Lofer
Vyrazili jsme na Lofer. Já Ondra Mokrý a Honza Guru Prokeš. Odjezd v šest hodin od našeho domu. Cpeme do Pick-upu kterej má vymontovaný zadní dveře lodě, věci a můj padák.
Cesta byla celkem v pohodě až na několik objížděk který nás docela dost zdrželi. K Saalachu (tak se ta řeka jmenuje, Lofer je jenom místo kde je to na ní fakt dobrý) přijíždíme v asi 02:00 a budíme Honzu kterej spí v autě. Dorazil ze svého Slovinského domova už před několika hodinami. Je šílená kosa asi tak 5°. Stojíme kecáme a chlastáme. Já s Odrou jsme zalezli do spacáků ve kterých můžem stát a není nám taková zima.
Asi po půl hodině jdeme spát. Postavili jsme kousek od vesnice na odpočívadle kde se vystupuje z vody stan a jdem mrznout. Jestli byla v noci zima, tak ráno byla doslova šílená zima. Slunci se nějak nechce vylézt nad alpské skály aby nás ohřálo. Poskakujem zase ve spacácích a snídáme. Nakonec slunce milostivě vylézá a začíná být solidní vedro.
Vážem lodě na Honzovu Fábii, do Feldy cpeme zbytek věcí a hurá nahoru do Lofru. Cestou si prohlížíme slalomku - fantastická přírodní trať, která má za téhle vody obtížnosti tak WW 3+. Vody je zaplať pánbůh dost málo. Nalézáme místo kde se začíná a začínáme vybalovat vodní věci. Jako obvykle jsem si zapomněl nosátko. Honza se jde někam vyvenčit a cestou nalézá ježka (neboli ígla), který zapadl do asi metr hluboké roury průměr cca 20cm nastražené v ploše štěrkového parkoviště. Ígla jsme zachránili a jdem definitivně na vodu. Pár záběrů na rozcvičení, eskymo a jedem.
Začátek je pohoda (asi 100m) a pak začíná slalomka. Charakter řeky je fantastickej. Taková kamenitá, hluboká, malé průskoky mezi šutry, rozhraní, vracáky, paráda. Slalomka je krásná, ale za týhle vody to žádnej velkej nářez není. Psychika očekává něco zlého a začínám být poměrně slušně posranej. Což se projevuje v jízdním stylu a začínám dělat chyby. No co zatím je to fuk, ale jestli s tím něco neudělám tak se utopím. nemůžu jezdit takhle podělaně.
Slalomka končí, a další část uvozuje kus skály přes celou řeku, kterej se objíždí zprava a za ním bubláky a květáky a vůbec to co za ty hrany na lodi hrozně tahá. Jedem dál, zatím na oči. Je to fakt nádhera, technická pasáž s obtížností WW 4, žádná hrůza, ale je to docela makačka. voda se valí na kameny, průskoky do výšky tak 1m, šikmé válce. Sem tam v nepřehledném místě zastavujem a promýšlíme (zatím z vody) kudy dál. Obtížnost se stupňuje a fakt se docela bojím. Ani né toho jaký to je, ale toho co bude. A bylo. V jednom místě je v řece asi pět balvanů a mezi nimi úzké průjezdy. Zastavuju za Ondrou ve vracáku, ale on, jsa tažen pod skálu proudem, hned odjíždí a jede úplně levým průskokem. Ztrácím ho z očí a přijíždí Honza. Ptá se kudy jel Ondra a vyráží do průskoku. Dlouho nečekám a jedu asi 10m za ním. Vidím jak skáče, ale nevidím dolní hladinu vody. Nevidím ani obvyklé míhání lopatek pádla, podle kterého zjišťuji jestli ten přede mnou projel OK. Ale už není cesty zpět a najíždím do průskoku. A kruci má to dobrý tři metry vlevo žumpa vpravo padá voda na kámen a za ten kámen se drží Honza. Z jedný strany na něj padá voda a na druhý je kámen, takže nemůže pryč. Nechat se prásknout do žumpy se mu taky nechtělo. Posledním záběrem skáču na to stranu kde Honza není a naklápím loď na levou stranu. Narážím dnem na jeho palubu a vylehávám nalevo. Nalevo mi to nikdy moc nešlo, tak v zápětí eskymuju. Zajíždím do vracáku a vidím že i Honza už kámen pustil a jede za námi. Klepou se mi ruce. Musím se dát dohromady, jinak to špatně dopadne.
Dál to jdeme prohlídnout, tohle by nemuselo příště vyjít. A skutečně. Ten vracák co v něm stojíme je na začátku proslavené Lžíce. Skutečně hezké místo, ale za tohodle vodní stavu nejetelné. V jediném možném průjezdu se to ježí kameny a bylo by to přinejmenším šílený huntování lodí, ale spíš smrt. Obnášíme.
Prohlížíme cca 200 metrů vody. Nikde žádná vyložená zrada. Prostě taková solidní WW 4+ až 5. Začátek úseku to je docela síla. Řeka jde celá doleva ke skále a pak se valí na obrovský balvan při levém kraji řeky. Většina jí jde doprava kolem kamene a dělá esíčko plné bubláků, ale část se ji valí před kamenem do úzké průrvy nalevo. Tam kdyby někdo zahučel, tak už ho nevytáhnou. Dohoda zní jasně. Začátek co nejvíc u skalní stěny a pak před balvanem co nejvíc doprava, nejlépe do vracáku vpravo ze kterého by se snadno vyrazilo dál. Na cestičce u řeky se shromažďuje dav výletníků a my vyrážíme. Honza jede celý efekt vylehnutý na pádle, já v přemíře snahy zastavit ve vracáku jsem do něj zapíchnul špičku a stavím voodoo na čumák. Padám zpátky a procouvávám úsek kolem balvanu. Jenom Ondra zastavil ve vracáku, ale 100% kontrolu prej taky neměl. Najednou ze mě všechna nervozita spadla. Nevím jak to, ale prostě jsem se dostal do pohody a jedu zase klidně a tak jak chci. Následuje prohlédnutý úsek (vracáky, bubláky, válce, balvany), žádná hrůza. Pak přichází místo s balvanem v prostředku řeky. Jet se dá vlevo i vpravo, ale skok má aspoň dva metry a není do toho vidět. Vylézáme na prohlídku.
Průskok je vlevo špatný, je to samej kámen. Vpravo je to lepší. Voda jede po balvanu jako po skluzavce, ale pravda je, že jede dost pod skálu a je tam žumpa a vůbec. Prohlížíme další úsek. Nic tak strašného, ale je to obtížný na zapamatování. V jednom místě je dokonce kmen na hladině. Při cestě k lodím nás míjejí dva kajakáři na nějakých výtlačných bestijích. Jedou v podstatě na voči a jedou sakra dobře. Dáváme pár slov, ze kterých je jasné, že tu není žádný problém - pro ně.
Nasedám do lodi a jedu do průskoku. Honza s Ondřejem jsou dole s foťákem a házečkou. Najíždím si to tak jak chci, průjezd je OK, akorát dole ve vracáku mi voda šlápla na palubu a šlo to trošku do svíčky, prostě voodoo. Pak si střídáme role s házečkou a foťáky, všichni jedou v pohodě, akorát mi Honza neřekl, že ten jeho foťák musím před použitím zapnout. No co se dá dělat.
Následuje prohlédnutý úsek, po asi deseti metrech už nevíme kde jsme. Z vody vypadá všechno jinak. Dotazy jako "tady kudy?" nebo "jak jsme to tady vymysleli" jsou stále častější. Nakonec všechno dobře dopadá, ve všech kritických místech jsme si vzpomněli dobře. Problém na týhle řece je v tom, že špatná volba trasy by mohla způsobit uváznutí mezi dvěma balvany. Po asi třech stech metrech se řeka uklidňuje. Ještě blbnem na několika rozhraních, často systémem čumák-eskymák, ale na jednom kameni se mi povedl můj zatím životní rock-slide. Tradičně jsem zvedl čumák na šutr a loď jde do svíčky. Držím ji na pádle a proud mě pomalu obnáší okolo kamene. Kámen končí, ale loď ve svíčce stále zůstává. Odlepuji se od kamene, jedu rozhraním a loď stále ve svíci. Držím ji tak na pádle ve vracáku za kamenem ještě asi pět vteřin a pak se mi povedlo sklopit voodoo pěkně zpátky do vracáku. Prostě alf-slide jak z učebnice. Střídání nenávistných a obdivných pohledů od spolujezdců, mě utvrzuje, že to bylo si opravdu pěkný.
Pak je konec. Vylézáme k autu v místě kde komerčňáci nastupují. Dále je řeka asi tak WW II. Koupem se (voda téměř absolutně ledová), obědváme, balíme a hurá pro druhé auto a na druhou řeku. Na zítřek je v plánu Lammer klam. Ještě zkoušíme nalézt nějaké vhodné místo na paragliding, ale nic se mi nezdá dost dobré, tak vyrážíme přes Zell am See a okolím Salzachu do Lammer Tallu.
Alf