplavilo z válce ven, kdyby zvedl potřetí, bylo by to vpohodě. Takže první norská krysa a už celkem sedmá na Ondrově kontě. Pomohl jsem mu s lodí do vracáku a po chvíli se jelo dál. Následovalo několik podobných peřejí s velkými vlnami (kam se hrabe Salza, to se nedá srovnat), a už tu byla závěrečná peřej nad silničním mostem. Tady měli malé extempore rafťáci, kteří nedobrovolně zastavili ve válci a Chamonix si málem vystoupila, naštěstí zůstala viset za nohu a udatný Stoupa ji vtánul zpět do člunu. Parkoviště u mostu bohužel celé anektovali příšeráci se svým obludným autobusem, vlekem, rafty a bodrým hýkáním ("odkud stéé, kucíí"). Zmar!

Balíme, nakládáme, jíme a kolem 16h vyjíždíme po silnici č.217 na západ do Akrestrommen a pak doprava na silnici č.30 údolím Rendalen přes Bergset, Ovre Rendal a v obci Elval doprava asi 2km proti proudu řeky Unnsetaa, kde u mostu Unsetbrua budujeme skromný zastrčený tábor. 7 statečných pak vyráží Tranzitem nahoru, cyklisté cyklají a zbytek jde na procházku (a na dříví). Po 17h vykládáme kajaky u řeky mezi obcemi Unsat a Unnset-Brenna, do gumy a vyplouváme ve složení Honza, oba Ondrové, Jana, Alf, Vlastík a já. Stav vody na vodočtu kousek nad tábořištěm (dobře přístupný po schůdkách ze silnice asi 200m nad mostem) byl 55cm, což je prý hoooodně (kilometráž DKV udává jako optimum 15-20cm, což mi ale připadá zase strašně málo). Honza to už jel předloni za 40cm a moc se mu to líbilo. Obloha se zatahuje mraky.

Zpočátku Unnsetaa nevypadá moc zajímavě, asi 20m široká svižně tekoucí WW I, průtok odhadem tak 26m³/s. Postupně se ale peřejky zahušťují, dělají se první válce a v esíčku se zbytkem dřevěné pěší lávky se řeka zužuje a vstupuje do soutěsky (konglomerát-rokle, příroda-činohra, kolmé skály nahoru, prohlížet nelze, přenášet už vůbec ne). Za tohoto stavu vody to je poctivá WW IV s patřičnými květáky, bubláky, skoky a vývary (prostě Wasserwuchty). Míst k zastavení není moc, ale Honza si to prý celkem dobře pamatuje a nemělo by tam být nic vyloženě nebezpečného, snad kromě válce u pravého břehu v posledním esíčku na konci soutěsky. Pod jedním skokem se práskla Jana, pokus o eskymo byl dost laxní, takže plave. Krysařici i pádlo zachraňujeme snadno, ale Inuendo plave dolu "wuchtama" plné vody a trvá aspoň 400m než ho chlapci odchytávají. Během záchrané akce samozřejmě vzaly za své všechny plány o dodržování pořadí, každý jede sám za sebe a na voči, takže se není co divit když pod jedním zvoraným skokem eskymuji. Ananlyzuji svoji chybu, a snažím se zapamatovat si, že příště mám tohle místo jet asi o 2m víc vpravo. Jana jde pěšky vrchem a pak po skalách dolu k nám a své lodi. Před dalším pokračováním nás Guru ještě straší blížícím se esíčkem s válcem, že by to za týhle vody mohlo být i WW V. Nakonec to nevypadá tak strašně, válci se dá vyhnout levou třetinou řeky a všem se to taky daří. Všem kromě Jany. Asi to je na ní trochu moc velkej kouř, přecejen jezdí z nás nejkratší dobu a eskymuje tak na 50%. Takže další krysa, loď tentokrát chytáme s Alfem hned ve vracáku pod esíčkem, zato Jana plave ještě dalších 200m. Kajak jsme nakonec vylili a poslali dolu po proudu s doprovodem (ale raději se k němu nepřivazovali) a Honza ho dole odchytil. Pak už následovalo jen několik lehčích peřejek, svíčky na rozhraní (OndřejM si furt stěžoval, že se mu to nemůže postavit, ale pak se mu to konečně povedlo a šel tam přes hlavu :-). Za chvíli byl vodočet a most a v 19h vylézáme přímo u tábořiště. Celý úsek měřil asi 6km, z toho 3-4km v soutězce WW IV (asi jako taková větší Tanv. Kamenice nebo horní Labe, ovšem za slušné vody).

Během převlékání odrážíme útoky zběsilého hmyzu, pomohlo až zakrytí většiny těla a důkladné postříkání nekrytých tkání repelentem. Mezitím dorazili ostatní, kteří nás po břehu marně naháňali, vaří se večeře o mnoha chodech, probíráme zážitky na vodě, plánujeme zítřek, Bratr dostává krysičku na helmu, nostalgicky hledíme do ohníčku (je to ale prd táborák, když je světlo jako u nás odpoledne), doplňujeme do aut naftu z kanystrů a mezi 11tou a 12tou postupně zalézáme do stanů.

Den 4. - úterý 3.7.2001

V noci trochu sprchlo, někteří pečliváci vylézají a zachraňují své neoprény ze šňůry, ale já i Stoupa na to pečem, tak holt polezem ráno do mokrýho, nebude to poprvé. Ráno se mi nechce vstávat, takže první vylézají Honza s Ivonou a připravují snídani. Postupně vyhání sluníčko i ostatní ze stanů (ze kterých se pod jeho paprsky stávají docela výkonné mikrovlnky :-). V 11h vyrážíme na první jízdu, stejný úsek jako včera. Vody je o trošku méně, asi 50cm. Potkáváme další partu z Čech - Kosatka a spol. s malým autobuskem Mercedes a přívěsem narvaným loďma. Vyplovají s náskokem. Naše raftová posádka č.1 (Andrea, Irena, Ivona, Stoupa, pod velením Honzy) si dofukuje raft, ostatní (Vlastík, Alf, oba Ondrové, já) se soukáme do kajaků. Raft vyráží nedočkavě kupředu. Bez lovení Jany probíhá plavba rychleji než včera. Dole v soutěsce dojíždíme část druhé české party, jsou to hrozný zvířata rodeářský, v místech kde jsem rád, že to projedu, oni metají cartwheely a podobná zvěrstva. Už přichází můj oblíbený váleček ze včerejška (poslední nad závěrečným esíčkem), opět stejná chyba, opět eskymo, tentokrát i s pohlavním kontaktem o kámen (děkovné dopisy do Okuly Nýrsko, přilba vydržela). Bratr vzorně opakuje po mě a taky zvedá, taky mlátí hlavou a to dokonce tak šťastně, že utrhnul půlku z jedné svojí krysí nálepky :-)). Esíčko a zbytek je už bez problémů, i raft zvládá.

Na tábořišti lehký oběd a obvyklé odrážení hmyzích náletů, pak děvčata (Andrea, Irena, Ivona) odjíždějí na "bejkách" a zbytek jede na další kolo Unnsety. Raft tentokrát s posádkou č.2 = Alf, Martina, Chamonix, Jana a Vlastík, na kajacích Honza, Bratr a já. Konečně taky trochu fotím na vodě, je polojasno, světla dost, tak snad něco vyjde. Stoupa krouží kolem vody na kole téměř nadsvětelnou rychlostí (jako ostatně obvykle), v jednu chvíli si na klidnějším úseku dokonce osedlal dva kajakáře (Honzu a Ondru) coby divé oře. Ještě než začnou pořádné peřeje ke mě nenápadně přijíždí Honza a ptá se: "Myslíš že poplavou?" (ukazuje pádlem k rafu), "No, proč by jako měli?", "Já jsem s tim měl minule plný ruce práce", "Já myslím, že to Vlastík nějak urve". Nicméně od této chvíle sleduji raft trochu bedlivěji, připraven přijet jim na pomoc, nebo asopň včas vytasit foťák. Ale rafťáci jedou celkem vpohodě. Tentokrát konečně projíždím celou soutěsku bez eskyma, ten "můj" válec stačilo najet víc vpravo a nic nedělal. Naopak Ondra nezklamal a v tomhle místě předvedl ohromující freestylovou sestavu (tzv. "unintendo"), zakončené čtyřnásobným pokusem o eskymo ve finále s napůl spadlou šprajdou :-) Myslím že to neměl zcela pod kontrolou, ale nevykrysil, všechna čest. Podobný taneček, prý (bohužel tentokrát beze svědků) pak provádí o pár set metrů níž v závěrečném esíčku, a dole ve vracáku pak prohlašuje, že už na to sere a že jezdí čím dál tím hůř (což zase není tak úplně pravda, vždyť se z toho vždycky dostal vlastníma silama).

Na (bývalém) tábořišti nakládáme lodě a ostatní krámy, někteří šílenci (včetně mě) provádějí očistu v řece (spadl mi tam ručník, hujer!) a v 17:20 vyjíždíme stíhat naše cyklistky zpět přes Ovre Rendal a po drsné prašné silničce přes hory do vedlejšího údolí řeky Glama. Řídí Q a v Peugeotu se cestou rozpoutává zběsilý večírek, kazeťák řve naplno, černé brýle, basseballové čapky, cola s rumem (záhy došla), pan klobouk, Alf na bruslích vyskakuje za jízdy ze dveří, fernet, ručník končí, deštník začíná,... Na benzínce u obce Hanestad, kde Honza nakupuje chleba si Stoupa kupuje 2 místní piva, bohužel obě nealko, jak vzápětí zjišťujeme :-)) Aspoň máme záminku, že jako dáme ochutnat posádce Tranzita a přitom jim zabavujeme plastovou dvoulitrovku s fernetem :-) Ondra s Alfem visíce v pásech střílejí za jízdy z otevřených bočních dveří ("to je jako z helikoptéry, tatatatatatata..."). Na křižovatce v Atnosen nakládáme ženy-cyklistky (které tam na nás už půl hodiny čekají po 40ti km jízdě přes hory-doly) a Alf předvádí neskutečné kreace na bruslích , nechápu že se na tom hrbolatym štěrko-asfaltu nezabil. Děvčata nám nějak nerozumí, nebo co, pročpak se neumí s námi radovat ze života ?? Jedeme ještě asi 20km po silnici č.219 proti proudu Atny (v tomto dolním úseku již vodácky celkem nezajímavé WW I-II) a u obce Mogrenda zajíždíme na krásné tábořiště u řeky Setninga, asi 1km nad jejím soutokem s Atnou. Ve stavu značné rozjařenosti stavíme stany a přitom se Stoupou, Ondrou a Alfem (stále na bruslích i na trávníku :-) zápasíme svými laserovými "dešvorcy". Je 19:45, stany stojí, ženy vaří večeři a Guru s bandou pomalu střízlivějících opilců se jde podívat na "Test Fall" - pěkný čtyřkový katarakt se šutrem uprostřed na Setninze u silničního mostu, asi 400m pod tábořištěm. Po večeři ještě chvíli kecáme, šílený Alf se koupe (už konečně sundal brusle). Je skoro jasno, vypadá to, že v noci bude pěkná kosa.

Den 5. - středa 4.7.2001

A taky že byla. Ráno je mi trochu zle (a vypadá to že ne jen z chlastu), uvažuji jestli vůbec pojedu na vodu, no ale nakonec si říkám že jo, Atnu si nechci nechat ujít, jel jsem ji už v '94 na raftu a byla to celkem pohodička (to jsem ještě nevěděl, že letos tam je podstatně víc vody). Vyjíždíme s oběma vozy a kompletním loďstvem přes Enden do Atnbrua. Vykládáme a nasedáme kousek pod osadou (s mostem a hrůzostrašným nesjízdným jezo-kataraktem smrtonošem). Atna zde tvoří jakési skorojezero , které vzápětí přechází v řeku pěknou zahajovací peřejkou. Je jasno, vedro, slunce praží. Raft jede ve složení Ivona, Andrea, Martina, Q, Chamonix, Stoupa, zbytek na kajacích (včetně Jany a Ireny), auto veze dolů OndřejM, který si šetří ručičku na "něco výživnějšího". Toho hned zneužívá Vlastík a půjčuje si od něj Pinballa na vyzkoušení.

Hned úvodní peřej mě trochu překvapila, vody je přecejenom hodně a vlny jsou minimálně stejné jako na Trysilselvě, spíš větší. I charakter řeky je trošku podobný Trysilselvě, poměrně široká a hodně vodnatá rychlá řeka s kamenitým korytem v mělkém lesnatém údolí. V jednom válečku zaplavala Irena (přehlédla ho když uhýbala před raftem a po chvíli backsurfingu to vzdala a práskla se), naštěstí je všechno včas a bez problémů odloveno. Po chvíli peřejek WW III až III+, které se střídají s opočinkovými úseky rychlé WW I, připlouváme k prvnímu průseru - kamenitý katarakt s ošklivými válci, navíc místy vylepšený betonovými bloky ve vodě. To co byla v '94 celkem bezproblémová čtyřka, je za tohodle stavu minimálně WW V. Honza to dlouho prohlíží z obou břehů, vidí tam jakýsi teoretický průjezd, ale nakonec to vzdává a všichni přenášíme. Pod kataraktenm to chvíli vypadá, že se řeka uklidňuje, dokonce musíme přetrpět i několik volejů, ale vzápětí se peřejky zase rozbíhají a to ještě více než nahoře. Obzvláště vydatná byla jedna hodně dlouhá peřej pod jakýmsi mostem, zezačátku to vypadalo jakoby nic, ale vlny a válce byly pořád větší a konec nikde, tohle místo bylo určitě aspoň WW IV-. Tady opět plave Irča (naštěstí až v dolní části) a o kus dál si to pro velký úspěch ještě 2x zopakovala, přičemž jednou se k ní přidala i Jana a byla z toho hezká záchranná dvojakce. Trošku jsme v tom tentokrát měli i prsty já s Alfem, protože jsme v jednom místě jeli schválně poněkud "odvážnou" cestou - asi 1,5m široký průjezd mezi dvěma válci do vracáku (ve kterém stál Guru a s potutelným šklebem nás lákal k sobě). Holky se domnívaly, že to je ta jediná možná cesta a napálily to za náma, ačkoli se to dalo vpohodě projet celé vlevo širokým rovným jazykem (takhle se tu vodu nikdy pořádně číst nenaučí!). Kdyby aspoň trefily ten průjezd, ale ne, obě spadly přímo do žumpy a už plavaly... Počasí se trochu kazí, začínají se stahovat mraky. Charakter řeky je pořád stejný, trojková peřejka, odpočinek, atd. už je to dost dlouhé (celkem to bylo asi 20km). Po čtvrté kryse a několika modřinách to Irča vzdává a jde do raftu, místo ní si bere Ivona Ondrovu Zonu (Topo odmítá :-) a trochu vyděšeně, ale víceméně bez chyby jede v těsném závěsu za Honzou, který tentokrát volí velmi konzervativní stopu. Ondra si připomíná jaké to bylo na Topu. Jana konečně bojově eskymuje, poprvé v Norsku a má z toho velkou radost, jinak vše probíhá bez zvláštních příhod a po 17h přistáváme u mostu v poblíž obce Mogrenda, asi 600m pod soutokem Atny se Stningou.

Už během nakládání lodí začíná pršet, naštěstí ne moc hustě a s přestávkama, takže po příjezdu na tábořiště urychleně stavíme konstrukci z plachty, přívěsu, klacků a spousty provazu, pod kterou jsme pak celý večer seděli, vařili, jedli a hodovali. Jdu spát o něco dřív, přecej mi ještě není úplně dobře. Ostatní jsou taky celkem utahaní, protože bez reptání souhlasí s tím, že zítra bude odpočinkový den bez vody.

Den 6. - čtvrtek 5.7.2001

Ráno je jasno a vypadá to že bude pěkný pařák (teda na Norské poměry). Jedme oběma auty (bez vleku) na výlet přes Sollia, Enden a pak nahoru po malebné horské silničce přes náhorní planinu (asi 1000 m n.m) s vyčnívajícími kopečky kolem 1400m a rozptýlenou horskou vesničkou Venabygd (možná to je taky rekreační středisko ?). Fotíme se a po 35km idylické jízdy sjíždíme do údolí řeky Lagen a před městem Ringebu se napojujeme na silnici E6, směr Hundorp, Harpefoss. V obci Vinstra hledáme nějaké koupaliště, ale to je strašně maličké, Lagen je zase kalný, rychle tekoucí a určitě i studený, takže jedeme ještě 10km do kopce na druhou stranu údolí k jezírku Galavarnet (777 m n.m) a tam chystáme pinknik. Povalujeme se na travnaté pláži, stejně jako spousta místních, na několika okolních kopcích jsou vidět lanovky a sjezdovky. Alf nadává, že nemá padák, protože jsou prý ideální podmínky. Jezero je dost studené, plavat se odvažují jen otužilci. Později si děvčata zkoušejí jezdit a eskymovat (a nejen to) na dvou kajacích, které jsme vzali "projistotu" ssebou. Honza se nechává ostříhat Alfovým strojkem na ježka. Přemlouváme ještě Bratra Ondru aby se taky nechal, ale brání se. Po 18h sluníčko pořád pěkně praží, ale už jsme všichni dost připečeni, tak nakládáme a jedeme zpět na tábořiště u Setningy. Tady se zatím vystřídali naši sousedé, odjeli němci s kajaky a místo nich přijel malý autobusek s asi 20ti Moravákama z ValMezu pod záštitou CK-Pohorka. Většinou jsou to pěšáci a cyklisti, mají sice nějaké pálavy, ale jet chtějí jen jednodušší WW I-II věci (což je celkem rozumné).

Sedíme u stolečku (kromě kadibudky a pitné vody další vymoženost placeného tábořiště), večeříme, Honza nás zase straší předčítáním z DéKáVéčka (už začínám být pomalu na některá německá slova trochu alergický, třeba "Schwierigkeitung" nebo "Schlucht", fujtajxl), Alf s Vlastíkem hrajou na kytary, píšu deník a najednou je 23:30, rychle spát, zítra čeká "zvěřina voda"!

Den 7. - pátek 6.7.2001

Milý deníčku, dnes byl den zmaru! ("Pikaču", jak by řekl Alf a měl by asi pravdu...). Ráno opět praží slunce na naše "mikrovlnky", 6 statečných (sedmá to po krysách na Unnsetě a Atně prodnešek vzdala) hodlá dát dnes Setningu, která nám už dvě noci hučela a burácela přímo před stany. Trio kyklistů (Andrea, Irena, Stoupa) vyráží po cestičkách proti proudu Atny a pak dál směrem k Folle, kde se máme večer sejít. Zbytek se skládá do Tranzita, lodě na střechu a vyjíždíme asi 12km proti proudu. Sundaváme kajaky u jezírka z něhož vytéka Setninga, do gumy a před polednem vyplouváme ve složení Honza, Alf, já, oba Ondrové, Vlastík. Zpočátku to vypadá že vody není zrovna moc, říčka je mělká, kamenitá, ne moc široká (asi 10m), ale dost rychle tekoucí, průtok odhadem tak 6-8 kubíků. Asi po 1km se koryto začíná zužovat a pod pěší lávkou čeká první překvapení - šikmá kamenná skluzavka. Honza krátce prohlíží a pak říká "je to vpohodě, dá se kudykoli, ale lépe vpravo". Jedeme, oba předemnou (Honza, Alf) jsou OK, jen já, z neznámých důvodů jako úplnej blb jedu vlevo místo vpravo a najíždím špičkou přímo pod šikmý zabalák který se dělá vlevo u skály. Šláplo mi to na palubu a už tam jdu, hlavou trochu na skálu, ale ani moc velká rána to není. Rychle zvedám, ale co to ?! V lodi mám vodu, na to nejsem zvyklý, dvojkomínová "švejdovka" mi vždycky těsnila skvěle. Eh-kletě !! Roztrhnul jsem šprajdu o skálu (+ několik uměleckých škrábanců na palubě a přilbě). Naštěstí je to až úplně vepředu, prakticky na límci, takže to s tim tečením není tak strašný, dá se jet, ale musím občas vylejt. (škoda že jsme do lodi nevzali náhradní šprajdu, nebo aspoň lepicí pásku, hlavně že jsem na to ráno myslel.... ). Jak tak šátrám rukama po špricce a nekoukám moc kolem sebe, najednou žbluňk a jsem zas pod vodou. Rychle nahmátnu pádlo, zvednu a jsem pod nějakejma větvema co visej těsně nad hladinou, ještě že řeka tady teče celkem pomalu. Všichni se samozřejmě chechtaj, no to nám to hezky začíná. Drobné problémy má ještě OndraM, ale zvládá to. Zároveň zjišťuji další nemilou věc - moje půl roku staré pádlo Profiplast model Kosatka se začíná postupně rozpadat, listy se na žerdi dost viklají a drží tam už jenom za ty nejtky. Podobné problémy má i Alf se svojí kosatkou, je to teda pěknej hujer, doufám že to vydrží aspoň do konce Norska a pak je asi půjdeme nacpat mistrovi Panenkovi po pr.... :-(

Obtížnost řeky dále narůstá, ve zúžených soutěskách je to typický "low volume steep creek" (jak by řekli amerikáni), spád přes 20 promile, velké balvany a skály, průskoky, stupně s válci, ve 3m širokých průjezdech je najednou vody víc než dost. Je to určitě IV+, navíc dost technická a nepřehledná. Prostě zase něco úplně jiného než byly ty 3 řeky co jsme jeli předtím. Ještě že jsem si právě na takovéhle věci přivezl chrániče na lokty, teď zrovna leží někde v autě, tam jsou mi fakt hodně platný :-(. Jinak s tím mám plné ruce práce, chvílema mi připadá, že jindy tak hodná Inazona je téměř neovladatelná, jako by mi někdo dal do zádi pořádnej kus olova. Po sérii různých legrácek, ktere projíždíme víceméně vpohodě, přichází za zatáčkou asi 2,5m skok do žumpy, vpravo skála, vlevo díra s vývarem. Guru jede první, na voči, projíždí a zespoda signalizuje že prej vlevo ať nejdeme na skálu. Předemnou jede Alf a vidím, že zůstal ve vejvaru a nedobrovolně provozuje oblíbenou zábavu "prdel, čumák, eskymák", snažím se ještě zavěsit do mikrovracáčku, ať mu neskočím na hlavu, sakra, nezdařilo se, padám do žumpy pozpátku. Alf mezitím odtekl a zvednul, takže mám pole působnosti volné. Asi 2 vteřiny to mám jakž-takž pod kontolou, ale pak jdu neodvratně dolů. Je to pěkná "pračka", samý bubliny, chvíli vůbec netuším která bije, strkám pádlo nad hlavu, doufaje že tam zachytím nějaký proud ven z válce, teda snad by tam u dna měl být, už ani nevím kde je nahoře a kde dole. Kruci, trvá to nějak dlouho, začínám si v duchu dávat taková ta nesmyslná předsevzetí jako "jestli tohle dobře dopadne tak...., a taky už nikdy.... ". Po chvíli cítím, že jsem v poněkud jasněji definované tekoucí vodě, pádlo má jakous-takous oporu, trošku se srovnávám a rychle zvedám. Ufff. Ještě jsem ani neysmrknul vodu z nosu a už vidím, že mě v žumpě vystřídal Ondra. Jak jsem se později dozvěděl, tak mě vlastně částečně zachránil, protože taky nestačil nahoře zastavit a skočil mi přímo na obrácenou loď a tím mě trochu vyšťouchnul ven z válce (a sám si tam pak "pohrával":-). Pěkný taneček předvedl i OndřejM, sice bez eskymáka, ale i tak to byly neskutečné figury, občas jsem měl pocit že vylehává na obě strany zároveň a ještě u toho usilovně kontruje. Jen Vlastík to projel, podobně jako Honza, téměř bez problémů, akorát jak je jeho zvykem v hluboké svíčce na zádi.

Další kaskádky jsou zase o něco lehčí, jen v jedné peřeji leží přes půlku řeky dobře viditelný padlý strom. Všichni ho bezproblémů minuli vpravo, jen já jsem se jako idiot nechal připlácnout bokem na kmen. Aspoň že jsem dal správnej náklon a nešel pod strom do větví. Projíždějící Vlastík se mě ještě snažil stáhnout bokem ze stromu, ale jenom mě tím pevněji nabodnul za vestu a šprajdu na pahýly větví. Zmar! Ještě že ostatní přistávají a zachycují moje signály "pomoc, to jsem já, Prasátko, pomoc, pomoc". Mám co dělat abych se udržel nad kmenem a je mi jasmé, že vlastní silou se nevyprostím. Naštěstí přicházejí oba Ondrové a za pár vteřin jsem zachráněn a přistávám o 20m níž ve vracáku u ostatních. Pomalu si uvědomuji proč jsem takhle dopadl - staré pravidlo "dívej se tam, kam chceš jet" docela funguje, místo abych se soustředil na ten průjezd vpravo, jsem zíral přímo na strom a taky jsem tam jel...

Prohlížíme další "konglomerát-rokli", je to trochu náročnější, chvíli šplhání po skalách, chvíli brodění se vodou. Soutěska je dost dlouhá, nájezd přes dva válečky, třetí válec je v nejužším místě = asi 2m široký průjezd mezi skálou vpravo a ostrým šutrem vlevo, pak je malá tišinka (na zvedání :-) a skluzavka se šikmým válcem. Honza prohlašuje "vpohodě, nejdřív vpravo, pak se cpát doleva, pozor na ten šikmej válec..." a jede. V druhém válci eskymuje, ale nestíhá a kritické místo kolem skály projíždí hlavou dolů :-)) Jsem sice trochu vyklepanej z toho stromu, moc se mi do toho nechce, ale nakonec jedu a jde to všechno docela dobře. Ostatní taky jedou bez chyby, kromě Ondry, který eskymuje v "tišince". Guru se pak přiznává, že nájezd trochu odfláknul a jak jel hlavou dolů, tak "se ho řeka ptala". Pak už obtížnost klesá i když nadále má Setninga charakter "drsnější Kamenice". V jednom menším průskoku konečně trochu fotím, pak jedu jako poslední a opět eskymuji, zřejmě pro objektiv kamery (kterou jsme ovšem neměli...). Vzápětí zastavujeme na svačinku, pokouším se vyfotit skupinku požírající tatranky, musím do vody aby se mi tam všichni vešli, ale ty kameny strašně kloužou, dopr..., a vzápětí sedím po krk ve vodě s foťákem v ruce nad hlavou a volám o pomoc. Když se ti ftáci konečně přestali válet smíchy, tak mi Vlastík vzal foťák a mohl jsem vstát a vyfotit tu bandu smějících se bestií.

Řeka se nadále uklidňuje, bohužel taky rozlévá do šířky a začíná mělký kamenitý slalom, po pár kilometrech už dost únavný a nudný. Kolem 15h jsme konečně na tábořišti, kde nás už očekává trochu vyděšená Ivona, kde že se zdržujeme a že nás všichni už hodinu čekaj dole u "Test Fallu". Původně se mi tam ani moc nechtělo jet, měl jsem už adrenalinových zážitků za ten den hodně a ta kaskáda u mostu vypadala poměrně drsně (aspoň IV+). No ale přece nenecháme štáby reportérů s kamerami a fotoaparáty čekat marně, jdeme do toho všichni. Během těch 400m je ještě pár pěkných válečků na rozcvičení a už zastavujeme v posledním vracáku nad kaskádou. Zezhora to vypadá trochu hrůzostrašně, všude bílá pěna a občas skála, ale když vidím, že Guru i OndřejM jsou vpohodě, tak jedu taky. V okamžiku kdy jsem v tom jdou stranou všechny předvčerejší teorie o tom jak to jet a jak se vyhnout šutru dole, protahuje mě to zpěněnými wasserwuchty a dole se řítím přímo na šutr, naštěstí jde přes něj dost vody. Rychle ještě jakýsi "boofovací" záběr, ať ho lépe přeletím a už vpohodě zavěšuji dole ve vracáku. Docela mi to vylepšilo náladu a vlastně to ani nic moc těžkýho nebylo :-)) Ostatní to jeli podobně, taky přes šutr, snad kromě Ondry který se mu nějak zázračně vyhnul . Vysedáme pod mostem a neseme lodě zpět do (bývalého) tábořiště.

Obloha se mezitím částečně zatahuje. Balíme, nakládáme a kolem 17h odjíždíme za našimi cyklisty. Obě auta jedou vzůhru, už počtvrté, směr Atnbrua, "tím údolím s bobkem ", jak říká Alf. (Pokaždé ho hrozně iritoval jeden kopeček který vyčníval vzadu za horizontem a Alf nikdy neodolal aby nepronesl nějaký pejorativní projev, např. "...jo tak vy jste z toho údolí s bobkem, no to musí bejt hrůza, ráno vstanu a vidím - bobek, vpoledne - bobek, večer - bobek, jinde maj nějakej hezkej vodopád, ale tady ne, jenom ten bobek...." :-) Řídí Q a OndřejM, Honza leží a má trochu teplůtku, asi následek včerejšího celodenního opékání se u jezírka. Projíždíme přes Atnbrua a dále směr Folldal po silnici č.27. Vlevo krásné výhledy na zasněžené vrcholky n.p.Rondane, odkud bere svoji vodu řeka Atna. Cestou vidíme tábořící český bus, někdo tvrdí, že prý CK Cvok. Několikrát zastavujeme kvuli ovcím na silnici. Pak odbočujeme na silnic č.29 podél řeky Folla a v Grimsbu nakládáme trio cyklistů, kteří si odšlapali svých 75km a tváří se celkem spokojeně. Asi po 20km zajíždíme doprava na krásné tábořiště u řeky, podle mapy jsme někde poblíž osady Moskardet. Je tu nádherně, opékáme párečky na ohni, povalujeme se, lepím a zašívám díru ve šprajdě, Alf dělá "letecké" foto ze stožáru, dáváme si se Stoupou "volný pokoj" na švédský způsob (pro ty kdo neumí švédsky přeložím = med rum, a aby se to lépe pilo přidáváme i trochu čaje). Nakonec Alf odněkud vyndavá českou vlajku a zavěšuje jí na stožár, takže bude vlát vysoko nad naším táborem. Stahují se mraky a něco po půlnoci nás drobný déšť zahání od ohníčku do stanů, dobrou noc (jen Alf mi tiše zpívá své "nesmíš spát, nesmíš spát....").

Den 8. - sobota 7.7.2001

Ráno je opět skorojasno a dost teplo, ale mraky se začínají na obloze zahušťovat podstatně dříve než minulé dny, asi se blíží nějaká změna počasí. Andrea včera večer ztratila zlatý přívěšek a já ho našel, za což mě čekala sladká odmněna (bohužel jen jedna...). V 11h vyjíždíme auty proti proudy Folly k asi 8km vzdálené pěší lávce, chvíli hledáme vhodné místo a pak vykládáme lodě asi 1km nad lávkou a snášíme z vysokého strmého břehu dolů k vodě. Guru jede vyjímečně na raftu, je ještě trochu "užehnut", bude prý odpočívat a velet své posádce ve složení Andrea, Ivona, Chamonix, Martina a Stoupa. Vlastík odkládá svou věrnou "Černou Rakef" a odvážně si půjčuje Honzovo Voodoočko (též zvané "Kouzlo"), ostatní kajakáři (Jana, Alf, Ondra, já) jedeme na svých strojích. Irena odmítá jet a raději si zkouší brusle, Q a OndřejM odvážejí auta zpět na tábořiště.

Vyplouváme. Folla je zpočátku hodně široká a rychle proudící WW I, vody není tolik jako třeba na Atně, ale stačí to. Podjíždíme 2 pěší (a ovčí) lávky, které vypadají trochu "himalájsky" (úzké prkno zavěšené z obou stran na provazové konstrukci) a asi po 2km se údolí zužuje a začínají solidní WW III peřejky. V nejužším místě kaňonu je pěkná kaskáda (III+) s "hravou vlnkou", kde už na nás čekají rafťáci s nabitými fotoaparáty. Fotí náš průjezd a potom i pokusy o surfování ve vlně, která je ale proklatě rychlá, takže nájezd vyžaduje dost odvahy a taky trochu štěstí. Jako obvykle exceluje Alf, Ondrovi se nájezdy moc nedaří, já nakonec dávám 2 kraťoučké jízdy, ale hlavně všichni hodně eskymujeme :-) Honza si na chvíli bere od Vlastíka svůj kajak a dává taky pár jízd. Asi po 40ti minutách blbnutí ( krasavice na břehu stejně nevyjadřovaly dostatek obdivu k našemu umění, tak co...) pokračujeme dál. Zase peřejky tak WW III, postupně se spád i obtížnost snižují. Děláme "play the river", snažíme se trefit každej vracák, posurfovat každou vlnu a válec. Je to dost záhul na fyzičku, ale zase ohromná legrace. Pravda, asi dvakrát mě to trošku vytrestalo, když jsem zjistil, že vejvar do kterého se právě vrhám bokem je trochu větší než se zezhora zdálo, ale vždy jsem vyjel se ctí a aspoň jsem si procvičil "boj o život" :-) Zůstali jsem s Alfem trochu pozadu, raft už dávno zmizel někde v dáli a ostatní kajakáři jsou taky pár set metrů před námi. Jak se blížíme k tábořišti, stává se z Folly už jen nezajímavá kamenitá WW I-II, což ale nezabránilo Vlastíkovi aby asi 100m před koncem nevykrysil z půjčeného Voodoočka! Podrobnosti se dočtete zde. Škoda že jsem o to přišel. Honza byl prý na protějším břehu pěkně nervózní, protože v lodi neměl vaky. Všechno ale dopadlo dobře a na břehu hned proběhlo slavnostní předání krysy. Vlastík zamozřejmě tvrdil, že to bylo tou lodí a že s jeho "Černou Rakví" by se mu to nikdy nestalo. Svojí obhajobu zakončil krásným sloganem - "z Rakve se nevylejzá" :-)

V 16h máme zabaleno, naloženo a vyrážíme opět proti proudu Folly po silnici č.29 do Folldalu (městečko má ve znaku krumpáč, a tak si ho postavili na náves v obrovské nadživotní velikosti, aspoň 4m na výšku) a dále na Hjerkinn. V obci Dalholen si nostalgicky připomínám opravu vleku v r.94 šikovným domorodcem. Pak najíždíme na E6 směr sever - Oppdal. Silnice vede nejdříve přes divokou náhorní planinu a pak stále se prohlubujícím drsným a krásným údolím řeky Drivy se spoustou vodopádů a vůbec... V Oppdalu odbočujeme doleva na č.70, pokračujeme podél Drivy asi 20km, podívat se na místo kde budeme zítra vysedat. Je tam most a těsně před ním čarokrásná a hrůzostrašná soutěska, kterou teda určitě jet nechci (nájezd v esíčku přes dva veliký hnusný válce, pak 10m "tišinka WW III na zvednutí" a potom jde všechna voda do 1-2m široké pukliny ve skále a pravděpodobně taky hodně pod skálu do vymletých podvodních jeskyní). Pak vyjíždíme po silničkách na levém břehu řeky zpět proti proudu na místo zítřejšího startu, u most asi 3km pod Oppdalem. Cestou opět drobně prší a dělá se krásná duha.

Stanujeme na zarostlé loučce mezi křovinami a vysokou travou, instalujeme i plachtu a vlajku. Vaříme těstoviny a příjemně se přežíráme. Děvčata se při mytí nádobí bojí parazita ( Gyrodactylus Salaris), který žije ve vodě, ale napadá jenom lososy (snad:-)). Řeka pod městem není tak čistá jak jsem byli zatím zvyklí, i když proti českým řekám je to stále zcela nesrovnatelně krásná voda. Doléváme od aut posledních 40l propašované nafty. Počasí se večer trochu zlepšuje, mraky se trhají, je polojasno, ale ne nijak zvlášť teplo. Ostatně, tohle je nejsevernější bod naší cesty, tak se není čemu divit. Večer následuje jako obvykle hrůzostrašné předčítání z kilometráže DKV, dozvídáme se, že nás čeká na řece nové strašidlo = Lebensgefahrlich Tosbecken (životunebezpečné vývařiště, které jsme hned překřtili na "smrtonosnou vývařovnu", zkráceně "závodní jídelna TTC") a zábava pak pokračuje v duchu čím dál tím více hrůzostrašných historek o parazitovi "Hydro-Pterodaktylovi", který kromě požírání celých lososů (občas též losů, sobů a sobolů), taky vykusuje díry do skal pod vodou, tam číhá a chytá do nich těla nebohých vodáků a vnoci pak vylézá z řeky ven a .....

Den 9. - neděle 8.7.2001

Vstáváme čím dál tím později, je teplo, dusno a stahují se mraky. Při sundavání vodáckých hadrů ze šňůry jsem našel v trávě zašlapanou červenou blikačku na kolo (zřejmě pozůstatek nějakých Čechů, které zde sežral Gyrodactylus). Není to snad nějaké znamení, jako třeba, že bych měl dnes jet na kole ?! Balíme a kolem poledního nasedáme na Drivu u mostu. Předtím si ještě Alf a OndřejM jdou trochu skočit a já a Vlastík trochu surfujeme a děláme svíčky a podobné blbosti v peřejce u mostu. Raft jede ve složení Andrea, Ivona, Martina, Chamonix a Stoupa, zbytek lidí na kajacích, Q odváží Tranzita.

Vody v řece je celkem dost, kilometráž mluví o "high volume grade IV-V". S těmi pětkovými místy to naštěstí není tak horké, jinak se střídají hezké peřeje a soutěsky WW III-IV s lagunami mezi kolmými skalami a klidnějšími úseky. V lehčích místech občas blbneme na rozhraních a ve vlnách. Po chvíli začíná obvyklá série rozplaveb, většinou synchronizovaně Irča + Jana (celkem asi 3x ?). Po 6-7km se blížíme k prvnímu těžkému místu, úzká soutěska se dvěma nájezdy kolem velikého balvanu, vpravo dlouho očekávaná nesjízdná "vývařovna", vlevo asi 2,5m skok dole s pořádným Wasserwuchtem a několika válci (český výraz je, s odpuštěním, "sračka"), celé tak WW V. Prohlížíme a jedeme. První Honza, celkem vpohodě, pak OndřejM, eskymuje, Alf jede kus pozpátku, ale OK, Vlastík eskymuje. Je řada na mě. Nájezd je docela nepříjemný, traverz v rychle tekoucí peřeji přes celou řeku, za zády "vývařovna", pak včas otočit a trefit jazyk zleva doprostřed do té žumpy. Daří se mi to až na druhý pokus, ale jsem celkem spokojený, jedu tam kam si myslím že to je správně, až jsem se zapomněl pořádně nadechnout. Šup a už jsem dole, čekám že mě to vyflusne špičkou doprava jako ostatní, ale co to, něco je špatně, místo toho se loď na zlomek vteřiny zastavila a už mě to lopuje strašnou silou přes záď, chvíli mlátím přilbou o zadní palubu, pak o nějaký kámen, voda se mě snaží vzít pádlo, ukroutit hlavu a nacpat co nejvíc těch svejch parazitů do nosu. Možná se mě i na něco ptá, ale v tom rámusu nebylo rozumnět. Po několika vteřinách se bubláky trochu uklidňují, srovnávám se, cpu pádlo k hladině a zkouším zvednout. Nepovedlo se, rychle druhý pokus, trochu odfláknutý, ale málem úspěšný, už mi dochází vzduch, pokouším se aspoň nadechnout, ale místo toho jen piju (prý jsem byl lodí přimáčknutý na skálu v soutěsce), už nemůžu, nemám vzduch ani morál, musím ven. Sakra, mám norskou krysu! Vlastík a Alf mi chytají loď a já plavu do vracáku, psychika vpytli, ale jinak jsem OK. Pak to jede raft se zkušenou, převážně pánskou posádkou, trefují skálu ale ladnou otočkou se zachraňují a nakonec to proeskymoval Bratr-Ondra. Jana a Irena přenášejí a pokračujeme dál.

Pochvíli zastavujeme na kamenitém ostrůvku, kde svačíme a pozorujeme losí samici, která se přišla o kus dál k řece napít. Ivona se střídá s Irčou na DNA a vyplouváme. Údolí se opět zužuje, peřejky se zahušťují. V jedné z nich zaplavala Ivona, ale vše je odchyceno právě včas, blížíme se totiž k dalšímu "průseru". Tentokrát je to pekelný katarakt, vzniklý zřícením části kolmých skal do soutěsky, celé je to dost zůžené, s obrovským proudem, nejdřív několikametrový skok a pod ním dva válce, že by se do nich schoval celý náš Ford Tranzit. Je tam sice jakýsi teoretický průjezd, nepatrným a silně rozbitým jazýčkem těsně kolem špičatých šutrů, ale za tohoto stavu vody se do toho nechce ani Honzovi. Chvíli to ještě probírají s Alfem a OndřejeM, ale nakonec přenášíme všichni i raft. Myslím že to byla poctivá V+. Nasedáme a vzápětí následuje pěkná a dlouhá peřej do esíčka s několika válci a kameny. Prohlížíme jen z vody a Honza s OndřejeM jedou na voči z vracáku do vracáku a bezproblémů to dávají. Holky raději přenášejí kajaky dlouhou pěšinkou po skalách. Já jedu a zavěšuji asi v půlce do vracáku nad středně velkým válcem, kolem projíždějí Alf, Vlastík a Ondra, který těsně pod válcem eskymuje, v místě kde měl zrovna začít traverzovat doleva. Nakonec to na poslední chvíli stíhá. Po protějším břehu se zezdola blíží Guru, něco signalizuje rafťákům, ale já mu nerozumím. Raft jede, trochu vořou úplný nájezd, pak to vypadá celkem dobře, ale těsně před válcem provádějí jakési manévry (prý se vyhýbali šutru) a trefují válec pomalu a trochu šikmo. Zastavují se a jdou přes levou záď do vody. Chvíli to vypadá, že se Chamonix podaří nasednout zpět do člunu, když ale viděla, že je tam sama, spadla zase do vody, vyrazila si dech a postupně odtekla s ostatními po proudu. Jsem z toho divadla trochu konsternován, Guru na mě řve, ať je jedu zachraňovat, tak vyrážím, snad nikoho nepřejedu. Asi po 300m peřej končí v laguně, vše je pochytáno a vyloveno. Po pár minutách na obnovu duševních sil je posádka víceméně schopna pokračovat. (v rámci oblíbené hry "hledáme viníka" jsou slyšet teorie typu: "Může za to Irena, protože na kajaku plavala jen 3x a chtěla splnit svou denní normu 4x", popř. "Irča našla čtyřlístek, ale asi ho počurala a tím přivolala neštěstí..." :-) Obtížnost řeky se teď začíná snižovat, vpravo je vidět nádherný vodopád a za chvíli už je před námi most se soutěskou, takže raději včas přistáváme. Je asi 8h večer a máme za sebou něco kolem 19km na vodě.

Při převlékání odrážíme těžký útok hmyzu, nakládáme lodě a Ondrové, Alf a Vlastík jedou na kolech nahoru do Oppdalu. Zbytek se naskládává do Tranzita a jedeme po prašných silničkách vyzvednout Peugeota k tábořišti a pak do Oppdalu k pumpě Shell dezinfikovat věci od Gyrodaktyla jakýmsi odporným postřikem (a sebe trochu griotkou). Stoupa dostává dokonce úřední potvrzení s razítkem, něco jako že jsme "100% Gyrodactylus free", mezitím dorážejí i cyklisté a pak už jedeme zpět, známým krásným údolím proti proudu Drivy asi 80km do Dombasu. Tam odbočujeme doprava na E136, směr Andalsnes a po pár kilometrech zastavujeme u mostu přes řeku Jori. Na vodočtu je 130cm, což by mělo odpovídat asi 30ti kubíkům. To je docela hodně na poměrně úzkou soutěskovitou řeku, DKVčko hovoří o velké vodě nad 120cm. Když k tomu slyším Honzův komentář o 15km nepřetržité IV-V, kolmé skály, prohlížet a přenášet nelze, válce v nepřehledných zatáčkách, voda pod skálu,... je mi jasné, že tohle teda nepojedu. Pokračujeme ještě asi 3km na západ a pak už nás šipky vedou k nějakému kempu. Cestou vidíme losici se dvěma mláďaty, přejíždíme líně tekoucí řeku Lagen a před půlnocí táboříme v malém kempu Rolsdal. Je zataženo. K půlnoční večeři je ďábelsky pálivé lečo a po krátkém hraní na kytary jdeme spát.

Den 10. - pondělí 9.7.2001

Někdy po druhé hodině ráno se strhává menší vichřička a pak začíná pršet. Prší až do rána, kupodivu náš stan Hannah, kterému jsem příliš nevěřil, přežil vše bez problémů. Vstáváme kolem jedenácté, za stálého drobného deště stavíme přístřešek z plachty a přívěsu. Honza odjíždí na nákup do Dombasu, ostatní mezitím vaří a vydatně snídají (co taky máme dělat jiného když prší, než žrát...). Po poledni déšt opět zesiluje, takže ještě na 2 hodiny zalézáme do spacáků. Martina, Vlastík a Q mají mokro ve stanu. V půl třetí se počasí začíná zlepšovat, vylézáme ven, využíváme vymožeností kempu (ti kdo se nebyli vykoupat už včera, mimochodem na pánských sprchách tekla teplá voda i bez vhození požadované mince 10NOK). V 15h vaříme oběd a Honza navrhuje, že pojedeme místo Jori (ta přes noc stoupla na 140cm), řeku Loru, kterou našel v kilometráži DKV. Dělá se docela hezky a teplo.

Nakonec vyrážíme v 17h Tranzitem s kajaky na střeše, všichni kromě tria cyklistů, ti se jedou projet po okolí. Jedeme asi 30km po E136 na západ (směr Andalsnes) kolem obce Lesja a pak odbočujeme doleva do bočního údolí řeky Lora (pravostranný přítok Lagenu). U kasičky platíme za vjezd a pokračujeme po dost drsných lesních cestách proti proudu řeky, občas nahlížíme do nehlubokého skalnatého kaňonu s pěknými peřejemi a esíčky. U lávky a tábořiště Sauseter zastavujeme a Honza hovoří s německými pádlery, kteří právě vylézají z lodí. Prý je vody tak akorát a je to solidní čtyřka (vzheldem k tomu, že jeli na lodích jako Eskimo Diablo a podobných výtlačných creekboatech, začínám se trochu bát). Jedeme dál nahoru, občas prohlížíme hrůzy v kaňonu, vypadá to lépe než Jori, ale úplná sranda to taky nebude. Chvílemi dost vydatně prší, naštěstí nikdy ne moc dlouho. V Rusti (asi 5km nad Sauseter) je most a pod ním výživná peřej v esíčku s válci. Honza nám zakazuje to prohlížet a jedeme dál. Alf s Chamonix objevují zmutované ovce a usuzují, že musíme být na ostrově Mururoa (nebo doktora Moroa ? :-).Trochu bloudíme a musíme se vrátit zpět do Rusti. Ano, správná cesta vedla doleva přes most a nahoru kolem dalšího tábořišťátka po druhém břehu Lory. Řeka teď teče v širším mělkém kamenitém korytě, rychlé ale celkem neškodné peřejky WW II. Jedeme se podívat na horní soutěsku pod Nyseter, ta vypadá podobně jako ta spodní (Rusti - Sauseter), asi o něco lehčí a kratší. Je už dost pozdě a nechce se nám absolvovat těch 10km nezáživného drncání po kamenech mezi Nyseter a Rusti, takže otáčíme auto a jedeme kus zpátky dolů.

Nakonec nasedáme asi 3km nad mostem v Rusti. Jedeme v pořadí Honza, Alf, já, Ondra, Vlastík. Po 1,5km lehké rozcvičky najednou Honza zastavuje na poslední chvíli nad nějakým průserem v zatáčce, který nebyl ze silnice vidět. Všichni jsme okamžitě zavěsili do vracáku vlevo, jen Alf už byl moc daleko, vracák netrefil a měl co dělat aby se udržel u skály v proudu, asi 5m od hrany za kterou mizí voda s výhružným hukotem. Ondra rychle vylezl a šel Alfa zachránit, ale nestihl to asi o vteřinu, Alfa přimáčkl proud na skálu, prásknul se, dvakrát zvedá, podruhé přímo na hraně, ještě vidím, že stačil stočit loď špičkou dolu a pak už mi zmizel za obzorem neznámo kam.... Všichni sprintujeme nahoru na skálu. Dole pod námi je díkybohu živý a zdravý Alf, dokonce i sedí v lodi v pěkné lagunce pod třímetrovou kamenitou skluzavkou končící dole v žumpě (celé to sjel víceméně vylehnutý na pádlo a dole ve vejvaru ještě jednou zvedal, vskutku neortodoxní způsob prohlížení... :-). Ostatní volí poněkud konzervativnější styl a všichni jedou vpohodě, jen Honza a Vlastík vyjíždějí nedobrovolně ve svíčce. Další kilometr je opět lehký, mělký, kamenitý. Před mostem, na kterém už čekají vášniví filmaři a fotografové, zastavujeme, ale Guru nás nenechá vylézt a prohlédnout esíčko, uděluje nám jen jedinou instrukci - "vpravo" a sám vyráží jako první dolů.

Startujeme postupně podle pokynů foto+videoteamu. Je to docela nářez, kilometráž píše, že kdo má potíže tady, asi by neměl jezdit dál do kaňonu. Nejobtížnější je kombinace šutrů a šikmých válců v pravotočivé zatáčce pod mostem, která je zakončena pěkným "rodeovým" válcem. Všechny (kromě Honzy) nás to vynáší z ideální pravé cesty do středu řeky a tam pak probíhá přehlídka vylehávání popř. eskymáků. Jedu stejně blbě jako ostatní, chvíli visím vlevo na pádle a když to srovnám, vidím přímo vedle sebe vpravo vracák. Zajel jsem do něj, protože jsem si myslel že už mám celou peřej za sebou, jenomže to byl omyl! Nevšimnul jsme si, že přímo za zády mám ten závěrečný největší válec a vzápětí jsem byl do něj, ku velikému veselí přihližejících, vcucnut bočním proudem pozpátku a než jsem se stačil vzpamatovat, tak mě to elegantně lopnulo přes záď. Nejdřív mě to dost vyděsilo, ale když mi pod vodou došlo co se asi stalo, měl jsem co dělat abych se místo eskymování nezačal smát. Zajel jsem do druhého vracáku a připojil se k uchechtanému Honzovi a Alfovi akorát včas abych si vychutnal Ondrův průjezd. Bratr totiž najel hodně doleva, eskymoval pod mostem, zvednul těsně před válcem a než se rozkoukal tak do něj spadl bokem, takže zvedal podruhé (během asi 3 vteřin). Vlastík to projel jako obvykle ve svíčce, ale aspoň se udržel vpravo. Zkoušíme pak ještě několik nájezdů do válce, Alf točí třistašedesátky, my ostatní jsme vděční aspoň za chvíli side- nebo front-surfingu. Ještě společná fotka ve vracáku a pak vzhůru dolů. Řeka teď vstupuje do ne moc hlubokého skalnatého kaňonu v řídkém borovém lese. Je to docela psychicky náročná (aspoň pro mě) WW IV+ (možná místy i víc ?), esíčka s podemletými skalami, občas lagunka na odpočinek. Opět eskymuji a v těch bublácích mám co dělat abych to zvednul. Prohlížíme jedno esíčko, několik válců v nájezdu, pak wasserwucht v pravé zatáčce a vzápětí podemletá skála v levé. Všichni to celkem zvládají jen já zase vořu nájezd, trefuju žumpu ještě nad esíčkem a zbytek jedu hlavou dolů. Připadám si jak úplnej debil, stejně jako na Setninze a navíc jsem si opět nevzal chrániče na lokty, tady by se hodily. Jakmile cítím klidnější vodu tak zvedám, ale jsem už trochu vyklepanej. Zjišťuju, že jedu pozpátku přímo pod tu skálu, panikařím, snažím se odstrčit rukou, jdu do vody a první myšlenka co mě napadá je "sifon = smrt". Rvu se ven z lodi, na hladině zjišťuji, že už jsem v lagunce, lezu na břeh, Honza mi chytá kajak. Jak mi pak kluci řekli, byla to celkem zbytečná krysa, protože když jsem si vystoupil tak už jsem byl dávno za skálou a mohl jsem místo toho vpohodě zvednout (vzduchu jsem měl dost). Holt psychika zafungovala rychleji, 3x zmar!

Pokračujeme dál a po několika kilometrech čtyřkových peřejí a trojkových "odpočinků" zastavujeme před dalším nepříjemně vyhlížejícím esíčkem. Honza to jede na oči, dole eskymuje a projíždí hlavou dolů pod podemletou skálou v zatáčce. Alf se jí velice těsně vyhýbá a Vlastík jde taky pod ní. To mi stačí, tohle přenesu. Ondra taky vylejzá a společně se škrábeme po skalách s kajaky na ramenou. (Ondrovi se předtím ještě povedlo pěkné extempore, když si po vylejvání zapomněl zavřít špunt na zádi a pak pracně přistával v peřejích s lodí plnou vody :-). Guru vymýšlí novou zábavu, uprostřed peřejí zpomalí, otočí se a pokřikuje na nás "Řekni Lóórra, řekni Lóórra!". Začínám toho mít už celkem dost (hlavně psychicky), naštěstí obtížnost trochu klesá a řeka se rozšiřuje. Kolem deváté přistáváme u pěší lávky Sauseter, za sebou asi 7-8km rychlé, kamenité a technické vody s obtížností WW IV až V-. Nakládáme lodě a vyráříme zpět do kempu. Honza mi uděluje titul "pádler-myslivec" (to teda nechápu proč...) a OndřejM mi předává paroží, které našel někde v potoce. Májm pocit, že jsem všem za kašpara, no sakra, mám já tohle na stará kolena zapotřebí ?! Moje deprese se opět trochu prohlubuje, ale konečně jsem si aspoň zapamatoval na co se mě ta řeka tam dole ptala. Bylo to poměrně jasné: "Kdy už toho necháš, blbečku ???". V kempu už jsou naši cyklisti, sedíme pod plachtou, vaříme, jíme, pijeme, hrajeme a zpíváme... Jsou mi slavnostně vylepeny dvě krysy (Driva a Lora). Trochu poprchává a stahují se mraky, takže jdeme někdy kolem půl druhé spát.

Den 11. - úterý 10.7.2001

V noci vydatně prší, asi v 6h s hromovou ránou prasklo jedno oko od přístřeškové plachty, které nevydrželo tíhu vody a vše se hroutí dolů i s podpůrnodu konstrukcí z pádel. Chamonix a Andrea okamžitě vylétly ze stanů, patřičně vyděšeny, Stoupa a já vylézáme taky (aby se neřeklo, když už nás jejich výkřiky stejně probudily). Pokoušíme se reorganizovat vzniklý chaos, sundaváme trosky přístřešku a zakrýváme potraviny. Konečně jdeme zase spát, stále prší, i když ne moc vydatně. Dopoledne kolem jedenácté déšť ustává, snídáme, balíme věci, nakládáme přívěs a vyfukujeme i raft. Honza upustil od původního plánu jet dnes podruhé Loru nebo Jori, místo toho bude jen přesun, odpočinek, procházka, prostě autoturistika. Mezitím nám uschnuly stany, takže ve 13:30 vyjíždíme směr Lom, Peugeota řídí Alf. Stoupa (pod krycím jménem "Martinka") dostává důvěrně miloučkou SMS od "Pesinky", buď je to nějaká tajná šifra, nebo nám Stoupa cosi tají... :-).

Místo nezáživné cesty údolím Lagenu jedeme raději "zkratkou" přes náhorní planinu (1200 m n.m.), po placené štěrkové silničce. Pak sjíždíme podél řeky Skjerva (WW V-VI) a Finna do údolí Otty, kde ve městečku Vagamo najíždíme, po prohlídce dřevěného kostelíku, na silnici č.15 směr Lom. Tam bereme naftu, upouštíme od návštěvy turisty obleženého zdejšího kostela a pokračujeme proti proudu Otty na západ. Ve Skjaku prohlížíme rodový válec (jelo se zde loni nebo předloni nějaké mistrovství), který za tohoto (vysokého) stavu vody vypadá dost hrůzostrašně (podstatně větší nářez než třeba Plattling), a pak pokračujeme ještě pár kilometrů do kempu Bispen v obci Bismo. Stavíme tábor a v 18h jedeme oběma auty na prohlídku strašlivé řeky Skjole, která se vlévá zprava do Otty kousek za kempem a podle kilometráže DKV je to pěknej nářez. Kilometráž nelže, horních asi 6km je nepřetržitá WW V s úseky V+ až VI, instantní smrt. Guru občas prohlašuje něco jako "od tamhle toho kamene sem dolu bych to dal, kdyby pod tím byla lagunka", bohužel pod zmiňovaným asi 200m úsekem je dalších 400m V+ ... Až se mi z toho dělá špatně od žaludku a dávám za pravdu Stoupovi, že v tomhle rámusu se nedají ani obdivovat krásy přírody. Nejmajestátnější je kaskádo-vodopád pod ovčím/pěším mostkem mezi dvěma skalami, vývařiště pod ním nelze ani slovy popsat. Naštěstí už jedeme zpět a jakmile vyjíždíme ze štěrkové na asfaltovou cestu, obouváme s Alfem a Andreou brusle a sjíždíme po sice ne moc kvalitní silničce, zato s ideálním sklonem, asi 5km do kempu. Kolem 21h děláme večeři, příjemně se přežíráme těstovinami na několik způsobů, pak oheň, trochu hrajeme a zpíváme, spát jdeme klasicky kolem 1:30.

Den 12. - středa 11.7.2001

Ráno nás budí sluníčko = vedro ve stanu, chvíli ještě odolávám a pak vylézám k snídani. Vlastík si mezitím stačil rozbít koleno a ruku když se byli s Martinou projet na bruslích. Zpívám spícímu Alfovi do ouška naše obligátní "nesmíš spát, nesmíš spát", tentokrát s kytarou a na melodie populárních hitů :-). Necháváme tábor stát a jedeme auty proti proudu Otty. Ve vsi Bizmo bereme 2 stopaře - češku a francouze, a pokračujeme přes Donfoss, Pollfoss, sedlo pod Dalsnibbou (1000 m n.m.) až do turisticky silně profláknutého Geirangeru na břehu stejnojmenného fjordu. Kupujeme lístky na výletní loď (díky stopařům dostáváme skupinovou slevu - je nás 16 :-) a máme ještě hodinu a půl času do plánovaného vyplutí ve 14:15. Obloha se zatahuje a začíná pršet. Městečko Geiranger je zběsilé, samé suvenýry, hamburgry, stánky, Japonci, autobusy, turisti, jako by kolem ani nebyla ponurá norská příroda. Svačíme griotku a za stálého deště nastupujeme na výletní loď na asi dvouhodinovou plavbu fjordem, kolem "Sedmi sester", různých jiných vodopádů, domečků skrytých vysoko na skále a ostatních zajímavostí. Přes zjevnou nepřízeň počasí zůstává kapitán Stoupa na nekrytém předním můstku, svíraje pevně láhev místního piva. Cestou jedeme i kolem rokle "kde je prý taková tma, že je tam ďábel i vlétě". Asi po hodině plavby konečně přestává pršet. Přistáváme a kolem 16h jedeme auty zpět nahoru do sedla. Jedno auto s většinou lidí jede po placené silničce nahoru na Dalsnibbu (1476 m n.m.) kochat se rozhledy, Stoupa, Martina, Vlastík a já zůstáváme v Tranzitu (nahoře už jsme byli v r.94). Po návratu Peugeota se opět přeskupujeme, Ford s částí lidí jede zpět směr Pollfoss, s tím, že Honza s Ondřejem chtějí cestou prohlížet jakési hrozné minimálně pětkové peřeje na Ottě. My ostatní pod vedením vysokohorského Stoupy vyrážíme nahoru k ledovci naproti Dalsnibbě. Cesta k ledovci se trochu protáhla, navíc nahoře začalo foukat a poprchávat, takže jsem se urychleně vrátili a dobrodili zpět do sedla k jezeru. Kolem osmé už jedeme Peugeotem zpět, zastavujeme se na prohlídku nesjízdného Pollfosu a okolních peřejek a pak pokračujeme do kempu. Večeříme klasicky někdy kolem jedenácté, je dost zima, (a navíc "omrade", jak říká Stoupa), mám na sobě oblečeny téměř všechny svoje oděvy, teda kromě neoprenu. Po půlnoci zalézáme do stanů, v noci opět prší (a ten Hannah zase nepromoknul, asi jsem ho nazačátku podcenil, nebo co...).

Den 13. - čtvrtek 12.7.2001

Likvidujeme tábor v Bispenu a rozhodujeme se co dál. Pěší výlet na nejvyšší hory Norska Galdhopingen (kde už polovina lidí stejně byla), nebo půjčení lyží za mastný peníz tamtéž, nikoho moc neláká, navíc se nám začíná stýskat po nějaké přiměřené "zvěřina-vodě", takže nakonec vyrážíme na Sjou. Ivona se svým teamem ještě počítá "expediční účetnictví" a pak už jedeme zpět po silnici č.15 přes Skjak (rodeový válec je značně povadlý, evidentně šla voda dost dolu), Lom a pak doprava na č.51 a po chvíli doleva na č.257, řídí Q. Tranzit trochu bloudí, ale nakonec nás dojíždí na předem domluvené křižovatce pár kilometrů nad Heidalem. Chvíli hledáme nástupní místo pro "rodinný úsek" (WW III-IV), nakonec správně tipujeme na most na samém začátku Heidalu. Ještě se jedeme podívat o 12km dolu na vysedačku pod Nedre Heidal a taky na soutězku nad slalomovu tratí (kde jsme se v r.94 pěkně vybáli na raftu v jednom válci). Vody je hodně, víc než v '94, marně hledáme vodočet (možná je celý pod vodou? :-), odhadujeme to minimálně na 180m³/s, spíš o hodně víc. Svačíme na parkovišti, přečkáváme krátkou přeháňku a pak vyrážíme nahoru k nasedacímu mostu. (Jak jsme mnohem později zjistili, údaj v DKV kilometráži o vodočtu pod Heidalem už dávno neplatí, vodočet totiž odnesla velká voda). Domlouváme se kdo pojede, nakonec Stoupa a holky ukecávají Honzu aby s nima jel na raftu. To se posléze ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí, protože "autobusový efekt" tentokrát zafungoval bezchybně a to co vypadalo ze břehu jako "pěkné vlnky" byl veskutečnosti pořádnej nářez.

Vyplouváme ve složení: raft = Honza, Andrea, Martina, Chamonix, Stoupa, kajaky = Ondrové, Alf, Vlastík, já a statečná Jana. Ivona s Irenou se jedou projet na kolech, Q odváží Peugeota a cestou nás několikrát filmuje na videokameru. Sjoa je za tohoto stavu pořádná "big water", jako vystřižená z definice v nějaké příručce. Zezačátku si zkoušíme pohrát ve válečku pod mostem, ale moc nám to nejde, je to opravdu hodně rychlé. Pak se kolem prořítil náš raft, tak mastíme dolů za nima. Vlny jsou dost slušný, rozdíl hladin 2-3m není nic neobvyklého, ale většinou jsou celkem neškodné, chce to jen trochu jasnozřivosti a vytušit za kterou vlnou se skrývá některý z válců jak kráva a včas se mu vyhnout. Naštěstí jich tam není moc. V soutěsce to teprve nabírá pořádný grády. Vracáků je málo a některé z nich jsou navíc k zastavení zcela nevhodné (obrovské květáky, jen rozdíl hladin na rozhraní je víc než 40cm), tady vzniká nový vodácký termín: "nesjízdný vracák ve čtyřkové peřeji" :-). Podařilo se mi jednu z dvoumetrových vlnek trochu posurfovat, ale byl to takovej fofr že jsem dlouho nevydržel, nevyšla mi otočka, přeletěl jsem celou řeku napříč a odjel z vlny, škoda. Taky jsem se pokoušel fotit, ale než jsem vytáhnul foťák, tak byli všichni stejně pryč, sotva jsem se stačil zašprickovat a mazat za nima abych nezůstal moc pozadu. Říkal jsem si, že si to všechno vynahradím zítra, kdy jsme chtěli jet druhé kolo. Další zajímavé místo, po soutěsce, bylo pod "vysokým mostem", kde nás čekala soustava obřích vln a válců. Bezpečný průjezd jazykem byl u levého břehu, bohužel Jana už to do něj nestihla a trefila válec bokem. Šla tam, ale naštěstí jí to hned vypláchlo a dokonce se jí podařilo na třetí pokus zvednout. Bylo to více než vhodné, v téhle vodě by se lovilo hóóódně dlouho. Čekám ještě na Ondru, který když viděl Janiny problémy, coby správný záchranář, stačil přistát a už si chystal házečku. Společně pak jedem dolu za ostatníma, objíždíme několik vln a pak je nám líto, že jsme to do nich nenakouřili přímo, ale kdo mohl tušit jestli se za nima neskrývá nějaký válec nebo podobné překvapení. Potom už obtížnost řeky klesá, přistáváme a vysedáme u mostu, 1km nad slalomkou. Guru hází Janu do vody, všichni jsme rádi, že to máme bez větších problémů zasebou, děvčata se dokonce později přiznala, že při několika zastávkách ve vracáku měla chuť zahodit pádla a vyskočit z raftu na břeh. Celých 12km jsme ujeli asi za hodinu, obtížnost tak aspoň WW IV, ale charakterem vody zase něco úplně nového, něco co v Čechách asi nikdy nepojedeme, chabé přirovnání je snad několikanásobně zvětšená Otava pod Čeňkárnou za pořádné jarní povodně. No prostě "big water" :-).

Chvíli čekáme než dorazí cyklistky s klíčí od druhého auta, nakonec je naháníme mobilem, jsou někde v hospodě. Převlékáme se a nakládáme, mezitím se debatuje co zítra. Vypadá to, že Sjou už nepojedeme (Alf dostává soutěskovou depresi, protože se moc těšil dolu do toho pětkovýho esíčka a na slalomku), Guru hledá v kilometráži a v mapě a nachází jakousi řeku Asta někde v kopcích nad Lillehammerem, prý WW III, aby se taky děvčata svezla na kajacích. Jedeme po silnici E6, přes Kvam, Vinstru, Ringebu do Lillehammeru, řídí Alf. Po krátké prohlídce města trochu bloudíme při výjezdu, projíždíme Elverum a před půlnocí přijíždíme k dolnímu toku Asty. Ta má bohužel málo vody a navíc obě silničky které vedou proti proudu na horní tok jsou zavřené závorou se zámkem :-( Nacházíme místo vhodné k táboření kousek za silničním odpočívadlem u mostu a jdeme spát. Je poznat, že už jsme dost na jihu, v noci je šero !

Den 14. - pátek 13.7.2001

Ráno nás budí sluníčko mezi osmou a devátou. Honza ještě zkoumá DéKáVéčko, ale protože je pátek třináctého, tak je nám jasné, že na vodu už se nedostaneme. Mohutně vyvařujeme, snídáme, sušíme vodácké věci. Nakonec vítězí Stoupův dlouho prosazovaný návrh navštívit železniční muzeum v Hamaru. Nemůžeme se pořád vykopat z tábořiště, odjíždíme až popoledni směr Hamar. Železniční muzeum je hezké, navíc se Stoupovým odborným komentářem získává další netušené rozměry. Je příjemně teplo a slunečno. Po dvouapůlhodinové prohlídce nasedáme zpět do aut a kolem 17h vyjíždíme směrem na Oslo, řídí Andrea. Bereme naftu, utrácíme poslední NOKy, dojídáme těstoviny s pálivou omáčkou (za tímto účelem schraňované zbytky od oběda) a jedeme dál po E6 směr Švédsko. Ve Svinesundu překračujeme hranici a pokračujeme dál do Uddevally. Na místě jsem tradičně kolem jedenácté, stavíme stany v kempu u moře, grilujeme poslední zásoby párků a dopíjíme zbytky piva (děvčata svařák, mám ten pocit). Je tma, musíme si svítit baterkama, kam ten svět spěje....

Den 15. - sobota 14.7.2001

Vstáváme neobvykle brzo, v 8h, balíme a chceme se jet vykoupat do městského bazénu. Bohužel mají zavřeno, takže z toho nebude nic, ani plán zabruslit si v parcích a ulicích města nějak nevyšel. Vracíme se do kempu, otužilci se koupou v moři, pak ještě rychlá sprcha v kempu a vzhůru na E6 směr Göteborg. Řídím Peugeota a na dálnici se několikrát předjíždíme s "Kosatkovou partou" v červeném mikrobusu s vlekem. Spousta Švédů (převážně mládež, ale nejen ta) si libuje ve starých velkých amerických autech (50. - 70. léta), která berou o víkendech vyvenčit. Chlapci (Alf, Stoupa, Ondra) vymysleli novou hru - dělají "leguány" (příšerný ještěří ksicht s otevřenou tlamou doprovázený výkřikem "pcheeeeeeeeeeeeé"), docela dlouho jim to vydrželo jako hlavni zábava :-). Snažíme se stihnou trajekt z Helsingbörgu v 15h, Honza žene Tranzita na neskutečných 120km/h. Bohužel, dlouho mu to nevydrželo, asi ve 14:20 začíná Ford kašlat, zpomaluje a po několika kilometrech zastavuje docela, naštěstí až na sjezdu z dálnice. Do přístavu je to ještě asi 40km, takže je už jasné, že plánovaný trajekt opět nestihneme. Po chvíli odborného čumění pod kapotu vyslovujeme teorii = je to nafťák, zapalování to nemá, musí to být něco s naftou, buď filtr, nebo čerpadlo (což by bylo v pr...). Telefonujeme ještě majiteli do půjčovny a pak sázíme na filtr, ten jsme snad schopni opravit sami. Honza, Alf a spol. odjíždějí Peugeotem shánět náhradní filtr, my ostatní vaříme, a dojídáme zbytky zásob, bruslíme a přemýšlíme jak to asi dopadne. Nový filtr se samozřejmě nepodařilo sehnat, ve Švédsku je přecejen napůl socialismus a v sobotu odpoledne jsou všichni automechanici dávno v lihu. Nakonec po několika peripetiích je Tranzit provizorně opraven, filtr vykuchán a přemostěn kusem jakési hadice a vypadá to, že snad pojede dál.

Před sedmou hodinou vyrážíme směrem k přístavu, kam přijíždíme v 19:25. Loď do Dánska jede v 19:30. Boxer je poslední auto které je vpuštěno na palubu Aurory, pak už se zavírají záďová vrata a loď vyplouvá. Po 20 minutách přistáváme v Dánsku a ženeme po dálnici směr Gedser. Cestou někdo s konečnou platností umlčel "Alf sound system" v Peugeotu, utrhnul se drátek od napájení a na opravu už nemá nikdo dost sil. Asi 16km před cílem dostávám za volantem krizi ("nesmíš spát"), je už skoro tma a prší, jedeme po úzkých dánských silničkách za Tranzitem s téměř nesvítícím přívěsem (v jednom koncovém světlu praskla žárovka a druhé je pochroumané z nějakého couvání v Norsku). Konečně v 22:30 jsme v Gedseru. Další trajekt jede bohužel až ve 2:30, dostáváme lístek č.007 a čekáme na parkovišti. Zde také probíhá dekorování Stoupy jakožto nejlepšího vůdce raftu, spojené s věcnými dary a diplomem (vyrobeným jeho věrnou posádkou, kterou on sám familiérně nazýval "banda ydyjotů", vyjímečně též "pakáž líná" a jako pobídku k rychlejšímu pohybu na vodě nezřídka používal devítiocasé kočky a v krajním případě i převrhnutí raftu... :-), to vše před nastoupenou jednotkou a státní vlajkou. Pak se zase dává do deště, takže zalézáme do auta, něco pojídáme a já příjemně vytuhávám.

Den 16. - neděle 15.7.2001

Probouzím se když najíždíme kolem druhé hodiny na loď. Obsazujeme jednu z horních palub a zaleháváme ke krátkému dvouhodinovému spánku. Ve 4:30 jsme v Rostocku, vyjíždíme na východoněmeckou dálnici směr Berlín, řídí Q. V autě nastává transportní stav = všichni jsou úplně vytuhlí, snad kromě řidiče (doufejme). Stavíme u nějaké benzínky, asi, nějak si to nepamatuju, v 8:00 Berlín, Q stále svěží, 10:00 Drážďany, Q stále svěží. Tranzit po naší (p)opravě překvapivě stále ještě jede, řídí OndřejM a úspěšně u toho usíná. 11:30 Cínovec - česká hranice, Q zvládá třikrát za sebou přejet okénko (pasovka D, pasovka CZ, celníci), kupodivu jsme za to nebyli zastřeleni. V Čechách nás vítá příšerné parno a dusno, zataženo, trpaslíci, prostitutky, vietnamci, málo vody v řekách a v pondělí pracovní proces.... zmar!!! Ženy mě osočují, že se mračím a že mám špatnou náladu, ale nijak konkrétněji přispět k zlepšení tohoto stavu nehodlají :-( Mám depku.

Ve 13:30 jsme v Praze, na tachometrech svítí pomyslné číslice 4800km, překládáme věci a lodě. Tranzit s vlekem, Honzou, Ivonou a OndřejeM odjíždí do Sedlčánek a pak do Brna, do své rodné půjčovny. Stoupa a Vlastík jdou na vlak, zbytek odvážíme lodě Alfovým Žigulem a věci a lidi Peugeotem do klubovny. Pak se rozprcháváme po Praze (návrh zajet ještě k večeru na kanál do Tróje kupodivu neprošel, dokonce se nikomu nechce ani společně do hospody, všichni jen blekotají "vana, postel"). V 15h dopisuji deník v tramvaji směr Petřiny.

Takže zase příští rok někam, třeba Korsika, Francie, Řecko, Turecko,....

Poznámka k tragické události:
Přesně v den našeho návratu proběhla našimi sdělovacími prostředky smutná zpráva o smrti českého vodáka v Norsku. Nejdříve byly informace silně zkreslené, až nesmyslné a protiřečící si (novináři zřejmě ani netuší rozdíl mezi kajakem a raftem, viz. iDNES.cz), postupně se ale začaly objevovat přesnější informace, až bylo jasné, že ten nešťastník byl kajakář jako já (i zhruba stejně starý, atd...) a že to co se mu přihodilo, se mohlo docela dobře stát komukoli z nás. Ostatně, velice zajímavě se nad podobnými smutnými událostmi zamýšlí Alf v rubrice "články".
Takže, Jirko z Ostravy, budiž ti Norská voda navěky lehká :-(((

Dodatek: Až koncem léta vyšel v Malém průvodci konečně první jasný, srozumitelný a objektivní článek zabývající se touhle nehodou a tak trochu i nebezpečím na divoké vodě vůbec. Čtěte prosím TADY!

Poznámka k obtížnosti sjížděných řek:
Stupeň obtížnosti jsem se snažil hodnotit spíš podle světových (nebo aspoň evropských) měřítek, opíral jsem se převážně o názor zkušenějších kamarádů (Guru-Honza, OndřejM.), o internetový Pat's Paddling Guide To Norway a taky o německou kilometráž Kanu DKV. Takže pozor, pokud si někdo myslí, že soutěsky na Hameráku jsou opravdová WW III a Toušická kaskáda na Vavřinci je plnohodnotná IV, mohl by být na takové Unnsetě, Lóře nebo Drivě velmi nemile překvapen!! Ať se raději nejdřív zajede podívat koncem prázdnin pod Lipno, tam uvidí co je to čtyřková voda....

PS.: A jestli má někdo z toho mojeho povídání dojem, že to v Norsku bylo všechno špatné, tak je na omylu a nechal se asi příliš ovlivnit depresivními výlevy psychopatického grafomana :-). Veskutečnosti bylo všechno skvělé, příroda nádherná, počasí ideální, domorodci přívětiví, ani ponorková nemoc nevypukla, no a ty řeky, ty teda fakt neměly chybu!!!

Zapsal Tomáš.

Nazávěr bych rád poděkoval:

Honzovi	za to že tohle všechno vymyslel a zorganizoval, a taky za hrůzostrašné předčítání z kilometráže DKV.
Ivoně	za zajištění všeho jídla a pití v dostatečné pestrosti i množství (hlavně ty sladké snídaně, mňam!).
Andree	(kromě jiného :-) za sehnání skvělého vozítka, které nás během 4800km ani jednou nezradilo .
všem ženám	za vzornou péči o naše žaludky, všechno to vaření, pečení, smažení,... a dokonce i umývání nádobí! A taky že se na vodě bály ještě víc než já, což mě vždy posílilo :-)
Alfovi	za to, že vždy ve správný okamžik řekl "seš Pikaču", nebo "to sou kecy na hovno".
Ondrovi	za to, že když jsem něco na vodě zvoral, tak to většinou kolegiálně zvoral taky a někdy ještě víc než já.
Ondřejovi M.	že mě zachranil ze stromu na Setninze a taky že mi občas, spolu s Vlastíkem, předvedl na vodě cesty které opravdu není radno následovat :-)
Stoupovi	za to, že vždy, když jsem byl na dně, odněkud vyčaroval láhev ferentu a trochu rozředil moji depresi, o krásných citátech z Medvídka Pů nemluvě.
Kjůovi	za jeho citáty z Cimermana a taky za to, že byl schopen řidit auto plné pořvávajících opilců.
Vlastíkovi	za to, že mi svojí nepředstavitelně silnou pomocnou rukou tentokrát nic neutrhnul :-))

Fotografovali - Jana, Tomáš, Q, Alf, Chamonix, Ondra, Irena, Andrea, Martina, a další...

ZPĚT

--- www.Krysy.Net ---