Umřít přece nemůžeme!
Vrátili jsme se z Norska. Byla to paráda hurá, bomba, dokonalý. Fascinující zážitky na nádherné vodě v překrásné krajině. Teď jsem zase doma, postupně vybaluji věci a koukám co nového. Prohlížím si mapy a letáky z cesty (fotky jsou teprve ve výrobě), koukám na televizi a čtu noviny. V novinách narážím na zmatený článek o utopení českého vodáka v Norsku.
První reakce byla, zas nějaká cestovka s mizerným vybavením nechala nějakého adrenalinu chtivého chudáka chcípnou ve vodě nepřiměřeně těžké řeky. To se přece stává není důvod se tím nějak víc zabývat. Sedám k počítači a čtu mejly. Zprávy o utonulém vodákovy již obíhají vodácké konference a stránky. Údaje začínají být nepříjemně konkrétní. Jmenoval se Jirka, byl z ostravy, věk 36, kajakář, žena a dvě děti, řeka Gröva, nešťastná náhoda. Zkušený se zkušenými kamarády v místě pár kilometrů vzdáleného od místa kde jsme si i my se svými kajaky užívali divokosti norských řek a jen s několikadenním odstupem.
Z podobnosti situace, mě přechází mráz po zádech. Jo je to příliš podobný než abych to jen tak přešel. Víme, že voda je nebezpečná a asi je to i jeden z důvodů proč na ni tak rádi jezdíme, sem tam si i něco uděláme, ale tohle přece nejde, umřít nemůžem, to přece nejde tak snadno. A přitom zjevně můžem a jak je vidět, tak docela snadno. Ne, ne. Takhle to přece nemohu brát. Nemůžu jezdit na vodu s neustálým strachem že se utopím, stejně jako si nepřipouštím že se zabiju když sedám do auta a přitom je to asi daleko pravděpodobnější. Prostě si budu muset připustit, že se to "sem tam" stává (hrůza). Podivné vždyť to jsem si připouštěl i dosud a nijak hrozné mi to nepřišlo. Asi stárnu.
Myšlenky mi stále kolují kolem jedné strašlivé situace. Ten kluk se utopil protože nemohl ze zaseknutého kajaky vykrysit.
Alf