Tentokrát se s nějakým deníkem nebudu moc párat, žádný dlouhý psaní, stejně to nikdo nečte. Prostě jsme tam přijeli, spráskli to dolů (ano, byl tam i šikmý válec) a pak zas jeli domů.....
No, jestli to někoho zajímá přece jen trošku podrobněji, tak ještě pár řádků připíšu:

Krysy ve Francii

4.7. - 15.7.2002

Osoby a obsazení:

zasloužilé Krysy - Alf, Guru, Jana, Tomáš (Abu), Vlastík
krysí aspiranti - Chamonix, Aleš
krysí hosté - Petr Kubánek, "Mladý Bezmozek" Mirek
suchozemský doprovod - Halina, Stoupa

Pro přepravu sebe, lodí, kol, piva a ostatního materiálu jsme použili osvědčená krysí vozidla (viz Korsika 2002), tentokrát však bez vleku, takže všechno šlo na střechu. Naše šedivé "silniční krysy" tím pádem vypadaly dost impozantně.

Den 1. - čtvrek 4.7.2002

Sraz k odjezdu je tentokrát pozdě (19:00), což ovšem nezabránilo některým jedincům, aby dorazili ještě později. Nakládání všech věcí do a na auta se protahuje, takže z Prahy vyjížíme až někdy kolem desáté večer. Spěcháme směr Rozvadov, počasí jako obvykle nic moc.

Den 2. - pátek 5.7.2002

Vnoci nakládáme Petra na nádraží v Regensburgu a pak spěcháme dál na západ, přes Německo, kousíček Rakouska (Bregenz) a Švýcarsko, pak průsmykem s.Bernardino do Itálie, kolem Milána a dál po dálnici směrem na Toríno. Počasí se vylepšuje, je teploučko a Toyota začíná vařit. Doplňujeme vodu a dál jedeme s topením naplno. Máme zpoždění a vypadá to, že takhle už dnes žádnou řeku ve Francii nestihneme. Passat jede dopředu na průzkum a nachazí sjízdnou říčku kousek od Italsko-Francouzských hranic. Říčka se jmenuje Dora Riparia a teče z horského střediska Sestriere. Začínáme v osadě Fenils, kde ještě získáváme informace od místních raftařů, včetně povolení přespat na louce u jejich základničky. Říčka je rychlá WW III, kamenitá a mělká, chtělo by to víc vody, ale na rozcvičení to stačí. Po delším přemlouvání jde na vodu i Petr, poté co jsme vyvrátili jeho protiargumenty typu "jezdím teprv necelej rok", "neumím zvedat" a "ještě nikdy jsem nic takovýho nejel" (všechno je jednou poprvé :-)), takže jdeme na vodu všichni kajakáři kromě Chamonix (ta zatím seděla v kajaku jen párkrát na bazéně a v Tróji, takže jako první řeka vživotě by to asi bylo trošku moc). Jedeme asi 6km, chvíli po startu krysí celkem zbytečně Aleš, pak už vše probíhá bezproblémů. Jedno těžší místo (styl Tanv.Kamenice) asi v polovině Aleš s Petrem přenášejí, další podobná už jedou. Já jedu na Prozóně, kterou má ovšem Chamonix tak pekelně vylepenou, že trpím jako zvíře a stejně je řeka většinou moc mělká na nějaké rodeové pokusy. Mladý Bezmozek se trochu nudí, čekal větší nářez. Jeho chyba - mohl jet se Stoupou lehký večerní cyclovýlet po staré italské vojenské cestě k francouzským hranicím asi o 1000 m výš. Nahoře by mu sice byla tradiční zima, ale cestou zpět by se jistě zahřál od rozpálených brzd a ráfků. Večer táboříme na louce u rafťáků, Alf odstraňuje svým aparátkem z Mirkovy hlavy jeho "Dušínovské" vlasy, čímž mu vytváří novou osobní image "Bezmozek-trestanec". Potom se spolu se Stoupou pokouší opravit chlazení na Toyotě, ale moc se to nedaří.

Den 3. - sobota 6.7.2002

Ráno je počasí nevlídné, balíme a vyrážíme do kopceů přes hraniční průsmyk Col de Montgenevre (1850m.n.m) do Francie. Sjíždíme z hor směr Briancon a v La Vachette prohlížíme řeku Claree. Zdá se nám, že vody je málo, takže pokračujeme po proudu řeky Durance, přes krásné starobylé město Brinacon a dále na jih. Cestou nahlížíme do nádherné soutěsky na Durance, která je bohužel mezi přehradou a elektrárnou, takže bez vody. S vodou to vůbec není moc slavné, zřejmě v zimě málo nasněžilo, takže teď nemá na horách co tát. Ale nás, jakožto "experty za malé vody" to nemůže vyvést z míry :-) Konečně přijíždíme do plánovaného kempu v Mont Dauphin (kousek od soutoku Durance a Guilu). Zde budujeme komfortní několikadenní tábor a odpoledne všichni sjíždíme lehký úsek Durance od kempu k rodeové vlně v Rabioux (asi 12km WW II, aby si Chamonix zvykla na něco jiného než smradlavou Vltavu a trojský beton). Trefili jsme se naštěstí zrovna do pauzy v ródeových závodech, takže si můžeme vpohodě zablbnout na zdejší vlně. Je to teda jáma jak do pekla, hluboká, trochu pulzující a hlavně strašlivě rychlá. Nikdo nejsme na něco podobného zvyklí, takže dostáváme dost na budku. Naštěstí místní borci jsou vpohodě, metají neskutečné blunty a spiny na svých eS-šestkách, všichni se usmívají a muzika hraje nahlas, jen to počasí mohlo bejt lepší. S Inazonou jsem toho na vlně moc nedokázal (i když to asi nebyl jen problém lodi), pujčuji si na chvíli od Honzy jeho nového Sayana, je to oněco lepší, krátká loď je přecejen ovladatelnější. Nakonec jsem se nejlépe svezl na Bezmozkově Blisstikovi (Blitz Special), loďka hodná ale přitom dostatečně obratná. Taky už jsem se trochu rozjezdil, takže jsem dal pár spinů a rychle to zabalil abych si ještě neuřízl nějakou ostudu. Je už docela pozdě, nakládáme lodě a jedeme zpět do kempu. Zatěžkávací zkouška Toyoty dopadla dobře - 9 kajaků se na střechu vejde, akorát oprava chlazení se bohužel nezdařila. Naši plavbu se marně pokoušel sledovat ze břehu Stoupa. Napřed se - z hlediska krysího - zcela zbytečně zdržel průjezdem místní pevnosti, která z vysoké skály v dávných dobách střežila soutok Durance a Guilu proti nezvaným kajakářům, pak, protože nás v Rabioux z horské silničky vysoko ve svahu neviděl/nepoznal/nechtěl vidět, sjel až k ústí Durance do přehrady a odkud se vrátil do kempu. Večer přichází SMS od Destruktivní+Trojské party, se kteru jsme měli předběžně naplánované setkání, že se jim zavzdušnil Doktor (nebo to byl Tranzit? :-)

Den 4. - neděle 7.7.2002

Krásné počasí, teplo, slunečno. Kajakáři-sebevrazi (Guru, Alf, Jana, Bezmozek, Vlastík, Tomáš) vyrážejí na horní a střední Guil, ostatní buď na kola nebo pěšky kolem kempu. Cestou proti proudu prohlížíme významná místa - soutěsku u tunelu, která se naštěstí po povodni dost změnila a velmi obtížné místo "The Slot" je teď sjízdné, pak stavíme u proslulého TriplStepu. Přidává se k nám jeden francouz s nějakým creekboatem (myslím že Phat), kterému se nechce jet samotnému, naoplátku nabízí "průvodcovské služby" protože řeku dobře zná. Vyjíždíme až nahoru nad Chateau Queyras a hned nazačátek vjíždíme do soutězky "Hradní příkop". Je to veliká legrace, kolmé skalní stěny, šířka tak 2-4m a voda valí dolů, obtížnost tak max. IV. Asi v půlce soutěsky zastavujeme v jednom z mála vracáků, zjišťujeme ztráty (2 eskymáci) a smažíme dál. Vody je spíš míň, ale úplně to stačí, je ledová a krásně čistá. Pak následuje nudný mělký úsek a po něm další soutěska - L'Angle Gardien, asi 2km zablokované WW IV až V, téměř korsická kvalita. Většinu prohlížíme z lodí, něco ze břehu. V jednom dvojskoku Jana předvádí jak neumí boofovat a nadvakrát zvedá. Ke konci soutěsky přenášíme (kromě Bezmozka a frantíka) jedno nepěkné místo, kde proud smaží přímo pod podemletou skálu. Pokračujeme pohodovým úsekem asi 4km rychlé WW III a blížíme se k silničnímu mostu. Zde je několik pěkných stupňů, z nichž nejznámnější a nejobtížnější je tzv."Trojkombinace" (WW V). Prohlížíme a jedme, první skok je hodně technický, Vlastík a Bezmozek dostávají dole ve válcích trošku výprask, i nějaká to objímání se s kamenem uprostřed řeky bylo. Druhý skok je pohodová, i když vysoká skluzavka, všichni bez problémů. Třetí skok je trochu hrůzostrašný, ale technicky tam není moc co řešit - nadechnout se, napálit to na pravou třetinu, vletět pod vodopád přitékající zprava zezhora, zvednout a odjet. A tak se taky stalo :-) Dále pokračuje zase několik kilometrů kamenitých peřejek WW III-IV, které kekonci trochu přitvrzují. Blížíme se k silničnímu tunelu. Bezmozek jede asi 50m hlavou dolů a pokouší se zvednout, ale rychlý proud a kameny v mělkém korytě mu stále vyrážejí pádlo z ruky. Nakonec eskymuje kousek nad nájezdem do "Slotu". Jdeme prohlížet, vypadá to dobře. Všichni víceméně vpohodě projíždíme, jen Vlastík eskymuje a Jana má taky nějaký drobný problém. Náš francouzský "průvodce" tady končí, loučí se s námi a jde nahoru k silnici. Pak zase pár kilometrů lehčích ale zajímavých peřejí. Nacházíme v řece 2 opuštěné kajaky a taháme je na břeh (Riot Disco a Booster, žeby loďky Corrana Adisona byly nějak prokleté ?). Dojíždíme na přehradu, Alf stopuje nahoru pro auto, sušíme se, sluníčko, pohoda. 16km těžké vody je šťastně za námi, velmi vydařený den. Guru si pochvaluje dobré chování svého nového Sayana na těžké vodě. Jedeme do kempu, Stoupa mezitím najezdil asi 100km po okolí na kole - z kempu do Chateau Queyras, zpět do Guillestre, nahoru na horské středisko Vars (kde měli ten den zavřeno i poštovní schránky a nebyl tu ani pes, aby chcípl), opět nahoru na hřeben a „dolů" do dalšího střediska - Risoulu (tady už měly naštěstí schránky i jiné podniky otevřeno, jinak by chcípl Stoupa). Z Risoulu už po silnici do Mont Dauphin, kde se jal očekávat náš příjezd v hostinci. Zde byl posléze nalezen dalšími projíždějícími cyklisty (Aleš a Petr), kteří se k němu v konzumaci připojili. Návštěva restaurace byla zakončena malými pivy zdarma, jako pozorností podniku za naši poctivost a jejich chaos... Telefonicky se domlouváme s "Destruktivou+Trójou" (Doktor, MVČ, Džina, Tomáš H. a další), že zítra dáme společně Guisane. Večer se ještě jedeme autem podívat na rodeové závody do Rabioux, ale není to nic moc, takže se asi po hodině vracíme.

Den 5. - pondělí 8.7.2002

Dopoledne vyjíždíme nahoru přes Briancon a podél Guisane až na tábořiště u jezírek nedaleko vesnice Le Casset. Společně s Destruktivou nasedáme na řeku, vody je docela málo (vzhledem k tomu, že všechny materiály popisují Guisane jako hodně vodnatou), ale je to sjízdné. Rychlá kamenitá a mělká WW II-III, voda pro všechny, takže jede i Chamonix, pouze Doktor ohrnuje nos a veze dolů auto (buď si nechce poškrábat svého Ace, nebo je ještě pořád zavzdušněnej :-)) Je lehce pod mrakem, ale sluníčko i tak dost peče, nadmořská výška 1450m je znát. Plavba probíhá celkem rychle a bez větších problémů, jen v jednom trochu těžším místě mají naši nováčci problémy, největší asi Chamonix, která zůstává připlácnutá s Prozonou bokem na šutru. Naštěstí je hlavou nad hladinou a poté co jí Alf vyprošťuje, může pokračovat v jízdě. Asi po 10km jsme v Chantemerle, tady začíná spodní, asi šestikilometrový úsek, který je minimálně o stupeň těžší. Chamonix končí, část Destruktivy taky, přidává se Doktor. Úspěšně přemlouváme Petra a Aleše ať jedou dál, že by si měli taky trochu posunout svojí laťku obtížnosti. Spodní Guisane je přecejen větší legrace než vršek, přenášíme dva nepěkné jezy a pak už začínají kamenité kaskády, obtížnost tak III+ až IV (za malé vody). Řeka tady valí pěkně z kopce, za větší vody to může být dobrý maso (WW IV-V), takhle spíš technická jízda mezi kameny. Aleš 2x krysí, vše pochytáno bez problémů. Potom krysí Petr, je trochu vyděšenej, přiznává se, že vlastně z Inuenda ještě nidky nekrysil. V další kaskádě plave podruhé a prohlašuje, že končí. Nerozmlouváme mu to, protože nevíme co nás ještě čeká a necháváme ho odejít s lodí k silnici. Řeka se ale postupně uklidňuje a po necelých 2km jsme v Brianconu, Petr to mohl klidně dojet. Vylejzáme na parkovišti u spodní stanice lanovky do střediska Serre Chevalier a čekáme až Guru a Alf přijedou s auty. Mezitím přichází Petr (bez lodi), Destruktivní Tranzit jede ještě na nějakou další řeku (asi Gyr) a pujčují si od nás Bezmozka, Alf hledá servis kde by opravili Toyotu, Passat jede pro Petrovu loď. Potom prohlídka staré části města Briancon a večeře v restauraci (sýr, raclette, zmrzlina, víno). Zcela přežraní odjíždíme zpět do kempu, kde už nás čeká vysokohorský cyklista Stoupa. Ten se nechal ráno s námi lajdácky vyvézt autem až nahoru na tábořiště u jezírek. Odtud se svezl do Brianconu a pak nahoru přes sedlo Col d'Izoard ve výšce 2360m a hospodu „Napoléon", kde se pro změnu přežral on. Dál už jen dolů a po známé cestě přes Chateau Queyras a Guillestre do kempu. Před spaním se ještě bavíme jeho historkami typu "chvíli jsem jel s nějakým silničákem, ale pak jsem mu ujel", nebo "honil jsem se celý den s nějakým Finem, do kopce byl rychlejší on, z kopce já" a na dotaz na čem jel Fin odpovídá "nějakým Fordem" :-)

Den 6. - úterý 9.7.2002

Dopoledne vyrážíme na spodní čast Guilu pod elektrárnou. Tenhle úsek je lehký, asi tak WW II, takže jedeme všichni, kromě Bezmozka, toho si pujčila Destruktiva jako průvodce po horním a středním Guilu. Stoupa odložil kolo, vzal si neo a vestu a plave s námi po vodě (bez lodi :-) Počasí se vylepšuje, mraků ubývá a opět praží slunce. Po asi 5km malebným údolím končíme u mostu před soutokem s Durance. Dělíme se na dvě party, sebevrazi (Guru, Alf, Jana, Vlastík, Tomáš) jedou hledat nějaký těžký prásk na odpoledne, Petr veze Toytu do servisu, zbytek se koupe v jezírku u silnice mezi Mt.Dauphin a L'Argentiere. My s Passatem se jedeme nejdřív podívat na Biasse, což by měl být "drop-pool" potok korsického stylu. Bohužel je bez vody. Rozhodujeme se mezi Gyronde, slalomkou na Durance v L'Argentiere (nuda, málo vody) a nakonec vyrážíme na horní Durance nad Brianconem. Papírově by to měly být 3km pěkné IV-V. Nasedáme v La Vachette, nejdřív se nic neděje, pak začíná pěkný kaskádovitý úsek, korsický drop-pool, prostě nádhera (Jana předvádí skvělé divadlo plné skoků pozpátku, eskymování a různého vylehávání, přezdívka "Kalamity Džejn" jí docela sedí :-)}. Ale najednou konec, přírodní zarostlé břehy mizí, všude kolem strašné hromady kamení všech velikostí (asi lavina nebo jarní povodeň z bočního údolí), a v tomhle bordelu je prohrábnuté koryto buldozerem. Prohlížíme asi 1,5km dolů, je to pořád stejnej humus, strašně to smaží z kopce, na celém úseku je jen jeden vracák, jeden strom a jeden pomníček utonulému kajakáři :-( Ne že by to bylo zcela nesjízdné, ale Guru prohlašuje, že nám to nestojí za to. Alf sice ještě lehce protestuje, ale nakonec uznává, že první jezdecká chyba by znamenala přinejmenším kilometr plavání a strašnýho mlácení v šutrech. Vynášíme lodě na silnici, naštvaní a lehce zahanbení, ale zato živí a zdraví. Přidáváme se k ostatním u jezírka, Petr hlásí, že oprava Toyoty by trvala minimálně 2-3 dny, na to nemáme čas, tak holt budeme muset chladit motor přes topení do kabiny. Probíráme další plány a nakonec se rozhodujeme pro večerní přesun na řeku Ubaye. Jedeme do kempu zabalit tábor, tam zrovna Destruktivní Tranzit vykládá Mladého Bezmozka, který si na Guilu neobyčejně užil - v Hradní soutěsce prorazil Blisstika (díra ve dně asi 15cm, fakt síla), půjčil si jinou loď, načež v další soutěsce zlomil pádlo a roztrhnul šprajdu. Nakládáme, jedeme okolo přehrady a už za tmy přijíždíme na tábořiště u řeky, někde nad Barcelonette, kde už čeká Tranzit. Večer ještě trochu paříme, abychom zaplašili depresi z toho, že Ubaya ma dost málo vody (jako ostatně všechny řeky tady v okolí). Některí paří více, a pak vidí neuvěřitelné věci - silnice na místě řeky, řeka na místě silnice, hořící mandolína,.... Ostatně, je možné, že právě dým z hořící mandolíny zapříčinil jejich pohnutý stav :-).

Den 7. - středa 10.7.2002

Ráno začíná poprchávat, rychle balíme stany dokud jsou ještě relativně suché. Odjíždíme dolů po proudu a na Ubayu nasedáme u vodáckého kempu v RioClar. Horní 3km pojedou jen silnější jedinci, zbytek se přidá až na lehčím úseku. Většina materiálů co jsem studoval tvrdí, že Ubaya má teplou vodu a celé údolí že je teplejší než údolí Durance. Kecy! Voda je normálně studená jako všude jinde a počasí taky nic moc. Po prvním kilometru na rozhýbání přicházejí pěkné kaskády kolem starého mostu La Fresquiere. Je to solidní WW IV, veliké balvany, průskoky, za našeho poměrně malého stavu vody to naštěstí moc rychle nesmaží a všude je dost vracáků a lagunek. U raftařské základny se připojují Aleš s Petrem a zbytek Destruktivy, počasí se zlepšuje a společně pokračujeme dolů na 8km pohodovou WW III do Le Lauzet. Tady, po průjezdu nádhernou uzkoučkou skalní průrvou se dvěma starými mosty, většina lidí končí. Guru s Doktorem přemlouvají někté šílence aby s nima dali spodní soutěsku, která je popisována jako jedno z nejtěžších míst v regionu co se jezdí a to pouze za malé vody. Teď je zřejmě ideální stav pro tuhle lahůdku, za většího stavu by to byla instantní smrtka. Nakonec jede šest cvoků - Guru, Alf, Doktor, Bezmozek, MVČ a Abu (já)..... Po průjezdu další malebnou skalní průrvou se starým mostem nás čeká úvodní přejka - lehká ale neskutečně malebná, zakončená průjezdem skrz vodopád, který padá z vysoké převislé skály napravo. Pak už začíná to pravé peklo. Dlouho prohlížíme obtížnou peřej se dvěma sifony, obzvláště Bezmozek, Alf a Doktor mají odvážné teorie kudy by to šlo. Mě stačí vodácký pomníček na skále a už vím, že já to přenesu. Přidává se Guru a nakonec nesou všichni. Po 100 metrech začíná další katarakt, prohlížíme, tohle už pujde, i když je to hodně těžké, tak V+. Bezmozek to nějak provylehával, MVČ jede čistě, Doktor kazí už úvodní skok, eskymuje, čímž ztrácí drahocené vteřiny potřebné k přejezdu doleva, je masírován pod podemletým kamenem (hlavou dolu), už to vypadá, že pro něj bude muset někdo skočit uvázán na házečce. Nakonec se z pod šutru vycukal, jede pozpátku hlavou dolů a pracně zvedá v soustavě šikmých válců. Pěknej hujer. Moc odvahy mi to nedodalo, ale pochopil jsem, že 80% úspěchu je v prvním skoku, chce to boofnout doleva. Alf jede taky čistě, jdu na věc! Nájezd a skok vpohodě, potom drobné problémy, jeden válec objíždím mimo původní plán úzkým průskokem kolem skály, ale nakonec všechno dopadlo dobře. Poslední Guru jako obvykle bez problému. Pokračují další těžké peřeje WW V, už se s tím tolik nepářeme, vždy to jeden nebo dva lidi prohlídnou ze břehu a jedem. Nakonci jedné takové lahůdky si mě trochu vychutnává válec (najel jsem to moc vpravo a neměl už u skály místo na záběr pádlem), zvedám a zběsilým kontrováním se nakonec zachraňuji (za zvuků velikého veselí z blízkého vracáku). Ještě 2-3 těžká místa a pak už jde obtížnost dolů, IV, III, přehrada. Přejíždíme kus voleje a před mostem už čekají auta, nakládáme, svačíme utopence a vyrážíme na jih směr Grand Canyon du Verdon (Destruktiva se jede placatit k moři). Plazíme se přes hory do Castellane, pak, už za tmy, podél Verdonu dolů a hledáme nějaký přijatelný kemp (většina je snobsky předražená, nebo plná). Nakonec táboříme kousek od vesnice La Palud. Vnoci se ozývá náš starý známý z Korsiky, "čtyřvteřinový pták" (s francouzskou ležérností kolísající od 2 do 20 vteřin).

Den 8. - čtvrek 11.7.2002

Ráno je krásně, jasno, slunečno, vedro. Máme v plánu hydrotreking (taková lehčí odrůda kanyoningu), prostě že si kaňon Verdonu projdeme a proplaveme jen tak v neoprenech a vestách. Voda se totiž pouští z přehrady a dnes téct nemá, až zítra. Pak nám ale jedna slečna z místní komerční raft-hydro-kayak agentury říká, že vyjímečně poteče voda dnes i zítra. Holky jsou trochu naštvaný, ale co se dá dělat, měníme plány, odvážní kajakáři si to projedou dnes po vodě a zbytek projde horní půlku kaňonu pěšky. Odvážíme pěšáky k La Maline a pak jedeme nahoru k začátku kaňonu - Point Sublime. Snášíme lodě po schodech k vodě a konečně vyrážíme. Přemlováme Aleše aby jel s námi, když mu to nepůjde, tak má ještě šanci po té lehčí horní půlce skončit a zachránit se. Takže nakonec jedeme ve složení Guru, Alf, Jana, Vlastík, Tomáš, Bezmozek, Aleš. Bezmozek jede na půjčené Prozoně, do které se téměř nevejde a po chvíli kňučí bolestí. Začátek kaňonu je celkem lehký, maximálně WW III, ale zato neskutečně malebný. V jednom těžším místě Aleš nezvládá skok a krysí, proud ho táhne i s lodí pod podemletý kámen. Naštěstí se mi daří to včas vytáhnout i s veškerým materiálem. Po dalších několika kilometrech relativně klidné vody připlouváme k místu kde vede stezka nahoru k silnici, Aleš prchá a vynáší loď do šíleného kopce k La Maline. Všude kolem je spousta pěších turistů, ale vodáci žádní, asi nikdo netušil, že se bude vyjímečně pouštět voda i ve čtvrtek. Bezmozek už nemůže vydržet v Prozóně, tak si bere od Alfa Voodoo a Alf jde do Pyrani (ačkoli je vyšší než Mirek, asi má nějak skladnější nohy, nebo nevnímá bolest). Loďka se mu moc líbí, takže na každém trochu příhodném místě jí staví do vertikály nebo se pokouší (dost úspěšně) točit cartwheely.
Máme za sebou skoro 10km (tedy polovinu cesty), ale teprve tady začínají ta správná "vodácky zajímavá" místa. Už první peřej L'Estelie pod nově budovanou lávkou nám dává na jevo co nás teď čeká. Obtížné průskoky, zablokování, velmi nepřehledné a hlavně všude spousta sifónů a podemletých skal, poctivá WW IV+, možná místy zbytečně nebezpečná. Zajímavých míst bylo hrozně moc, takže budu popisovat jen to co si pamatuju, ostatně docela podrobné popisy Verdonu pro zájemce jsou všude možně na internetu (viz.odkazy dole na konci). O kus dál je ve vodě železná konstrukce staré lávky a po chvíli nenápadný průskok u levého břehu. Už od rána jedu jako úplnej pikaču, v každym těžším místě vylehavám, prostě jsem nějak mimo, ale moc to neřeším. Spravedlivá doplata mě konečně dostihla, laxně najíždím do průskoku, ani přesně nevím jak to jeli kluci předemnou, no a zbytek se dočtete tady. No prostě mám krysu, poctivou francouzskou vypasenou bestii. Byl to pořádnej výprask, ale když už jsem tam takhle blbě najel tak to už jiné řešení než házečku nemělo. Někteří spolukrysařící se později přiznali, že se o mě chvíli i doopravdy báli :-) Všechno dopadlo dobře, materiál je zachráněn, až na jednu neoprénovou rukavici. Nejraděj bych napsal, že ten válec byl tak silný, že mi stáhl rukavice z ruky, ale bohužel to nebyla pravda, bylo mi teplo, tak jsem si rukavičky zastrčil jen tak pod vestu a v té pračce samozřejmě uplavaly. Jednu jsem chytil a druhá bohužel zmizela někam do sifónů po proudu. Vylejvám loď a jedeme dál, čekají nás velmi malebná i hrůzu nahánějící místa - "Bludiště" uzoučká klikatá skalní průrva, "Styx" - průjezd velikou jeskyní, začínající dvěma skoky s válci (první se dá ošidit vlevo úzkým průskokem mezi skalními bloky), vzápětí přichází démonický "Imbout", po rychlém peřejnatém nájezdu zakončném podemletým šutrem, mizí řeka v úzké jeskyni, ve které je potřeba překonat 2 sifony s naplaveným dřevem (naštěstí proud je velmi pomalý) a nakonci se vylézá otvorem ve stropě. Tady svačíme a pak jedeme dál, opět spousta zablokovaných nepřehledných míst. Strýček Sauron tady má evidentně jednu ze svých filiálek (hlavní sídlo firmy je pravděpodobně na Korsice :-) V jednom esíčku leží mezi velkými kameny dva stromy, těsně pod hladinou. Guru a Bezmozek je přejíždějí, koukám se kudy, pak ještě volám nahoru "pozor strom" a jedu (stejně už jsem se v tom pseudovracáku sotva udržel). V tu chvíli se zezhora přiřítila Jana ("Kalamity"), která to považovala za pokyn ke startu (holt chyba při komunikaci s myší...). Srazili jsem se těsně nad stromem a jdeme na něj oba bokem. Rychle dávám pravý náklon a naštěstí mě to přehouplo vrchem přes kmen. Jana nemá to štěstí, jde pod strom, loď zůstává zaklíněná mezi stromy a kámen nalevo, chvíli marně bojuje a pak krysí !!! Alf s Vlastíkem pomáhají se záchranou akcí, vše je nakonec vyloveno a vyproštěno. Jana se trochu vzpamatovává a můžeme vyrazit dál. Čeká nás jeden polosifón ("Opona"), ten podjíždíme těsně vlevo malou skulinou, další přejíždíme vrchem přes úzkou skulinu mezi kameny (nakolň loď!), pak přenášíme po pravém břehu dva zcela nesjízdné sifóny (do prvního navíc táhne pěkně silný proud). Ještě několik průskoků, jeden z nich jede Vlastík hlavou dolů a pak se řeka rychle uklidňuje a začíná závěrečné utrpení - skoro 3km po voleji přehrady v protivětru, až k mostu kde čeká auto. Už je dost pozdě, ještě rychlá koupel v teplé přehradě a už spěcháme do kempu a pak ještě pro Aleše, který díky chybě v komunikaci zůstal viset s lodí u La Maline. V kempu už je Doktorova parta, náležitě přismahnutá od moře a natěšená na zítřejší Verdon. Z posledních sil vaříme večeři a jdeme spát.

Den 9. - pátek 12.7.2002

Ráno opět jasno, teplo. Doktor si půjčuje Bezmozka coby průvodce Verdonem a my ostatní jedeme Toyotou k moři do Antibes (mezi Cannes a Nice). Vlny naštěstí nejsou, takže nemusíme litovat že jsme kajaky nechali v kempu, surfing stejně nebude. Blbneme s nafukovacím delfínem, piknikujeme na pláži (sýr, salám, bagety, víno a jakýsi záhadný místní kokosový likér). Kvečeru si půjčujeme vodní skůtry (dvojmístné bestie s motorem silnějším než můj Favorit). Je to veliká legrace, posádky se rozdělují zcela mimochodem tak, že jeden je vždy ten opatrnější a bojácnější, kdežto druhý to ždíme naplno (a zezadu slyší jen "Zpomal, já se bojím!", popřípadě "Já tě ZABIJU!!!"). No hádejte kdo je kdo - Guru + Stoupa, Alf + Chamonix, Tomáš + Petr.... Bylo to úplně super, občas sice někdo vypadl, ale naštěstí ne v plné rychlosti, takže se nic nestalo. Tuhle zábavu bych taky mohl provozovat častěji, škoda že je to tak nekřesťansky drahý. Pak si ještě Jana, Guru, Alf a Chamonix dávají projížďku v nafukovacích pneumatikách tažených motorovým člunem (něco jako zcela nekontrolovatelné vodní lyžování :-) a potom už skládáme svá připálená a prosolená těla do auta a jedem zpět do kempu u Verdonu. Aleš má asi trochu úpal/úžeh, takže se neúčastní sborového zpěvu písně "V dnešní době kanystrů, jutrutrutru trutrutrů...", která doprovází vyprazdňování pětilitráku s místním stolním vínem. Destruktiva mezitím úspěšně překonala Kaňon a odfrčela i s Bezmozkem na další řeku kamsi do Itálie nebo Rakouska.

Den 10. - sobota 13.7.2002

Dnes je v plánu slibovaný "hydrotreking" - prý aby si děvčata taky užila. Užili jsem si nakonec všichni. Přípravy se nějak zbytečně moc protahují, pořád se na někoho čeká. Konečně začínáme na La Maline, skoro hodinu scházíme serpentinami s neoprény, helmami a vestami, dolů k řece (chudák Aleš když to musel jít nahoru s lodí na zádech). V řece teče asi desetinový průtok než ve čtvrtek, ale na plavání a brodění to úplně stačí. Některá místa ani nepoznáváme, jiná zůstávají stejně malebná/zlověstná. Proplavávání jeskyní a polosifonů má svůj půvab. Na jedné kamenité plážičce nachází Honza mojí předevčírem ztracenou neoprenovou rukavici, hurá! Jde to ale všechno ještě pomaleji než na lodích, chvílema člověk neví jestli je lepší plavat v mělké vodě, nebo se brodit, nebo lézt přes kamení na břehu. Guru vykřikuje "Království za kajak!". Konečně se dostáváme na začátek vzdutí přehrady, asi 1,5km jdeme po stezce na pravém břehu, až ke krásnému vodopádu. Tady se rozdělujeme, část se drápe nahoru po stezce k silnici, zbytek sešplhává vodopád do přehrady a v neuvěřitelně teplé vodě ležérním tempem zdolává poslední kilometr k autu. Je něco po deváté, začíná se stmívat. Tomáš s Halinou a posléze i Vlastík s Alešem odjíždějí stopem do kempu, zatímco plavci se ještě tiše zmítají na klidné hladině. Při plavbě nedošlo naštěstí k žádným nehodám, Chamonix sice usnula a ve spánku změnila směr přímo na skálu, ale byla včas obrácena. Utopení nepřicházelo v úvahu, v neoprenu, vestě a přilbě se skutečně dá spát velmi pohodlně a bezpečně. Později ji pro jistotu místy poskytl remorkáž Stoupa, vybavený ploutvemi. Dle Alfa (a asi všech ostatních) byla tahle závěrečná relaxační vložka ve ztichlém kaňonu pod vycházejícími hvězdami příslovečnou korunou celého dne. Zhruba v 22:10 jsou plavci u auta a posléze vyrážejí i oni do tábora. Kolem 11h jsme všichni zase v kempu, lehce potlučení a značně unavení (snad kromě Chamonix, která chce pořád jít na diskotéku). Večeříme a jdeme spát. Vnoci zahání déšť do stanů ty, kteří romanticky nocovali pod širákem.

Den 11. - neděle 14.7.2002

Balíme všechny věci, bohužel střídavě prší, takže stany jsou stále mokré. Nedá se nic dělat, dosušíme je v Praze. Nakládáme lodě, kola a všechen materiál, platíme za kemp (vyšlo to na 100kč za osobu a za noc, to je docela vpohodě) a konečně vpoledne vyrážíme. Přichází zpráva od doktora, že vykrysil, Guru má hned lepší náladu ... Cesta po francouzských silničkách se strašlivě vleče, kousek jedeme po dálnici, ale ta za chvíli končí, projíždíme Gap, Grenoble, pak zas kus dálnice přes Chambery. Zastavujeme na večeři, je už asi 19h. Toyota jede po dálnici maximálně 110km/h, pak začíná vařit (i s topením a větrákem naplno), takže je jasné, že se do Prahy dostaneme někdy dopoledne. Kus za Ženevou se odpojuje Passat se "spěchači", kteří prý musí být ráno v práci (Guru, Jana, Aleš, Stoupa), Toyota jede svou poklidnou jízdu přes Švýcarsko (Basel), Německo (Karlsruhe) a furt dál po dálnici.

Den 12. - pondělí 15.7.2002

Za svítání vysazujeme Petra v Norimberku a po sedmé hodině jsem na Rozvadově. Snídáme na benzínce a jedeme dál směr Plzeň, Praha. Parta z Passatu hlásí, že dorazili už kolem šesté a teď už všichni spokojeně budují naši kapitalistickou vlast. My jsme v Praze chvíli před desátou, skládáme lodě, kola a ostatní materiál a pak vyrážíme buď ke svým domovům (ti šťastnější), nebo opožděně do práce. A to je vše...

Z prstu si vycucal a zapsal Tomáš.

Použité zdroje - kilometráže:

Pat's guide to Southern Alps

Playak - Rabioux

Další stránky o vodě ve Francii:

TJ Slavia Hr.Kr. - Francie 1998

TJ Slavia Hr.Kr. - Francie 2000

Kayaking in Briancon area

Grand Canyon du Verdon

Verdon

French Alps 2001

French Alps 1999