Tohle byla sice jenom víkendovka, ale myslím, že se na ní stalo tolik zajímavého, že si zaslouží trochu podrobnější popis.

Krysy ve Slovinsku

Osoby a obsazení:

Pátek 27.9.2002

Chaos, zmatek. Guru, který se původně tvářil, že celou akci zorganizuje, mi ráno volá a ptá se, co jako bude. Je už asi desátý, ostatní mi volají se stejným dotazem už od středy a já jim odpovídám, že asi jedeme a že víc nevím. Nakonec se do organizace vrhá Alf a dáváme v pátek předpolednem dohromady dvě auta - Alfovu Toyotu (7 lidí) a Honzincova Nissana (4 lidi). Super. Teď už zbývá jen všechno naložit, nakoupit jídlo a dojet těch 650km. Předběžně domlouváme odjezd z Prahy kolem 19h, s tím že obě auta pojedou samostatně (protože lidi měli lodě různě rozstrkaný po Praze) a někde cestou na Dolní Dvořiště se potkáme.
Odpoledne odcházím domů balit, zajedu do Hostivic pro Vlastíkovu loď a pak už očekávám příjezd Honzince s Janou. Volá Vlastík - vlak z Ostravy má 50minut zpoždění, plánovaný sraz v 19h je v pytli. Nakládáme aspoň věci a 4 kajaky na Nissana a čekáme až Vlastík zavolá, že se blíží ku Praze. Kolem osmé konečně vyrážíme na Smíchovské nádraží. Mezitím volá Alf, že Toyota už je vlastně připravená k odjezdu (taky jen asi s hodinovým zpožděním), až na to že Čaďa si nechal doma v Pardubicích pas! Guru tedy sedá do Oktávky a vyrážejí s Martinem na stíhací jízdu do Pardubek a pak na jih dostihnout Toyotu. Cestou probíhá mezi všemi vozidly čilý rádiový provoz, jehož výsledkem je, že pojedeme každý na vlastní triko a sejdeme se až v kempu v Bovci. Posádka Nissanu tedy dává ještě před hranicema noční večeři a po půlnoci pronikáme do Rakouska, zatímco Toyota ještě čeká v Táboře na chlapce z Pardubic.

Sobota 28.9.2002

Rakouské dálnice, tunely, dálnice, dálnice, nuda nuda, šeď šeď. Je docela zima a občas prší. Konečně Itálie, odbočujeme do kopců, hranice se Slovinskem a pak už dolů podél Korytnice do Bovce. Naše oblíbené místo dole v kempu je už částečně obsazené nějakými jinými Čechy, ale ještě se tam snad vejdeme. Stavíme stany a asi v půl šesté ráno uleháme k velmi krátkému spánku. Někdy po sedmé hodině přijíždí Toyota a mě budí rozjařené hýkání její osádky. Vyslechnul jsem humornou historku jak MC ztratil cestou botu a pak si ještě na hodinu a půl zdřímnul.
Po deváté začínáme všichni postupně vstávat, počasí se umoudřilo, svítí sluníčko a Mike s Matýskem vaří k snídani míchaná vajíčka. Po snídani se přesouváme k vodočtu (u mostu přes Soču nedaleko Žagy) a tam nás čeká zklamání. Vody je málo, internetové informace o vodních stavech jsou sice pravdivé, ale limity pro malou a velkou vodu se (zřejmě při loňské povodni) nějak změnily. Stav kolem 75cm tedy není velká voda, ale spíš minimum pro střední část řeky (odpovídá průtoku asi 15 kubických metrů za sekundu). Takže holt zase budeme ti "experti za malé vody". Popojíždíme ještě pár kilometrů po proudu a pak se chystáme k vyplutí (všechny takové ty nudné a časově náročné procedůry - složit lodě, převléct se, odvézt auto dolu, atd...). Na sluníčku je příjemně teplo, ale ve stínu pofukuje studený vítr z okolních hor, pokrytých na vrcholcích čerstvou sněhovou nadílkou. Snášíme lodě k mělké a v širokém štěrkovém korytě rychle proudící řece, nasedáme a konečně vyplouváme na Božskou Isonzo !!!
Čeká nás úsek do Trnova, asi 5-6km, zezačátku lehká I-II na rozhýbání, pak pěkný zábavný kaňon, WW III-IV, i když za takhle malého stavu spíš jen ta trojka. Cestou samozřejmě provádíme různá alotria, dráždíme čenichy a ocasy svých lodí každou vlnku, váleček a rozhraní, obzvláště pak Mike a Matýsek na svých kraťasech (S6 a Flipouš). Ostatní se taky nenechávají zahambit, Guru, Alf a Doktor pilně trénují cartwheely, většinou zakončené osvěžujícím eskymem v ledové a nádherně čisté vodě. Já testuji svůj nový prototyp - (w)Itch - což je Necky Witch (výhodně zakoupen z druhé ruky), zkrácený na 208cm + nějaké další tvarové úpravy (více viz sekce Recenze). Teď je to loď která může směle konkurovat Alfovu zkrácenému (v)OoDoo (čti "Údu"). Plánoval jsem ho jako loďku na rodeo do Tróje pro mě, nebo na lehčí řeky (Sázava a tak) pro Prasečíka a těšil jsem se, že vyzkouším jak bude surfovat na pořádných vlnách. Bohužel za tohoto stavu vody jsme moc surfovacích vln nepotkali, ale přesto mě loďka svým chováním nezklamala. Asi v půli cesty v jednom žumpoidním válečku předvádí Doktor školu eskymáků zakončenou zvednutím bez pádla (asi na 139tý pokus), a vzápětí to po něm opakuje MC, který však ve finále krysí. Všichni se můžou potrhat smíchy a Guru okamžitě vyhlašuje Čaďu "Sajfrtem zájezdu" (po zapomenutém pasu a ztracené botě ještě krysa :-))
Dáváme svačinku a pokračujeme dál ve stejném uvolněném pohodovém stylu, občas potkáváme skupinky dalších vodáků, kajakářů a hlavně kanoistů na nafukovacích potvorách (pálavy a různé větší gumáky), kteří dost často plavou. Naštěstí velká většina jich končí u kempu Trnovo, takže poslední a nejhezčí krátký úsek (tzv. slalomku) jedeme už opět sami. Slalomka je za větší vody IV-V, za tohoto stavu maximálně čtyřka, ale pěkná, technická, taková Tanvaldská Kamenice ve větším vydání. Nevím co ostatní, ale já si tenhle úsek ohromně užívám, kajáček se chová skvěle, ani jsem to v takovéhle, už poměrně těžké vodě nečekal. Asi po 800m bohužel končíme u zbytků betonového mostu, protože dál začíná proslulá Kobaridská soutěska (WW V-VI). Vynášíme kajaky po pěšince podél řeky zpět k lávce a na parkoviště u kempu Trnovo.
Během převlékání na parkovišti dochází k bouřlivé výměně názorů s nějakými domorodci, zřejmě majiteli nově zrekonstruovaného kempu, kteří asi nesnáší když jim vodáci věší své mokré smradlavé hadry na jejich krásný nový plot. Ondra tak málem přišel o nějaký ze svých odpuzujících svršků a na oplátku, ještě s Mikem, málem vyprovokovali mezinárodní rvačku (ještě že mezi nima byl ten plot), takže nakonec to skončilo jen bouřlivou výměnou názorů. Naštěstí jsme z kulometné slovinské hatmatilky pochopili jen slovo "policie", ale myslím že výrazy na obou stranách byly zhruba stejně nepublikovatelné, o čemž ostatně svědčila i doprovodná gesta. Jen nechápu z čeho budou majitelé vodáckého kempu žít, když nesnášej vodáky :-)
Je asi půl čtvrté. Během malé svačinky uvažujeme co dál, na vodu už je pozdě, takže vyrážíme na pěší průzkum Kobaridské soutěsky, kterou chce Guru, Alf a Doktor za každou cenu jet, když je teď ten příznivě nízký stav vody. Ještě předtím zastavujeme v Trnovu ve vodáckém obchodě, prohlížíme nabídku a předběžně domlouváme průvodce, který by nás provezl zítra Kobaridem (i když 130 euro za 6 lidí se mi zdá celkem hodně, ale asi se to na takhle těžké vodě vyplatí, když to nikdo z nás ještě nikdy nejel). Potom vyrážíme dolů do kaňonu a velmi pomalu a svízelně jdeme proti proudu v těžko schůdném kamenitém terénu. To co vidíme v řece mě vůbec netěší, je to těžké, zablokované, nepřehledné, kamenité a občas nějaký hodně odporný válec nebo sifón. Někteří jsou rozhodnuti to zítra jet, ostatní, včetně mě, si to dlouze a bolestně rozmýšlejí. Asi po dvou hodinách pracně vylézáme z kaňonu k autum a jedeme zpět do kempu v Bovci. Už se stmívá.
V kempu pod přístřeškem vaříme večeři a pomalu se rozjíždí večírek, zezačátku celkem decentní. Navazujeme družbu s partou Českých horolezců (-kyň), kteří zde provozují canyoning. Jana samozřejmě některé z nich už zná z dřívějška.... Stále se probírá zítřejší Kobarid, pevné jádro tvoří Guru, Alf a Doktor a ti se pokoušejí získat pro svůj záměr další tři oběti. Jako první jim podlehl Honzinec, i když evidentně se smíšenými pocity (a nakonec si šel přečasně lehnout). MC se vymlouvá, že není ve formě, že ho pronásleduje smůla a že by v soutěsce určitě bídně zahynul a nikomu z ostatních, včetně mě, se taky nechce. Chlapci se mě ještě několikrát během večera snaží přemluvit, ale jsem už pevně rozhodnut že ne, navíc na to ani nemám správnou loď (starou dobrou Pyranha Inazone 230), na zkráceném placatém (w)Itchovi nehodlám jezdit nic těžšího než WW IV.
Večírek se postupně rozjíždí do netušených obrátek, stejně tak i družba s horolezci a horolezkyněmi. S klesající hladinou v lahvích se hrdinské historky stávají ještě hrdinštějšími, písně hlasitější a důraznější, i když s ubývajícím počtem strun na kytarách jsou jemné finesy v doprovodu nahrazeny spíš úderným rymem podpořeným Guruho bubnem :-)) Doktor napojuje Vlastíka na láhev rumu tak důkladně, že tento nemuže odtrhnout ret a musí polykat. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat a Vlastík si, snad poprvé v životě začíná plést akordy (později se přiznal, že chvílema vůbec netušil jakou písničku hrajem). Ani já už si zcela jasně nepamatuju co se dělo v pozdních hodinách, snad jen že Jana pokousala Doktora, když se jí pokoušel nacpat pod stůl a Alf prohlašoval o Honzově 12ti strunné kytaře, že má už jen 15 strun (i když měla 11).... A pak jsem šel spát (do stanu, na rozdíl od Vlastíka, který strávil noc na umývárně :-) V noci byla zima.

Neděle 29.9.2002

Ráno je chladné, ale jasné. Následky večírku už většinou odezněly (jen Honzinec si stěžuje, že ho bolí hlava, ne z chlastu, ale protože vnoci nenašel čepičku a ofouknulo ho), takže dáváme rychle snídani, nakládáme vodácký materiál a vyrážíme do Trnova do základny Alpine Action, kde máme v 11h sraz s gajdem. Guru mě zase přemlouvá abych jel Kobarid a já, zřejmě ovlivněn slunečným ránem a modrou oblohou, ve slabé chvilce souhlasím, pokud ovšem pojede i Ondra. Ten se nechává přemlouvat asi tak stejně dlouho jako já (5 vteřin) a pak souhlasí. Přichází mladý rozesmáty průvodce, potřásá si snámi rukama a představuje se (jméno jsem okamžitě zapomněl). Pak už se tři vysmátí (Guru, Doktor, Alf) a tři zachmuření (Abu, Bratr, Honzinec) pádleři převlékají a nesou lodě k řece. Ještě o něco víc jsem se zachmuřil když si gajd přinesl kajak - Dagger Outlaw, ale pak mě trochu uklidnilo, když říkal, že to není jeho loď, on že to normálně jezdí na Id (placatá rodeovka), kterou ale teď má někde jinde a že to jel i za podstatně větší vody než dnes (55 kubíku, dnes teče 15).
Nasedáme u vysoké lávky u kempu Trnovo. Gajd říká, že na slalomce si nás trochu otestuje jak na tom jsme a ptá se jestli všichni umí eskymovat. Mluví celkem slušně anglicky i když s legračním přízvukem, takže mám pořád dojem že je to Francouz a ne Slovinec (asi nějaká podvědomá asociace na toho frantíka co s námi jel vlétě Guill). Slalomka je vpohodě, navíc ji známe už ze včerejška, takže nikdo nemá problémy (jen Guru jednou bojově eskymuje, což je u něj dost neobvyklé) a gajd se tváří spokojeně. Vysvětluje nám taktiku jakou pojedeme (vracáky, vysvětlovačky, signály, jízdu na dohled, pro nás celkem nic nového, na Korsice jsme to nacvičili dost dobře). Projíždíme kolem zbytků betonového mostu na konci slalomky a pouštíme se do, pro nás, neznámého území. Náš průvodce ale zná řeku velice dobře a je schopen nám to i dost dobře vysvětlit (i když někdy to zní trochu komicky - "prostředkem, jeden boof, pak doprava, podél skály, několik skoků, velké vlny středem a vracák vlevo, tam budu já", ale docela to sedí). Jen chudák Ondra moc nerozumí jeho angličtině a musíme mu to většinou překládat (zezačátku doslovně, pozděj už jen silně zjednodušeně - "nic tam není, jeď vpravo"). Jezdíme většinou krátké úseky, tak 30-40 metrů z vracáku do vracáku, jen na lehčích místech jedeme normálně všichni za sebou dolů. Zatím se všem daří celkem bez problémů.
Ale první veselá přihoda na sebe nedala dlouho čekat - menší skluzavka po kameni a dole skok doleva přes vývar. Nic neprohlížíme, jedeme jen podle slovního popisu a já jsem bohužel zajel doleva trochu moc brzo, spadnul jsem ze skluzavky do takové nepříjemné škvíry mezi kameny a zapích se tam špičkou lodi. Naštěstí jsem se celkem rychle vyprostil, provedl mystery-move ve vývaru pod skokem (prostě jsem zmizel celej pod vodou) a vyjel ven divoce vylehávajíc. Gajd mi hrozí prstíčkem a říká "oh shit!", ale pak se směje a plácáme se po zádech. No prostě jsem to posral ale dopadlo to dobře, nicméně příště už takhle raději ne. Potom přenášíme jeden skok s masivním vývarem. Za větší vody se prý otevře menší průjezd vpravo, kterým se dá skočit do vracáku, ale teď teče všechno do nechutného bubláku mezi dvěma skálama. Gajd říká, že on tohle nejezdí, ale jestli někdo z nás chce, tak to může zkusit, že mu potom hodí házečku. Nikdo kupodivu nechce :-) Ještě několik průskoků a zastavujeme ve velké laguně u polorozpadlé lávky zavěšené na lanech (neschůdné, protože ty prkýnka mezi lanama tam většinou nejsou). Dobrou náladu mi trochu kazí gajd, když říká "teď to bude ještě chvilku lehký a pak teprv začne ta pořádná legrace..."
Bez nějakých podrobnějších instrukcí vyrážíme z laguny do následující peřeje, která mě trochu překvapila, takže usilovně vylehávám hned na začátku. Zastavuji dole ve vracáku a vidím, že jsem nebyl sám, koho šikmé válečky zaskočily - Honzinec je hlavou dolů, už nějak dlouho, a najednou plave. Naštěstí je vpořádku, leze na břeh, lovíme loď, jen pádlo chybí (proto taky vykrysil, šutry my vyrazily pádlo z ruky a bez něj nezvednul). Doktor má taky problémy, ale nějak to zvládá. Gajd s Honzou a Ondrou hledají pádlo, je asi v první třetině peřeje zaseklé pod vodou mezi šutry. Daří se jim ho vytáhnout, ale je v půlce ohnuté asi o 45 stupňů a narovnávat hliníkovou žerď nemá smysl, praskla by. Skládací náhradní pádlo samozřejmě zůstalo ve Vlastíkově lodi, která nás ale čeká dole pod soutěskou. V té nervozitě před vyplutím si na to nikdo nevzpomněl. Shodujeme se, že zlé síly dneska přesedlaly z Martina na Honzince, protože teď musí chudák vyést loď ze soutěsky nahoru zpátky do Trnova a čekat až pro něj někdo přijede autem. Posíláme SMS druhé partě, ať zachrání Honzu a že se sejdeme podle dohody pod Kobaridskou soutěskou.
Nás zbylých 5+1 tedy pokračuje dál. Připadá mi, že to není nějak výrazněj těžší, prostě jen hodně zablokované a nepřehledné a samozřejmě spousta sifónů a podemletých skal (které nějakou mocnou silou přitahují Doktorova Ace, takže nám několikrát předvádí hezkou tělocvičnou sestavu přibližně metr od hranice života a smrti). Asi nejdramatičtější situace nastala v jednom dvoumetrovém skoku s nájezdem za roh doleva kolem šutru. Gajd a Guru to čistě boofnuli, ale to my jsme zezhora neviděli, protože tento skok byl až za dvěma jinými průskoky. Ondra neboofnul, zapadl do vývaru, pokusil se zvednout a vykrysil. Já jsem vylehával už v horním průskoku a taktak jsem se stačil srovnat a zatočit za kámen, kde mě čekala hrana dalšího skoku. Překvapila mě jeho výška a velikost vývaru, zapomněl jsem boofnout a zahučel přímo dolů. Naštěstí jsem se vynořil dost daleko od padající vody, rychlým vylehnutím ustál svíčku na zádi a stačil vypádlovat do vracáku vlevo (žeby ta krátká placatá loď s malým výtlakem měla své výhody?). Alf jel velmi podobně, poprvé eskymoval už nahoře, neboofnul, zapadl do vývaru, chvíli se tam mlel, zvedl a zajel k Ondrovi do vracáku napravo. Doktor ukázkově boofnul a projel se suchou helmou.
Po chvíli jsem dojeli k největšímu skoku v soutěsce. Gajd tvrdil že má 6 metrů, což ale neměl, odhadli jsme to tak na 4m. Taky říkal, že si to ani nemusíme prohlížet, ale projistotu jsme vylezli. Byla to pořádná skluzavka dole s velkým válcem, ale průvodce nám předvedl, že se to dá projet zcela bez problémů, rychlost lodi je taková, že válec prosmaží, a pokud prý náhodou ne, tak to "jen" lopne přes záď a vyplaví ven, nic nebezpečného. Jdeme do lodí, gajd si bere foťák. První jede Alf, mizí za hranou a po chvíli je dole vidět list jeho pádla, takže asi přežil. Pozděj se dozvídám, že ve válci lopoval a zvedal, ale to jsme naštěstí neviděli. Druhý jede Guru, já se trochu zdržuji hledáním rukavice. Snažím se to maximálně urychlit, abych nezačal mít ještě větší strach. Vyrážím a mířím na místo na hraně skoku, které jsem si vybral jako ideální stopu. Snažím se rozjet loď, ale trochu mi to kazí různé šikmé proudy v nájezdu, takže musím korigovat abych nebyl moc vpravo u skály. Nakonec to trefuju skoro tak jak chci, jen asi o 30cm víc vpravo, což je ještě přijatejné. Pádluju jak šílenec i na skluzavce a válcem projíždím vpohodě. Dole jen musím trochu manévrovat abych se vyhnul velkému kameni napravo a už jsem ve vracáku u ostatních. Za mnou jede Ondra, rovněž ho překvapují proudy v nájezdu, je moc vpravo u skály, nemá místo na záběr, ve válci lopuje a zvedá, podruhé zvedá u velkého šutru napravo, na který ho to trochu mačká a konečně je ve vracáku. Doktor to najíždí víc zprava doleva, vypadá to dobře, akorát dole ho to hází ke skále vlevo, kde předvádí své oblíbené vylehávací extempore mezi kameny a s vyděšeným výrazem se drápe ven z pod převisu. Gajd se smějě a říká "to je v pohodě, tam nebyl sifón", ale kdo to mohl vědět?
Dostáváme se do míst, která jsme včera večer prohlíželi. Čekají nás takové lahůdky, jako dvoumetrový skok šikmo vpravo pod skálu, kde je místo tak na šířku kajaku, ale už ne na pádlo, takže sklopit pádlo podél lodi a modlit se ať nemusím vylehávat. Potom různé další technické průskoky a průjezdy korsického charakteru, všechny nám gajd stručně vysvětluje a najíždí a my smažíme za ním bez nějakého dlouhého prohlížení. Jde to docela rychle, i když občas je to dost dobré cvičení na rychlé reakce a postřeh. Přes 200 metrů klinější vody už vidíme dole závěrečý katarakt a u něj sedící zbytek naší výpravy. Gajd nám popisuje průjezd - boof uprostřed z kamenné lavice, pak trochu doprava a do šikmého průskoku mezi velkými kameny - shoduje se to s tím co jsme včera večer vymysleli ze břehu my. Jedeme, gajd po boofu trochu vylehává (poprvé a naposled v soutěsce), Guru vpohodě, jako vždy. Jedu já, boof ok, točím doprava, ale pak nemůžu najít ten správný průskok, asi vteřinu váhám a už to nestíhám. Místo do metr široké mezery se trefuju na šutr vpravo od průskoku a zůstávám na něm sedět. Naštěstí se nic neděje, sedím na plochém kameni na úrovní hladiny, zespoda se na mě tlemí Guru a gajd cosi gestikuluje, na břehu koukají Krysy, jen Jana prý umírá hrůzou, dokonce tak, že zapomněla fotit. Signalizuji nahoru ostatním aby nejezdili a přemýšlím co dál. Dopředu to moc nejde, kámen je trochu šikmý a není se o co opřít, Čaďovu házečku s díky odmítám, špagát by mi spíš jen překážel (a navíc ta ostuda), zahučet do díry pozpátku se mi moc nechce, ale asi to jinak nepůjde. Jak se vrtím, tak se loď uvolňuje a už to jedu pozadu. Dostávám ránu do helmy od protějšího převislého kamene, ale už jsem vpohodě dole ve vracáku, dokonce bez eskyma! Ostatní taky zvládají víceméně bez problémů a pak už nás jen gajd učí speciální pozdrav, který můžou používat jen ti, kdo sjeli Kobarid a kterým zároveň uctíme památku těch, kdo nepřežili a jejichž pomníčky jsem potkali na dvou místech v soutěsce. Ještě závěrečné foto a gajd vyráží sám po proudu k autu, zatímco my čekáme s ostatními až Vlastík přiveze Honzince.
Chvíli čekáme a vyhříváme se na sluníčku, pak konečně přichází Vlastík a Honza, vyndavají náhradní pádlo a můžeme jet. Hned v první peřeji (teoreticky už "lehké III-IV") mám první dnešní eskymo, asi bych neměl jet zas tak moc ležérně. Je nás pěkná smečka (11 kajaků), ale voda není moc obtížná, obzvláště po Kobaridské soutěsce mi to připadá jako Sázava, i když ve skutečnosti je to asi stejně těžké jako úsek nad Trnovem co jsme jeli včera. Jedeme všechno vpohodě na oči, občas někde trochu blbneme a trénujeme rodeo. Honzinec předvádí se svým Luvem ukázkové svíčky na rozhraní, a najednou koukám - plave! Druhá krysa, navíc úplně zbytečná. Prý si nebyl schopen srovnat pádlo. Je pravda, že skládačka s úhlem 90 stupňů se chová jinak než kosatka s 45ti stupni, vliv mělo asi i vysílení a nalomená psychika, ale stejně to byla ostuda. Pochvíli dojíždíme skupinku italských kajakářů (a kajakářek :-), chvíli si navzájem překážíme a pak jedem dál až ke krásnému starému kamennému mostu u vesnice Kobarid a o 500m níž přistáváme u louky zpola zaplněné různými vodáckými vozidly.
Balíme, svačíme, nakládáme, Mikovi je nějak špatně, schvalujeme přijetí Čadi mezi Krysy a vylepujeme chlapcům ulovené krysy na helmy (Honzincovi jeho dvě v neslušné pozici :-)) Čaďa někde v křoví nachází pár použitelných "botasek", takže nebude muset jet domů ve vypůjčených sandálech. Pak už jen cesta k pumpě do Bovce, na tábořiště zabalit stany a kolem sedmé jedeme směr Itálie (sedlo Predel), na hranicích má Alf nějaký důvěrný rozhovor s Italským celníkem, pak na dálnici do Rakouska, zastávka s hledáním Martinovy boty (která mu vypadla z Toyoty cestou tam když někde špatně odbočili), Taurenautobahn, Salzburk, obvyklé ztrácení se a dojíždění se na dálnici, střídání řidiču, Linec, Dolní Dvořiště a kolem třetí je Nissan v Praze. Vystupuji na Petřinách, strkám (w)Itche do sklepa a jdu spát. Toyota prý přijela o něco později, ale všichni přežili cestu ve zdraví a MC se raduje z nalezené boty. Spánkový deficit se mi podařilo dohnat až ve středu, ale Kobarid stál za to. Zmar!!!

Z prstu si vycucal a zapsal -Abu-.

Fotografovali - Jana, Mike, Honzinec, Guru, Ondra,...