Tak už je to zase tady, zase sedim za klávesnicí a musím psát deník a přitom bych daleko raději byl ještě spoustu dní na tom pekelném ostrově, řítil se dolů z vodopádů, bublal v bublácích, bál se na kluzkých skalách, nechal se otloukat o kameny, drtit příbojem a smýkat obličejem v písku. A místo toho půjdu tak maximálně do Tróje.... Ale začněme od začátku:

Krysy na Korsice

26.4. - 8.5.2002

Osoby a obsazení:

Letos to bylo opět trochu zmantené, (jako ostatně u krys obvykle), protože se sešli 3 Tomášové a 2 Honzové.

	Alf	Rainbow VooDoo - "Kouzlo", video. (Mladý hulvát)
	Honza - Guru	Rainbow VooDoo - "Kouzlo", foto. (Starší hulvát)
	Honza - Honzinec	Prijon LUV, foto. (Ekonom)
	Chamonix	MTB, video, ilustrovaný deník, zdravotnice.
	Martin - MC	Rainbow DNA, foto. (Em-Sí)
	Martina	MTB, foto.
	Ondra - Bratr	Pyranha Inazone - "Rybička", foto. (Phill Colins)
	Stoupa	MTB. (Navy SEAL).
	Tomáš	Pyranha Inazone - "Rybička", foto, zápisky šílencovy. (Hulvát senior)
	Q - Kjů	MTB, foto, řidič.
	Vlastík	Rainbow VooDoo - "Kouzlo". (Drobný škudlil)

Dále VW Passat 2,0 TDI 4x4 combi + vlek, Toyota Hiace 2,4D (obě vozidla ve slušivé tmavěšedé barvě), 7 kajaků, 4 horská kola, otep pádel, 4 stany, 120 piv, 4 bedny jídla, vařiče, sound system, kytary a spousta dalšího harampádí....
Z výše uvedeného seznamu vyplývá, že nás bylo o něco méně než na akci Krysy v Norsku 2001. Obzvláště citelná byla neúčast našich krásných krysic - Jany, Andrey, Ireny a Ivony, které se všechny vymluvily na nějaké pofidérní pracovní záležitosti. Částečně to sice kompenzovali dva stateční krysařící, kteří v Norsku nebyli - Honzinec a MC, no ale nedá se nic dělat, ženská je ženská, tak krásně zaplavat nebo s úsměvem umývat nádobí to chlap prostě nedokáže...

Motto: "Je tam šikmej válec? Ne?? Tak to je hovno, to nemůže bejt pětka...."

Den 1. - pátek 26.4.2002

Přípravy k odjezdu tentokrát proběhly poměrně hladce, nejspíš díky tomu že Alf a Guru, pod přísným dohledem Chamonix, zajeli nakoupit potraviny do Makra už v pondělí. Sraz v 16h v loděnici (NEJPOZDĚJI ve 4, jak všem stále zdůrazňoval Alf), se samozřejmě nevydařil, první přišel Stoupa, pak já (dokonce už něco před čtvrtou, protože jsem chtěl provádět ještě nějaké úpravy na lodi), dali jsme si pivo, pak dorazil MC a postupně většina ostatních, až kolem 17h konečně Toyota, Alf a Q a po chvíli Guru a Passát s vlekem. Překládáme jídlo z Passáta do Toyoty (majitel nám tvrdil že nejlíp jede když je vzadu hodně zatížená, takže tentokrát určitě pojede hodně dobře :-}), lodě do vleku, pádla do "rakve" na zahrádce Passáta. Při té příležitosti zjišťujeme, že v loděnici není třídílná skládačka a že asi zůstala u Honzy v Lysé. Jet tam je ztráta času, jeden rychlý telefonát a už startuju přes most do nedalekého HáGéčka pro nové skládací pádlo. Mezitím Vlastík prodává náhodnému kolemjdoucímu svůj starý kajak "Černá Rakef", takže s konečnou platností musí jet na neposedném VooDoo (no nebyl to tak zcela náhodný kolemjdouci, byli spolu domluveni, ale vypadalo to stylově - přišel, vzal loď, odešel). Zároveň dorazila i Jana a kromě 2 krabic koláče a bublaniny přinesla moji dlouho očekávanou novou červenou přilbu (Laguna full cap), opravdu nákup na poslední chvíli. V 18:30 konečně odjíždíme, jen s půlhodinovým zpožděním.

Jedeme směr Plzeň, Rozvadov, začíná pršet. Toyota jede v obsazení - Alf, Chamonix, Vlastík, Martina, Ondra, Q, Stoupa, já, Passát - Guru, MC, Honzinec. Ve 20:30 tankujeme naftu na poslední pumpě před Rozvadovem a v 21h jsem už bezproblémů v Německu. Jedeme po dálnici směr Mnichov, Innsbruck, prší čím dál tím víc. Asi v 21:30 střídám Alfa u volantu, před Mnichovem blbě odbočuji (předčasně, obchvat Mnichova začínal až o kousek dál), bloudění je naštěstí krátké a zpoždění minimální. Konečně nacházíme tu správnou odbočku. Guru je asi 15 minut před náma, jedu co to dá, ale v tom dešti a tmě to není žádná sranda, vidět je blbě, provoz dost hustý a navic všude svítí omezení rychlosti na 100km/h, které se mi v Německu nechce moc překračovat, nejsem euromilionář. Konečně déšť trochu polevuje, omezení jsou už na 120, takže Toyota pádí vpohodě svých 130 směr Rakousko. Na hranicích kupujeme dálniční známku, takže nám Passát opět trochu ujíždí (Guru má celoroční), navíc nás ještě po chvíli kontrolují policajti (známka, váha, vážíme skoro 3 tuny, vše je OK). Jak jsme se dozvěděli pozděj, tak MC (který zrovna řídil Passáta) tuhle kontrolu suše prosmažil bez zastavení a kupodivu po něm ani nestříleli :-).

Den 2. - sobota 27.4.2002

Posádka Toyoty tak nějak pospává, konečně v 1:45 přijíždíme na Brenner, kde na poslední rakouské pumpě čeká Guru a spol, bereme naftu, za volant jde Q a já si zalézám dozadu do auta a pokouším se spát. Kolem druhé jsem v Itálii a jedeme co to dá (něco přes 130km/h) ať stihneme trajekt z Livorna. Italská dálnice je tradičně úzká, dost zatáčkovitá a hlavně hodně děravá, každou chvíli mě budí ze spánku nějakej hup nebo díra.

Těsně po sedmé hodině jsem v Livornu, nacházíme správné přístaviště a řadíme se do typicky italsky chaotické autotlačenice na parkovišti, kterou marně "organizují" pánové s vysílačkama. Najeto asi 1200km. Naloďujeme se a v 8h už rozkládáme lehátka na horní otevřené palubě trajektu. Je zataženo, ale (skoro) neprší, pofukuje větřík, prostě celkem to ujde. V 8:30 vyplouváme, na moři se zvedá silnější vítr a začínají se dělat vlny - trochu to houpe. Chamonix provádí vybraným jedincům úpravu účesu. Zde je na místě zmínit se o speciálních "pohlavních úpravách" které jsem si ku příležitosti naší expudice (je tam iks, hlupáčku) připravili: Guru - červený ježek, vzadu vystříhané "Voo", Alf - modrý ježek, vzadu vystříhané "Doo", MC - móóóc copánků, Tomáš - ježek a několik copánků vzadu, Stoupa - nic.

Guru přináší malou svačinku z lodního obchodu - víno, sýr, salám, vše samozřejmě pravé korsické domácí. Mraky se trhají a vychází sluníčko, hned je cestování snesitelnější. Fouká a houpe? to čím dál víc (nebo že by to bylo tím vínem?). Stoupa se v silném větru pokouší vzlétnout. Proplouváme mezi různě velkými ostrůvky a na obzoru se konečně objevuje Korsika. Kjůovi uletěla jeho kultovní kšiltovka a zmizela bez náhrady v moři. Slunce už pěkně peče, je poledne, blížíme se k Bastii.

Něco po 13té hodině se pneumatiky našich vozů poprvé dotýkají ostrovního asfaltu. Bereme naftu a s Alfem za volantem jdeme na jih po N193 směr řeka Golo. Je totálně subtropicky, jasno, teplo, kolem rostou palmy. Stavíme u soutěsky Barchetta, svačíme a potom prohlížíme řeku. Na vodočtu u mostu je asi 85cm, ukrutně málo, minimum je prý kolem 120ti. Přehrada nahoře asi nevypouští, smutné. Pokračujeme proti proudu k soutoku s Ascem a v Ponte Leccia odbočujeme doprava a nahoru do soutěsky řeky Asco. I tady je vody málo, vodočet ani nehledáme, je to prostě bída :-(. Jedem se aspoň podívat nahoru proti proudu až k vesnici Asco po fantasticky uzoučké asfaltce, která se na mostě ještě zužuje na celkovou šířku tak 3m (ale stále je uprostřed rozdělena přerušovanou čárou na dva pruhy :-)) Někteří domorodci to i na takovéhle silničce smaží poměrně rychle, před nepřehlednými zatáčkami se troubí. Troubíme občas taky, i když kdoví jaký by to mělo účinek. Morbidně si představuji jak nám po našem zatroubení odpoví zatroubení z druhé strany a pak bude následovat čelní srážka a pád ze skály do řeky Asco. Krajina kolem je neskutečná, pichlavé křoviny, olivy, skály, kamení,... Soukromé pozemky jsou většinou ohrazeny ploty i když kromě pastvy jsou nejspíš hospodářsky nepoužitelné. Podél řeky jsou cedulky "hřešit zakázáno" (může to ovšem znamenat i "broskve zakázány" nebo "zákaz rybolovu", není nad to mít ssebou francouzský slovník).

Ve vsi Asco otáčíme auta a cyklisté sedlají kola, že si to aspoň oni sjedou. Q leží mrtvolně v autě, asi se na trajektu užehnul nebo upálil, místo něj jede na kole Vlastík. Alf ještě dostává vynadáno za to, že nenaložil v Praze cyklohelmu a chudák Chamonix musí kvuli němu jet ve vodácké. Cestou zpět prohlížíme soutěsky a nesjízdý vodopádek na Ascu, smutníme nad nízkým stavem a pak filmuju holky z Toyoty za jízdy. V Ponte Leccia nakládáme cyklisty a míříme dál proti proudu Gola k elektrárně nad Ponte Castirla. Voda neteče a zjistit jestli někdy poteče se nám nedaří, vše je zamčeno, opuštěno.... Vracíme se zpět do Francardu a pak vzhůru přes kopce do Corte, k Tavignanu. Dvojjazyčné ukazatele mají většinou zabarvenou francouzskou verzi nápisu a čitelná je jen verze korsická (nebo je celý ukazatel rozstřílený brokovnicí). Podél staré silnice probíhá velkorysá stavba silnice nové a na druhé straně se malebně klikatí, mostuje a tuneluje úzkorozchodná železnice. Tavignano má vody taky poměrně málo, navíc pod městem je to trochu nudně lehké (za tohoto stavu tuplem). Zato Restonica vypadá, že by mohla mít aspoň to minimum nutné pro sprášení, ale podle kilometráže je to zase pekelně těžký. Necháváme rozhodnutí na zítřek po prohlídce, začínám se bát.

Stanujeme v kempu ve starobylém a krásném horském městě Corte (korsicky Corti), kousek za mostem přes Restonicu, mezi olivami. Likvidujeme drobnou katastrofu v kufru Toyoty - praskly dvě plechovky piva a vytekly do beden s jidlem, naštěstí škody nejsou velké (1kg cukru a nějaké drobnosti, zbytek šel usušit). Vedle nás stanují dva němečtí pádleři s Topoliny, dodávkou Volswagen a plyšovým netopýrem. Vaříme bramborovou kaši s párkem a ani moc nepaříme, promítáme si ještě video z minulého víkendu - Safírák, Mumlava, Jizera a většina lidí jde poměrně brzy spát. Honzinec, který byl na procházce ve městě a podél řeky, nás straší ďábelskou soutěskou, kterou zahlédl ve svitu měsíce. V noci je zima.

Den 3. - neděle 28.4.2002

Vstáváme společně se Stoupou asi v 8:30 (stařecká nespavost :-), zbytek lidí o něco později. Je krásně, jasno, teplo. Snídáme pod olivovým stromem. Asi v 9:30 dokonce vstává i Ondra a pochmurně prohlašuje, že se v noci příliš spánkem neunavoval, protože si zblble vzal letní spacák a celou noc klepal kosu. Alf zprovozňuje elektrický střihací strojek a snažíme se Ondru odchytit a ostříhal dokud je ve stavu ranní strnulosti, ale nedaří se, nějak moc rychle se probral a i v rozvázaných trekovkách nám úspěšně uniká. Bereme tedy zavděk náhradníky, nejdřív jde na ježka Vlastík a potom Q. Tomu Alf vytváří na hlavě dva slušivé avantgardní "rychlé pruhy", když si k tomu vezme černé brýle, vypadá tento jinak velmi mírumilovný a hodný chlapec neuvěřitelně hustě až démonicky. Konečně se nám podařilo odchytit i Ondru, prvních několik záběrů strojkem ho ještě musíme násilím držet, ale nakonec rezignoval a za pár minut má na hlavě slušivý 8mm porost ala Phill Colins :-) Honzinec si šel oholit strniště a aby zapadl do party drsňáků, tak si nechal aspoň frístajlerskou bradku, bohužel díky jeho blond chlupům není moc vidět.

Kolem jedenácté vyjíždíme všichni v Toyotě proti proudu Restonicy po uzoučké silničce, která je díky nedávnému (vloni, předloni?) lesnímu požáru docela slušně opravená. Prohlížíme spodní 4-5km, které vypadají, že by i za velmi malého stavu vody šly dát, navíc i kilometráž se o nich vyjadřuje relativně příznivě ("jenom" IV až V, fakt super řeka na rozjetí :-)) Vršek je absolutní peklo, spád víc než 10% (tzn.100 promile!!), obrovské zablokování, jeden skok za druhým, lagunky mezi nimi většinou minimální. Kilometráž mluví něco o nejobtížnější řece Korsiky (což zase není tak směrodatné, protože tohle tam kolega Lichtág píše u každé druhé řeky, na druhou stranu, má téměř pravdu). Naštěstí vody je na tento úsek opravdu málo. Cestou ztrácíme Martina, ale Guru nás uklidňuje slovy "... asi někde viděl nějakou skálu a teď na ní leze, však on se zase najde". Asi 15km nad městem vede silnice přes most, otáčíme auto a jedeme dolu najít vhodné místo pro nasednutí na spodní úsek. Usnadňují nám to němečtí sousedé z kempu, kteří právě osedlávaji svá Topa mezi dvěma lehce poškozenými jezy kus pod místem označeným Tuani. Je tam dobrý přístup k vodě i místo na parkováni. Díváme se jak Němci jedou několik prvních průskloků (jeden přenášeli), vypadá to dobře, takovej trochu širší Safírák, spád i zablokování je menší než na horní části. Zároveň se opět zjevuje MC, se šarmem sobě vlastním si stopnul nějaké dvě francouzsky hovořící krasavice....

Vracíme se do kempu a rychle vaříme polívku, mezitím si připravujeme věci na vodu. Společně s Alfem vykonáváme rituál usmiřování říčních bohů (buben + tanec), takže aspoň na chvíli zapomínám na svůj strach. Je úplně jasno a dost slušný vedro, Guru je z toho trochu grogy, asi se lehce přismahnul a taky ho to na trajektu ofouklo, takže má zablokovaný krček. Řeší to originálně - Ibuprofen zajídá chlebem a zapijí citronovým koncentrátem do čaje. Jedeme oběma auty nahoru, jsou zde komické dopravní značky, např. "pozor šišky" nebo "tady by bodnul semafor".... Holky a Q si berou kola a videokameru, že budou kroužit kolem řeky a dokumentovat naší hrůzu střídající se s euforií. Stoupa se v cyklodresu při čekání na odplutí postupně přehřívá a noří se do lagunky v domnění, že se později cestou kolmo do hor zahřeje. Netuší, že cestu nahoru bude jen větší a větší zima, a teprve ve 1300m.n.m jej zahřejí dvě korsická (jak hrdě zdůrazňoval domorodý stařík) piva značky Pietro v místím horském bufetu na konci sjízdné cesty. Jak se později ukáže, pro cestu dolů to zdaleka nestačilo. Ovšem zážitky ze šíleně klikatého a prudkého sjezdu po perfektní silničce nemůže zkalit ani zima, ostatně ta se brzy mění v teplo účinkem hořících brzd ;-).

Asi v 15h naše loďky poprvé vyplovají na hladinu korsického "creeku", první 4 záběry pádlem a následuje asi 1,5m vysoký skok přes placatý kámen do bubláku, trochu drsnej začátek, no ale asi je to lepší než se první den "nudit" na nějaké II-III. Závidím chlapcům, kteří se před týdnem pěkně rozcvičili na Mumlavě, Safíráku a Jizeře, zatímco já už v loďce víc jak 14 dní neseděl. Křtím svoji novou helmu (zatím naštěstí jen vodou a ne šutrem), v lagunce pod skokem si dávám zkušební eskymo, je to dobrý, ještě jsem to nezapomněl a voda je "velmi osvěživá" = pěkně ledová. Následují různé peřejky a průskoky, je to celkem vpohodě, voda naštěstí nemá moc velkou sílu. Asi 1,5m jez skáčeme (kromě Alfa) speciální "Guru cestou", je to trochu zvláštní pocit, rozjíždět se na skok přímo proti skále, která je 2m od místa dopadu, naštěstí proud se stáčí doprava a všichni jedou bez problémů. Přenášíme jednu nepěknou šutrovitou zatáčku a pak jdeme na 2,5-3m vysoký skok s rozjezdem přes nepříjemný váleček a dole s vývarem který táhne doprava na skálu. Nájezd dost rozhoduje, kdo jede od začátku vlevo, toho hodí váleček doprava a hlavní stupeň pak skáče přímo do té největší žumpy. Když vidím, jak to jede většina lidí, že dole nechtěně svíčkují, Honzinec dokonce lopuje a zvedá u skály, snažím se něco vymyslet. Najíždím to netradičně zcela zprava kolem šutru, vrchní váleček beru šikmo zprava doleva v předklonu, ať mi to nešlápne na zadek. Dva záběry, super, vyšlo to, před hlavním skokem jsem vlevo, možná i víc než jsem chtěl. Nakonec jsem byl opravdu až moc vlevo, na hraně jsem se trochu sklouznul po skále doprava, takže dole taky svíčkuji, ale mám to naštěstí pod kontrolou. Skvělý pocit, první těžké místo mám úspěšně za sebou, konečně se trochu uklidňuju. Vlastík naopak padá do vývaru jako brambora bokem, naštěstí po krátkém boji zvedá a vyjíždí. Ondřej jede vpohodě, čímž udržuje vysoký standard "Pyranha teamu" :-)

Smažíme dál dolů, je to dost mělký a kamenitý, naštěstí průskoky nejsou vysoký a je do nich vidět, takže většinou prohlížíme z lodí, jen vyjímečně Guru, nebo i víc lidí vylejzá. Jede se mi dobře, "muší křídla" (pádlo Gala Trix Midi) fungují výborně, karbonkevlar sice trpí nárazy o šutry, ale zase v místech kde je potřeba zatočit nebo skočit na jeden záběr je to něco nesrovnatelného se starým plastovým pádlem. Moje sebevědomí roste. Vzapětí jsem potrestán, v jedné zablokované peřeji zajíždím špičkou nezi šutry, stáčí mě to bokem a neeskymuji jen díky tomu, že je tam na to moc mělko. Chvilku reju v šutrech, ještě že mám chrániče loktů a zbytek peřeje jedu pozpátku, tohle mám už nacvičené z "vuchtů" na Trnávce :-) O kousek dál se nám o zábavu postaral nenápadný úzký průskok, tak akorát na šířku kajaku. Jsou dvě možnosti - levý nebo pravý náklon (jak moudře prohlásil Alf - když to bude úzký, nakloň loď...) Jedu s levým náklonem, není tam už místo na pádlo, list mi zůstává vzadu mezi lodí a šutrem, potřeboval bych vylehnout, pozdě, skříplo mi to palec mezi loď a kámen, au, jdu tam, rychle eskymuji, nerad bych koupil šutrem do ksichtu. Uff, všechno je OK. Vlastík dává pravý náklon a zůstává zapíchnutý v průskoku špičkou pod šutrem. Naštěstí je celou horní půlkou těla nad hladinou a navíc se asi po 10s vlastní silou uvolňuje. Alf provadí totéž (to jsou ty placaté konce Voodooček). Vylézáme s Ondrou a jdeme mu na pomoc, ale předstihnul nás MC, který k Alfovi dorazil zezhora a mocným trhnutím ho osvobodil. O kousek dál projíždíme kolem několika polonahých krasavic, opalujících se na velikém kameni uprostřed řeky. Tváří se ale značně nepřátelsky, nechápu proč se jim nelíbí drsní a neohrožení pádleři ? Po pár minutách se Guru přiznal, že když projížděl kolem jako první, tak dívky "...trošku pocákal a ony to asi nevzaly, nejspíš to byly pěkný krávy, když nerozumněj legraci..." :-)

Střídá se slalom mezi šutry a drncání, pak se řeka zužuje a je tam pár průskoků, vyjímečně musíme i něco příliš šutrovitého přenést a takhle pořád dokola. V jednom kamenitém místě zůstává Honzinec trčet na šutru, naštěstí je kolem mělko, takže Bratr ho jde vyprostit. Chtělo by to asi 10cm vody navíc, pak by to byla pohoda. Už je docela pozdě, slunce zalezlo za stěny kaňonu. Fotím jednu 2m vysokou kamennou skluzavku, pak následuje žertovný zatočený průskok s kamenitým nájezdem a výjezdem kolem skály. Honzinec to jede hlavou dolů a čistí tak průjezd od naplaveného dříví :-) Já to taky jedu blbě a usilovně vylehávám, ostatní většinou nedobrovolně svíčkují. Blížíme se ke spodní soutěsce, 2 místa v nájezdu přenášíme. K našemu "zajišťovacímu pobřežnímu teamu" se připojuje i jeden z německých pádlerů topolinistů a občas nám radí a upozorňuje co přijde. A už přichází krásný čtyřmetrový vodopád, dobrej nátěr, šířka tak max.1,5m, dole mocné bubláky, které odtékají na všechny strany pod lehce podemleté skály a do několika velikých "jeskyň zmaru". Chamonix filmuje, Guru jede, skáče moc doprava, dole lopuje a zvedá těsně před skálou napravo. Chvíli usilovně bojuje a vítězí. Chce to skákat víc doleva, ne že by to tam netáhlo taky pod skálu, ale je tam podstatně víc místa a tím pádem i času na případné zvedání. Ostatní jedou celkem OK, Honzinec klasicku lopuje a eskymuje, Alf taky (zvedá bleskurychle ještě ve svíčce, takže je z toho spíš screw-up). Málo výtlačná "Kouzla" se v tom vejvaru dost slušně potápějí, fakt dobrej adrenalin. Mě to celkem vychází, odraz na pravou ruku, skok trochu doleva a rychle pryč od podemletých jeskyní. Bratr udržuje úroveň Pyranha teamu, zajíždí sice celkem hluboko pod vodu, ale vynořuje se ve vzpřímené poloze. Všichni přežili.

Následuje hon na Honzovo pádlo, které mu nepozorovaně uplavalo jako daň za to, že nás šel jistit ze břehu. Naštěstí se pádlo zabydlelo v blízkém vývaru. Guru ho dobíhá po břehu a loví. Tento průskok jedeme středem přes šikmý šutr, jen Vlastík sklouzává moc doleva ke skále, kterou drtí mocným úderem svého lokte (nechápu jak to mohl přežít). Poslední legrácka v soutěsce je dlouhá placatá kamenná lavice zakončená dvoumetrovým skokem. V nájezdu na placáku je dost málo vody, není o co zabrat, chce to víceméně silou vůle udržet aspoň jakous-takous rychlost a nasměrovat loď vpravo od středu. Honzinec a Ondra padají dolů jako brambory, MC má taky trochu problém se svým dlouhým DNA a pod skokem se nehezky zapichuje čumákem do kamení. Už se stmívá, dolů je to naštěstí jen kousek lehké i když kamenité WW II-III. U silničního mostu není jak vylézt, jedeme o kus níž k pěší lávce v Corte a asi ve 21h se převlékáme na sídlišti a čekáme pár minut na příjezd vozidel. Rychle naložit, přesun do kempu, fazole, pivo. O půlnoci většina lidí odpadá, jen pevné jádro (Alf, Ondra, Stoupa, Q, já) si promítáme čerstvě natočené video, obzvláště naše skvělé výkony na vodopádu, které nejlíp vypadaly pouštěné zpomaleně a pozpátku. Trestáme ferneta + utopence a spát jdeme něco kolem třetí ráno.

Den 4. - pondělí 29.4.2002

Ráno vstávám kolem osmé, stejně tak Guru a Stoupa. Plánujeme kam dál, vypadá to na spodní soutěsku Tavignana, žádný velký adrenalin ale snad tam aspoň bude voda. Cyklisté pojedou po vlastní ose s případnými výlety po okolí, pak si zahrajou malou bojovku "hledání aut" a přijedou pro nás dolu k silničnímu mostu pod soutěskou. Dlouho snídáme a balíme, je opět krásné počasí, teplo, skorojasno. Guru ještě jednou hovoří s německými pádlery, prý jeli Vecchio - dost málo vody, těžké, ale dobré. Když se zmíní o nedalekém Fium Orbo, tak si Němci v hrůze zakrývají tvář a dělají rukou ochranné znamení. Mají prý "psychický blok", černé skály, soutěska, smrt. "Dark Lord Sauron lives there!"

Cyklisté vyrážejí dřív, my nakládáme ještě zbytek věcí a před polednem vyjíždíme z kempu. Trochu bloudíme na soustavě kruhových objezdů a podjezdů na výjezdu z Corte, pak konečně trefujeme silnici N200 a jedeme širokým, většinou zarostlým (smíšený les, popř. nižší listnatý porost a křoviny) údolím po proudu Tavignana na východ. Silnice je na zdejší poměry kvalitní a dost široká, kromě některých starých mostů, ty jsou maximálně pro jednou auto a naši důvěru si udržují pouze tím, že jejich bytelná kamenná konstrukce svědčí o tom že tu bezproblému fungují už minimálně sto let. Řeka vypadá lehce až nezajímavě, drobné peřejky a celkem málo vody. Asi po půl hodině přijíždíme ke kempu v Pont de Piedicorte, uvažujeme jestli zůstaneme tady, ale pak se jedeme ještě podívat kousek dolů, jak to vypadá u přehrady, kolik teče vody atd. Asi po 1km vidíme u silnice další pádlery, jsou to Češi, právě převezli auta a převlékají se na vodu. Zastavujeme u nich a hele, je to kolega Fiki s bandou, měli jsme předběžně domluveno, že se "někde na Korsice" potkáme, a takhle krásně to vyšlo. Chvíli kecáme, domlouváme se, že auta necháme taky tady, Tavignano má prej vodu tak na minimu, ale půjde to, výstup je dobrý u druhého nového mostu a tábořit pojedem večer společně na soutok s Vecchiem. Protože jich je taky dost (8 lodí), tak jdou na vodu záměrně dřív, ať se navzájem nemotáme, my se převlékáme a chystáme se vyrazit.

Alf zapíná telefon a hned je tu SMS, že holky píchly kolo a nemaj nářadí. Zmar, co teď, pojedem je zachránit ? Naštěstí vzápětí přichází druhá zpráva, že už je to OK a že zase jedou. Sestupujeme vyschlým korytem potoka zarostlým odporným trním dolů k zelené hladině přehradního jezera. Proti včerejšku je voda teplejší, ale taky trošku špinavější (ovšem proti Vlatvě v Praze....). Bojujeme asi 1km se zrádným protivětrem na voleji, pak přijíždíme k přehradě. Je tam vpravo taková "retardérka", která by měla jít otevřít páčkou, ale nejde (možná naštěstí, je to totiž dost drsná horská dráha). Přenášíme a dole konečně vyjíždíme do tekoucí vody. Jsou tu pěkná hluboká rozhraní na blbnutí, nenáročné peřejky a nádherné okolí, taková menší Slaza. Bohužel taky dost olejnatých míst (říkáme, že po Restonici, která byla "drop-drop", tak tohle je "pool-pool"). Místy jsou krásné soutěsky, užší než pádlo, tak 1,8m a nepředstavitelně hluboké, naštěstí to v nich (kromě jedné) moc rychle neteče, jinak by to byl dobrej mazec. Hodně blbneme z užíváme si sluníčka, veliká pohoda, až na to že jsem si dal ránu pěstí do nosu, když mi při nějakém trapném pokusu o cartwheel na rozhraní narazilo pádlo do šutru pod vodou. Čumák mě pak bolel ještě tři dny :-(

Jedeme dál, když jsme asi v půlce tak nás dojíždí německý pádler a sděluje neradostnou novinu - máme vypuštěná kola na autech od zlého domorodce s brokovnicí. Nálada v mužstvu značně poklesla, jedeme dolů a už se moc nezdržujeme. Hlavou nám víří černé myšlenky - vypustil všechna kola na všech autech? nebo je rovnou proříznul??? Na silnici vysoko nad sebou vidíme naše děvčata-cyklistky, takže aspoň ony jsou vpořádku. U starého a nového mostu končí soutěsky, dál je vodočet (ukazuje 180cm) a ještě 1km nenáročných peřejek. Za chvíli vystupujeme u druhého mostu N200 a v 16:30 vynášíme lodě vpravo po luxusní pěšince k silnici. Máme za sebou asi 11km lehké odpočinkové WW III.

Na parkovišti už stojí obě Škodovky "Fiki teamu", přičemž Forman má vypuštěné levé přední kolo. Tuto maličkost ovšem Fiki velkoryse přehlédnul a přismažil těch 11km dolu na prázdné gumě, nechápu že to přežila. Guru a Alf jedou s Felicií nahoru pomoct Kjůovi vyměnit kola na Toyotě a Passatovi, naštěstí je prázdné jen jedno na každém autě. Během práce prý probíhá "přátelský rozhovor" s domorodcem (za asistence jeho brokovnice), nakonec z toho vyplývá, že mu nevadila auta, ale to, že jsme nesli lodě přes jeho pozemek (to odporné křoví) dolu k vodě. Jak se zdá , nejvíce si domorodce užil Stoupa, neboť poté co ráno zbytečně rychle přesmažil na své byciclettě hory z Corte bočními silničkami přes neuvěřitelně prťavé a na skalách nalepená vesničky (např. Erbajolo, Altiani) zpět do údolí Tavignana, projel kolem aut, viděl domorodce cosi kutit u brány pozemku za parkujícími auty a přátelsky mu bez zastavení pokynul. Asi po kilometru jej stařík ve své terénní Toyotě předjel a komunikace (jak se Stoupa domíval, přátelská) pokračovala z okénka. Po dalším kilometru projel Stoupa kolem jeho domu, kde stařík opět provolával hesla neznámou řečí. Teprve když Stoupa po delším čekání na místě srazu nikoho neviděl a vrátil se k autům, kam mezitím dorazil i Q, zjistil, že se v typu komunikace zásadním způsobem mýlil. Ostatně - ten den se mýlil již jednou: na náměstíčku v Altiani ho kolem něj přejel nádherný historický červený kabriolet Mercedes. Po třech minutách kolem něj přejel stejným směrem ještě jednou, a po dvou minutách dokonce dvakrát. V místě, kde vede po úbočí hory jen jedna cesta a kroužit rozhodně nelze, Stoupa připisoval tento úkaz nejprve nějaké místní anomálii, která je pravděpodobně působena korsickým separatistickým hnutím za využití dilatace času zapříčíněné střídavým použitím tří a čtyřvteřinových ptáků (viz. dále). Vysvětlení bylo však prostší - německý autoklub pořádal zde soukromou rallye starých kabrioletů. Ale zpět k realitě...

Za chvíli přijíždějí všechna auta i cyklisté na parkoviště u mostu, nakládáme věci, Toyota veze dohustit prázdná kola k pumpě a nabrat pitnou vodu a pak se postupně přesouváme k soutoku Vecchia s Tavignanem, kde budujeme tábor. Občas tady něco trochu smrdí, ale jinak je to skvělé místo. Vaříme torteliny, chladíme pivo v řece, po fernetovém aperitivu (nalačno) začíná být veselo. Ihned po večeři se rozbíhá pěkný večírek, ostatně už byl nejvyšší čas na nějakou pořádnou akci. Chvílemi to vypadá jako hudební klauniáda (3 kytary, mandolína, klarinet, flétna, buben, obzvláště pak musím pochválit naše krásné duety flétna+klarinet se Stoupou). Už za tmy se připojuje Fiki a část jeho party a vše vesele pokračuje až do půlnoci, kdy někteří odcházejí spát (nechápu jak, když Guru tak hezky bubnuje :-) Kolem jedné to balíme i my. V noci už není taková zima jako v Corte, přecejen jsme níž a v otevřeném sluníčkem prohřátém údolí. Alf nechává nedopitou plechovku piva - takové plýtvání!

Den 5. - úterý 30.4.2002

Honzinec ráno vyráží na fotografickou vycházku a nachází 300m od tábora chcíplou krávu. Už tam asi leží delší dobu, takže obavy, že nepřežila naši hudební produkci nejsou na místě. Vstavám v půl deváté, bolí mě prsty od včerejšího hraní, hlava naštěstí ne. Počasí pořád stejně krásné. Nechápu proč nám to vždycky ráno tak dlouho trvá, nakonec vyjíždíme opět kolem poledne. Jedme proti proudu Vecchia k mostu Pt.Nocetta kde je vodočet. Ukazuje asi 135cm, což je málo, 5cm pod doporučené minimum. Tiše doufám že to Guru odpíská, nebo že aspoň pojedeme ten lehčí a kratší dolní úsek. Bohužel ne. Začínám se dost bát, má to být těžké, hodně těžké a dlouhé (7,5km WW IV-V-VI-X, spád 40 promile). Vykládáme vlek a nasedáme u starého železničního a starého + nového silničního mostu "Ponte Vecchio" (N193), lodě neseme po příkré pěšince dolů k vodě. Je asi 13:30, holky, Stoupa a Q odjíždějí do Corte a pak na pěší výlet soutěskou horního Tavignana, která je přístupná pouze pěšky, nádherná, hluboká, úzká, dost dlouhá a rozhodně nesjízdná (leda až někdy jindy). Nás čeká fantasticky čistá, studená a neskutečně zablokovaná řeka.

Asi po 1km velmi pomalé jízdy a skákání přenášíme macatý sifon před starou zřícenou lávkou. Pokračujeme dál, pořád stejný charakter, balvany, nepřehledné, průskoky 1-2m vysoké, válečky, bubláky. Síla vody z tohoto stavu je naštěstí malá. Všichni máme v lodích spoustu "kríkařského" materiálu - lano, karabiny, kladku, jumary, smyčky a samozřejmě házečky a zásoby jídla a pití. To by člověk nevěřil, jak pár kilo navíc v zádi kajaku změní jízdní vlastnosti, zezačátku s tím mám celkem problémy. Taky několikrát mlátím špičkou lodi do skály, tady ovšem žádné výmluvy nepomůžou, je to čistě moje neschopnost. Přenášíme dalších několik míst, buď moc zablokované, nebo málo vody, nebo se nám to zdá příliš nebezpečné, sifónoidní a většinou všechno dohromady. Alf nakukuje do jedné obzvláště vypečené soustavy sifonů a pak prohlašuje, že teď se mu budou teprvé zdát ty pravé noční můry. Pěkně to tady strýček Sauron postavil, jen co je pravda. Přenášení je většinou technicky zvládnutelné, ale fyzicky dost vyčerpávající. Docela mě zarazilo, když jsem na skalách asi 5m nad hladinou řeky našel naplavené dříví a na okolních stromech suchou trávu, občas tady bývá asi "trochu víc" vody! Přenášení, stejně jako pěkných a "vodácky zajímavých" míst bylo tolik, že už si to ani nepamatuju, euforie se střídá s vysílením, strach s pocitem vítězství a tak pořád dokola. Vživotě jsem ještě nic takovýho nejel.

Za zmínku stojí jedna pěkná kombinace skoků, válečků a skály, kterou jistíme a fotíme. Začíná to dvoumetrovým skokem do žumpy (perličková lázeň), pak 2 válce, proud z boku, zatáčka u skály a dole pěknej lopovací vejvárek. Všichni jedou vpohodě, jen Honzinec v půlce eskymuje. Dole pak chvíli blbneme a necháváme si propláchnout dutiny ledovou vysokotlakou vodou. Začíná nás tlačit čas, takže jedeme dál. Slunce se pomalu schovává za stěny kaňonu, zastavujeme na svačinku, během které málem zahynul náš věrný kamarád Alf - utopil se limonádou. Uvažujeme, jestli by mělo cenu volat vrtulník a jestli se na to vztahuje pojištění Alpenvereinu. Naštěstí ho Guru zachraňuje několika ranami do zad.

Následující průjezd pod podemletou skálo se mi moc nelíbí, jede to jen Alf a Guru, oba celkem vpohodě. Mohl jsem si ušetřit přenášení, ale co se dá dělat, loďku už mám na rameni a nemá cenu se vracet. Trochu proklínám svoji Pyranhu (ale jen potichu, aby to neslyšela), je přecejenom o pár kilo těžší než Kouzla a jak síly ubývají, tak je každý kilogram pořádně znát. Snažíme se jet co nejrychleji, ale je to celkem problém, zajistit bezpečnou a přitom rychlou jízdu v sedmi lidech. Na lehčích úsecích jedeme všichni víceméně na oči, hlídáme si toho před a za sebou. Najíždí většinou Guru, když to jde tak prohlížíme z lodí a vzájemně si signalizujeme kudy. Větší průsery je stejně nutno prohlížet ze břehu. Přichází další výživné místo (4 skoky a 2 podemleté skály na 60ti metrech), jede to jen Guru, Alf a MC (dole eskymuje), ostatní to přenášíme. Kdybych byl čerstvější tak to asi dám, ale jsem už úplně hotovej a bojím se, že bych třeba ani nezvednul kdyby bylo potřeba. Nakonec nás aspoň Alf naházel ze čtyřmetrové skály do vody, ať si taky něco užijeme a frčíme dál. Už se stmívá, je 20:30. Naštěstí se údolí rozšiřuje a je už vidět silnice. V jednom poměrně trapném průjezdu mezi šutry eskymuji (první bojové dneska), téměř z posledních sil. Pak přijíždíme s Honzou k dalšímu střednímu průseru, prohlížíme z lodí a Guru říká: "já se na to vys..., už nevylejzám, jedu to, kdybych tam zůstal, tak pro mě přijď" a bum, šplouch, hrab hrab, hmit, žbluňk, už je dole. Signalizuje že zleva doprava až ke skále a pak rovně dolu. Jedeme všichni bezproblémů i když tak trochu "podle přístrojů" (tady přichází vhod trénink nočního vidění z večerního ježdení v Troji).

Konečně jsme u mostu, je skoro 21h. Už na nás čeká Toyota a rozezlené ženy ("kde jste, už jste tady měli davno bejt, proč jste nenapsali, lítal tady vrtulník, moc jsme se bály..."). Ve skutečnosti, jak později vyšlo najevo, se pěší část ze soutěsky vrátila se západem slunce a na místo srazu přijela z Corte prakticky současně s námi. Převlíkáme se, nakládáme lodě, auta odjíždějí na tábořiště "U chcíplé krávy" a MC, Vlastík a já jdeme za nima na kolech za svitu jedné čelovky a jedné blikačky. Důstojný závěr noční jízdy, aspoň jsme si trochu protáhli nohy. Táboříme, vaříme torteliny, rozebíráme zážitky. Dnes jsou sice čarodějnice, ale nikdo nemá sílu na nějaký větší mejdan, zcela vyřízení jdeme spát. Alf zase nechává nedopité pivo. Do spacáku lezu dost navlečenej, takže je mi v noci vedro a musím se svlíkat. Odněkud z křoví se ozývá "čtyřvteřinový pták" (stejně jako v Corte) - zřejmě nějaký místní etalon časomíry (píp - - - píp - - - píp ...).

Den 6. - středa 1.5.2002

Dnešní svátek práce oslavíme poflakováním se. Vstávám něco po osmé, je zataženo, ale rychle se to začíná protrhávat. Kolem desáté už zase praží sluníčko. K snídani je krupicová kaše, Chamonix napravuje Honzovi záda. Balíme a odjíždíme jako obvykle kolem poledne, dolů po N200 po proudu Tavignana do Alerie a pak na jih podél pobřeží po N198 směr Bonifacio. Cestou nakupujeme bagety a zastavujeme na pláži u moře, jíme, někteří se jdou koupat do chladné vody (Stoupa v neoprénu). Martin pózuje ve svých zánovních plavečkách zn. Ababis a pak se odvážně vrhá do moře. Fouká poměrně čerstvý vítr. Sledujeme skupinu mořských dvojkajaků (sit-on-top) s nějakou mládeží, jak bojují s větrem, zároveň se druhá parta připravuje u břehu s plachetnicema (kruci, taky bych se svezl, už jsem na tom pěkně dlouho neseděl). Pokračujeme do Bonifacia, v autě posloucháme Němého Bobeše ("...a jakpak je ten váš ptáček asi velký?"), prohlídka města, úzké křivolaké uličky, bílé útesy u moře, výhled na Sardinii. Nakupujeme víno a chleba, část hned konzumujeme se Stoupou a Honzou na parkovišti v klimatizovaném Passatu během čekání na zbytek lidí, za zvuků italské opery. Chamonix někde schání fíkový list,... nějaký malý,... pro Alfa.

Asi v 18h opouštíme Bonifacio a jedeme na západní pobřeží po silnici N196 směr Propriano. Tady hledáme pláž vhodnou k surfování a zároveň místo na spaní. Marně. Trochu bloudíme, tankujeme naftu a dále pokračujeme po úzké kopcovité a zatáčkovité D55 směr Ajaccio. V jednom kopci Toyota vaří, lejeme do chladiče všechnu vodu co máme a pak žebráme po okolí s kanystrem. Ze dvou domů nás poměrně nekompromisně vykázali, vskutku skvělá domorodá pohostinnost (paradoxně se vesnice jmenuje "Zlatá voda" :-) Nakonec dojíždíme před 22h do kempu v Porticcio, asi 15km před Ajacciem u moře. Stahují se mraky. K večeři fazole s párkem a místní červené.

Den 7. - čtvrtek 2.5.2002

Ráno prší. Dlouho se povalujeme, pak pomalu vstáváme. Se Stoupou a Honzincem snídáme, zalezlí v Toyotě, včerejší bagetu s medem a kakao. Zvuky snídaně a ustávající déšť lákají ostatní krysy ze stanů, jen MC odolává. Uvažujeme co budeme dnes dělat. Alf zjišťuje, že na vleku je prázdná guma, takže odjíždějí Passatem nakoupit jídlo a nechat opravit pneu. Mezitím stavíme přístřešek z plachty, protože počasí je silně proměnlivé. Chlapci se vrací, stará guma prý byla schnilá a neopravitelná, sehnali novou Michelinku asi za 1000kč i s prací, což je levnější než v Čechách, takže jedou ještě nechat vyměnit tu druhou, projistotu. Uvažujeme, že dáme střední úsek Gravony (WW IV), ale nikomu se moc nechce, střídavě prší a nevíme jestli to bude mít dost vody. Pak se zvedá celkem silný vítr od moře, což v nás vzbuzuje naději na pěkné vlny a tím pádem nějaký ten surfing. Kolem 13h jedeme na pláž asi 3km od kempu, vlny jsou ale bohužel malé, přesto to trochu dráždíme. Pak to chcípá úplně, Chamonix se chvíli vozí na kajaku, pijeme pivo a žereme utopence s bagetou, hrajeme petanque na pláži, k tomu nám hraje z Toyoty jazz, prostě pohoda. Stoupa se vynořuje z moře v neoprénu a hraje na klarinet (vypadá jako člen jednotky zvláštního nasazení amerického námořnictva). Já mám aspoň čas dopsat deník. Ještě na chvíli se zvedá nadějný západní vítr, ale pak to padá úplně a začíná drobně pršet. Balíme. Jedu do kempu na kole, ostatní za chvíli autem, Stoupa s Alfem jdou pěšky po břehu, který je místy dost skalnatý a občas schůdný jen mořem. Kolem silnice rostou různé subtropické rostliny, palmy a strašlivé pichláky - opuncie a agave (pád do opunciového "živého" plotu = cyklistova smrt). Dáváme teplou sprchu, desolifikujeme věci. Místo "pisoiru" tu maji "urinoir" (česky "močoár"). Sedíme pod plachtou, popijíme, vaříme guláš a vedeme filosofické řeči - jestli se na Korsice říká "pistácie", "pistáciu", nebo "urinotáciu", probíráme taktéž psychologii partnerských vztahů, psychologii ježdění na vodě, jestli pojedeme v létě do Francie, prostě takové normální kecy. Kolem hřmí a občas prší, hrajeme teskné písně a mě už se začíná stýskat po nějaké pořádné "zvěřina-voda". Večer Alf opět nedopil pivo a navíc neměl ani dost síly se odplazit do stanu, takže jsme ho nechali spát pod přístřeškem tam kde se rozvalil...

Den 8. - pátek 3.5.2002

Ráno zase vydatně prší. Snad bude aspoň dost vody v řekách. Vaříme krupicovou kaši k snídani a vyrážíme na Taravo, tzv. 3.úsek. Holky zůstavají v táboře, když se zlepší počasí, tak se půjdou projet na kolech. Déšť naštěstí před polednem ustává, ale všude kolem se valí nízké černé mraky. Jedeme okolo Ajaccia a pak nahoru k řece, asi hodinu. Kolem jsou démonická pohoří, chvíli to vypadá jako v Hobitíně (jak prohlásil Bratr), chvíli jako v brazilském pralese, pak zas jako v Tibetu. Lodě skládáme na mostě D26 (na levém břehu, neboť pravý okupuje zlý domorodec, samozřejmě s brokovnicí a žigulíkem!), odtud nás čeká asi 11km lehké WW IV k mostu N196. Voda je po dešti tochu kalná a hnědá, ale je jí tak akorát rozumný střední stav. Guru a Q převážejí auta, Stoupa odjíždí na kole do deště horami přes Forciollu, Santa Mariu, Bisinaou a Pietrosellu zpět do kempu. Nahoře v horách je mlha jako mléko a tradiční zima, v kempu Stoupa kupodivu stihl právě vyšlé sluníčko a jídlo, které si pro sebe uvařily holky. My ostatní se pomalu převlékáme a mluvíme "korsicky" - stačí na konec každého slova dát "U" :-) Zapomněl jsem v táboře loďáček, takže nemůžu vzít foťák, naštěstí má Alf ssebou kameru. Přijíždí Guru, neseme loďky po levém břehu dolů k vodě, Alf z rozvernosti hází pet-láhev s pitím z mostu do řeky a ta mizí nenávratně pod hladinou. Není to nějaké znamení ? Začínám být docela pověrčivý. Naštěstí mám v kajaku svojí láhev od matonky s modrým víčkem, zatím mi vždycky přinesla štěstí. Ondra se pokouší vypočítat obtížnost toku podle toho kolikrát byl před jízdou na záchodě. Vychází nám z toho devítka, to snad ne....

Konečně jedeme. Je zataženo, ale neprší. Úseky téměř volejnaté a lehce zarostlé (Lužnice) se střídají s příjemnými peřejkami a středně zablokovanými katarakty (takové menší Čerťáky), celkem pohoda, výrazně lehčí než Vecchio. Vlastík má malé extempore, když v poměrně nezajímavém místě nechává pádlo pod šutrem a následně zvedá rukama. Asi po 1km vystupujeme a prohlížíme vysoký skok, vpravo jde většina vody do takové ošklivé škvíry dozatáčky s hnusným nájezdem, tudy ne. Uprostřed je uzoučká mezírka, Guru to dlouho zkoumá, ale pak správně usuzuje ze se tam nevejde (později jsem se dozvěděl, že šílený Fiki to tamtudy dal, prostě naklonil loď na bok...). Nakonec to všichni šoupeme vlevo po skalní skluzavce s minimem vody, Alf nás filmuje. Charakter řeky pokračuje, ostatní místa většinou prohlížíme jen zběžně z lodí nebo jedeme na oči. Po pár kilometrech Alf filmuje náš průjezd trošku těžším kataraktem, podle kilometráže nejspíš tzv. Schody do sklepa - šupna zprava doleva a dole celkem slušný válec. Vlastík, místo aby ho prosmažil co nejrychleji, zůstává viset těsně nad válcem vpravo na šutru a následně padá do válce bokem a zvedá. Místy blbneme, obtížnost trochu klesá, je to takovej velkej Hamerák. Pomalu se blížíme k mostu, uvažujeme jestli dáme ještě 4-5km k dalšímu mostu, ale nechce se nám, jsme už trochu utahaní. Kromě Vlastíka má bojové eskymo ještě Honzinec (jako obvykle, i když většinou jede docela dobře). Kolem 18h jsme u mostu a pracně vlečeme lodě nahoru na silnici.

Převlékáme se, nakládáme, odjezd do kempu. Počasí se trochu zlepšuje, cestou nakupujeme bagety. K večeři vaříme těstoviny a chystáme se sledovat západ slunce do moře, ale v posledních několika minutách přicházejí mraky, takže romantika je včudu. Po večeři ještě ležíme venku na karimatkách a vymýšlíme co zítra, potom obligátní večerní utopenci s bagetou a pivem a jdeme spát. Alf prozměnu zase nedopil pivo !!! Usnášíme se se Stoupou, že příště Alf to poslední pivo prostě nedostane (ale jak poznáme že je to to poslední?). V noci mluvi MC ze spaní, ale žádné nesrozumitelné bláboly, jsou to typické vodácké noční můry - "...počkej, vždyť to je šestka...", "... jojo, tak já už jedu...", "...zleva nebo zprava...", atd. Opět se ozývá časoměrný pták, ale protože jsme na západním pobřeží, tak není čtyřvteřinový ale jen třívteřinový.

Den 9. - sobota 4.5.2002

Ráno trochu poprchává a dost silně fouká. Pak déšť ustává, ale honí se kolem černé mraky a kdykoli může začít znova pršet. Balíme všechny věci a uvažujeme kam vyrazit - na řeku nebo na moře ? Guru nakonec prosazuje (částečně proti mojí a Alfové vůli), že pojedeme na šílenou řeku Codi. V 11h opouštíme kemp.

Asi o 2km dále (směrem k Ajacciu) zastavuje Guru na pláži a fascinovaně hledí do příboje. Je rozhodnuto, jdeme na to! Západní vítr neustává a vlny se pomalu ale jistě zvětšují, když neseme lodě na pláž, tak jsou vysoké aspoň 2m. Vlastík odmítá opustit teplo Toyoty, natož vlézt do lodi, že by ho včerejší voda nějak psychicky poznamenala ??? Největší problém je odplout od břehu přes strašlivé válce, které se tam vytvářejí. Každý z nás dostává nejdřív pořádné kapky, automatická pračka, průplach dutin slanou vodou a několik eskymáků hlavou napůl v písku. Pak volíme jinou metodu - chce to vystihnout správný okamžik kdy jdou nejmenší vlny, tak 10-15 vteřin jednou za 2-3 minuty, pak rychle vyrazit, pádlovat a modlit se k mořským bohům. Potom je chvíli relativní klid, jen usilovné pádlování proti vlnám až do místa kde se vlny začínají zvedat a ty větší zabalovat, tak 150m od břehu. Tady je třeba vyhlídnout si "tu svojí", otočit se, rozjet, zaklonit a doufat že to vyjde. Některé starty jsou dramatické, když vlna přepadne v tu správnou chvíli, dokáže to kajak vystřelit dopředu a pádler se pak může kochat asi vteřinovým letem ve vzduchu. Nebo ho to taky nekompromisně semele, loop přes čumák není nic neobvyklého, prostě adrenalin. Dvakrát se mi podaří dojet s obzvláště vypečenou vlnou až na pláž, tam mi pak nezbývá než urychleně vyskočit z lodi a odtáhnout jí než přijde další vlna (asi za 4 vteřiny). Alf a Guru dávají pár hezkých backsurfů a otoček, eskymáků a ksichtíků v písku je nepočítaně. Před jednou velkou vlnou Alf prohlašuje: "Tuhle vynechávám". Pádler míní, Sauron mění, nevynechal, pěkně se s ní svezl v kotrmelcich a eskymácích :-)

Chamonix to všechno filmuje a Q v pravidelných intervalech čistí objektiv kamery od slané vody. Stoupa si nejdříve užívá výhledů s plechovkou piva v ruce. Postupně se ale stává (nedobrovolně) vlhčím a vlhčím, protože nevydrží pohled na kamarády zmítající se bezmocně ve směsi vody a písku při pokusech o přistání či odplutí, a počíná je transportovat do míst s příznivějšími poměry (více vody či více písku - dle přání zákazníka). Bratr, MC a Honzinec mají problémy vůbec se dostat od břehu, vlny jsou totiž čím dál tím větší, možná 3-4m. MC má odřenou ruku a už se mu do toho nechce, Honzinec po několika neuvěřitelných písečných rodeových figurách nakonec vyplouvá. Pokouším se dodat odvahu Ondrovi, nemůže přece zahanbit Pyranha team! Nakonec společně vyplouváme, po chvíli se na nás řítí obrovská vlna a začíná se balit. Sakra, to je Ona, Devátá Vlna, Matka Všech Vln. Původně jsem jí chtěl projet, ale vidím, že to nepůjde. Ondřej ještě stačil otočit na surf, mě padají spousty vody přímo na hlavu, strašná pecka a už mě to mele. Pevně svírám pádlo a chci chvíli počkat až se to uklidní a pak zvednout, tohle zatím vždycky fungovalo. Ale najednou mizí pocit sucha a jistoty, mám dole šprajdu a už ani nesedím v kajaku ... :-( Z vrcholku následující vlny ještě vidím jak Ondra dokončuje svoji triumfální jizdu až na pláži skokem do písku a pak už jen pomalu plavu vedle lodi ke břehu. Závěrečná fáze přistání je dost dramatická, několikrát mě to připláclo do písku, naštěstí mi Guru a ostatní pomohli ven. Hrubozrnný písek mám úplně všude, v uších, v nose, ve vlasech, pod bundou. Ostatní na tom ale nejsou o moc lépe. Snažím se, víceméně úspěšně, obhájit, že to nebyla krysa, já loď neopustil, to ona opustila mě a navíc mi to stejně strhlo šprajdu (asi budu muset pouvažovat po nějaké lepší). Hasiči, projíždějící po pobřežní silnici, pouštějí sirény a mocně nás zdraví. Náš "pan opatrný" - Stoupa - hovoří s nějakým domorodcem (místní pláž je prý za tohoto příboje "jednou z nejobávanějších na Korsice" a člověk bez patřičného vybavení prý nemá moc šancí přežít příbřežní pračku) a pak navrhuje přesun na vedlejší pláž, vlastně téměř zpět k našemu bývalému kempu. Tam prý nejsou vlny tak smrtonosné a jezdí tam i surfaři na prknech.

Rychlý přesun v mokrých hadrech a vzhůru do vln. Tentokrát jede jen Alf, MC, Ondra a já, ostatním byla už zima, tak se převlékli do suchého. Zkoušíme levou půlku pláže, ale tam jsou vlny stejně velké a zlé jako na minulé pláži. Opět mi to strhává špricku, tentokrát ale dost blízko od břehu, takže se i se zalitou lodí zachraňuji na pláži. Potom se přesouváme na pravou půlku pláže k surfařům, snažíme se jim moc nepřekážet, ale občas se to holt nedaří, asi 2-3x jsem někoho lehce přejeli, ale nikdo nám hubu nerozbil ani moc nenadával, tak to snad vzali sportovně. Tady jsou vlny podstatně příjemnější, sice se musí chvíli čekat než přijde nějaká pořádná, ale pak to stojí za to. A hlavně se u břehu nedělá tak strašný válec, vlna víceméně plynule směrem k pláži vyšumí, takže příjezdy a odjezdy jsou většinou bezproblémové. Docela se začínáme rozkoukávat, dáváme pár triků, backsurfy, sidesurfy, 180ky a 360ky. Nicméně rozjezd na pořádně velké vlně je slušnej adrenalin, dělá to rámus jako jedoucí rychlík a nechtěný lopas přes příď není nic zvláštního - jednou jsem dokonce udělal celý loop, celých 360 stupňů a skončil zase hlavou nahoře ve front-surfu, dřív než jsem začal zvedat. Na Inazoně! To by bylo při závodech bodů :-)) Surfaři na nás asi koukají trochu jako na barbary, protože jezdíme i na rozbitých balících se vlnách a v pěně, což je pro ně něco zcela nepřijatelného, ale nás to děsně baví a užíváme si. O tom jaký to byl na moři nářez svědčí i počet eskymáků. Zatímco na řekách tady vycházel průměr na člověka asi 1 maximálně 2 eskymáky denně, na moři šla tahle čísla do desítek a situace kdy tři po sobě jdoucí vlny znamenaly tři eskyma za 15 vteřin nebyla ničím neobvyklá.

V euforii a zcela vysíleni vlečeme kajaky k autům. Je 17:30, nakládáme, vaříme polívku a vyjíždíme po silnici N193 proti proudu Gravony do zamlžených hor, směr Fium Orobo (které jsme samozřejmě překřtili na Fiu Morbo, nebo rovnou Fjů Mordor). Začíná pršet, pak se přidává mlha. V sedle Cole de Vizzavona (1163m.n.m) je teplota 3,5C. Ještě chvíli jedeme směrem na Corte a před Vivario odbočujeme doprava na uzoučkou silničku D69 směr Ghisoni. Tady to dostává teprve grády, 30km jízdy pustinou, mezi černými mraky a mlhou občas prosvítá rudá záře zapadajícího slunce, kolem zbytky vyhořelého lesa a hromady kamení. Sedlo Col de Sorba (1311m.n.m) je vskutku branou Mordoru. Po chvíli se dole objevují světélka města nazgůlů - Minas Morgul (Ghisoni), od okolních skal se občas obráží Sauronův tlumený smích. Táboříme za tmy a deště u kamenité cesty, kousek za vesnicí Cavu. Každou chvíli očekáváme příchod domorodce s brokovnicí, který nás vyžene nebo zastřelí, nejspíš pak obojí; nicméně nepřichází, asi se mu nechce do deště. Vaříme rizoto, dopijíme poslední Staropramen (už je jen Bráník), dole v údolí výhružně hučí Fium Orbo, asi už se na nás těší. Promítáme ještě z kamery dnešní surfing a kolem půlnoci jdeme spát. Martinovi není zcela volno, zřejmě z toho jak se nalokal mořské vody. V noci zima, pták, už zase čtyřvteřinový, Alf jako obvykle nedopil pivo...

Den 10. - neděle 5.5.2002

Zlý domorodec kupodivu nepřišel. Těch několik co kolem projelo v autech si nás buď nevšímali nebo dokonce přátelsky kynuli na pozdrav. Snídáme a uvažujeme který úsek Mordoru pojedeme. Nakonec Guru prosazuje horní část, hlavně kvůli vodopádu Raketa. Počasí je celkem přijatelné, trochu aprílové, občas spadne pár kapek. Na okolních dvoutisícových kopcích je čerstvě napadlý sníh. Balíme stany a jedeme s Toytou prohlédnout řeku. Vypadá to dobře, drsně, ale né uplně smrtonosně, až na soutěsku pod Raketou, která se prý přenáší (naštěstí). Hovoříme s francouzsky mluvícími hydrospídisty, pak nacházíme vodočet - 155cm, rozumná SV. Vracíme se do tábora, převlékáme se do gumy a neseme lodě asi 1/2km dolů k řece. Vlastík pokládá stresový kabel.

Nasedáme. Říčka je moc hezká, něco mezi Restonicou a Vecchiem (z toho co jsme jeli), úzká, kamenitá, zablokovaná s mnoha skoky, prostě korsická klasika. Vody je asi ideální stav, nedrhneme a přitom válce ještě nejsou příliš silné. Jedeme v obvyklém pořadí: Guru, Honzinec, já, Vlastík, Alf, MC, Ondra, samozřejmě občas se zamícháme, buď Alf nebo Honzinec vyrazí kupředu v touze něco si taky najet na voči, občas se zase já nebo Alf zdržíme při focení/filmování. Jde to dobře, prohlížíme většinou z lodí, jen asi 2x vystupujeme na prohlídku a nic nepřenášíme. U jednoho takového místa mám drobné extempore, po průjezdu peřejnatým esíčkem jde část proudu pod podemletý šutr. Není to nic tragického, jde to objet, proud není moc silný. Koukám jak to jede Honza, s elegantním zavěšením do vracáku vpravo a přejezdem proudu v dostatečné vzdálenosti nad podemletým kamenem. Fotím a pak jdu na to jako předposlední. Snažím se jet jako Guru, až do vracáku se to daří, ale při výjezdu pádluju jako důchodce a už mě to mačká pravým bokem na šutr. Neudržel jsem náklon a brzo tam půjdu nalevo, ještě stíhám dvě rychlé kontra levým listem (s hlavou už napůl pod vodou) abych se dostal z hlavního proudu a pak rychle zvedám (zleva odzadu, to jsou věci....). Couvám do vracáku a dávám druhý pokus, tentokrát úspěšný. Dole mě už očekává hurónský smích, ale budiž jim přáno, muselo to být pěkné divadlo. Jedeme dál a asi po 2,5km od startu začíná jít obtížnost trochu nahoru, tady je to už asi pětka.

Prohlížíme jeden výživný skok a začínám dostávat slušný bobky. Nad skokem je sice lagunka, ale před ní musíme ještě překonat několik nepravidelných válců a zatáčku kde jde proud pod skálu, to je přesně "moje místo", fuj. Guru nás nekompromisně žene do lodí, že máme přejet až do posledního vracáku nad skokem. Zmocňuje se mě panika. Koukám jak to jedou kluci, Guru samozřejmě vpohodě, Alfa si válečky trochu podávají, Honzinec projíždí pod skálou která je dost vysoko nad hladinou, stačí se pořádně přikrčit. Trochu se uklidňuji, sluníčko svítí, snad to půjde. Pyranha team jede poslední, nic to není, i té skále jsem se vyhnul a už jsem nad vodopádkem. Lezu dolu fotit, Alf filmuje, skáče Guru, dole lopas přes záď, eskymo a už se marně pokouší vyjet ze silného "kolovadla". Naštěstí jsme pár metrů od něj na břehu s házečkou kdyby bylo potřeba. Nakonec nachází cestu ven, je potřeba se rozjet vracákem, najet doprostřed proudu, až téměř k dopadající vodě a pak ze všech sil pádlovat proti asi 30cm vysoké bouli bublin za kterou to teprve odtéká. Jedou ostatní, MC taky lopuje a zvedá, další různě vylehávají (ono je to těžko poznat co je eskymák a co vylehnutí, když na dopadu stejně člověk zajede celej pod vodu). Nejlíp to asi jede Honzinec, dokonce ani nemusí do kolovadla a vyjíždí rovnou z dopadu (Guru posměšně komentuje - "slepé kuře našlo zrno"). Předávám někomu foťák (asi Martinovi) a jdeme s Ondrou na to. Bratr jede dobře, s pravým náklonem, trochu šikmo na pádle, šplouch, kolečko v kolovadle a je venku. Chci to zopakovat, ale přeháním náklon, v bublinách se není o co opřít, takže je z toho takový malý rychlý eskymáček, kolovadlo (za potupných výkřiků ze břehu "zaber seniore!") a jsem venku. Honzinec mezitím vylejzá, prohlíží a signalizuje X. Přistáváme kousek před lávkou z traverz, která je zmíněná v kilometráži. Přímo pod ní je nehezký zalomený skok do bublající kamenné úžiny (angličani se o něm pěkně vyjádřili - "většinou se nejezdí").

Vynášíme lodě na skálu a prohlížíme proslulý skok "Raketa", který následuje hned za lávkou. Je docela vysoký, tak 6m, ale rozjezd i dopad jsou dobré, z lagunky do lagunky, jen dole vpravo to táhne trochu pod skálu, ale místa na manévrování je tam dost. Navíc je začátek skoku spíš šikmá skluzavka a až konec padá kolmo dolů. Myslím že předchozí skok na Orbu nebo i vodopád na Restonice byly těžší. Budujeme dole jištění a filmařské a fotografické stanoviště, nahoře už Guru skáče ze skály do laguny, krátký rozjezd a bezproblémový dopad. Dole Honza přistáva u kamene uprostřed spodní laguny a zřizuje tam další fotografické stanoviště (házečku má připravenou jako psychické jištění, tady není cekem důvod plavat). Ostatní jedou o něco méně elegantně, Honzinec navíc skáče moc doprava a eskymuje, naštěstí dřív než se dostal k podemleté skále, takže je vklidu. Chce to prostě skočit trochu doleva. Jdeme na to s Ondrou a Alfem, navzájem se házíme ze skály, skáčeme Raketu, pohoda. Počasí se mezitím zase trochu zkazilo, a co je horší, je už 18h, všechno to prohlížení, focení a jištění nám zabralo hrozně moc času. Navíc následujících 400m je stejně asi nesjízdných (teda nesjízdných pro más, prosté smrtelníky, Corran Adison s kamarády si to pár dní po nás dali a moc se jim to prý líbilo...), uzoučká soutěska, samý skoky a vejvary, kolme skalní stěny, angličani doporučují přenést. Přijíždí Stoupa a je smuten že těsně prošvihnul naše skoky. On, jako jediný účastník, podnikl masový cyklovýlet deštěm do průsmyku Col de Verde, odkud se - znechucen zavřenou hospodou - prohnal dolů k autům a protože byl právě čas na něco menšího, vydatně posvačil pivo ( s chlebem se prosím neobtěžuj) a jel opět nahoru k Raketě. Neseme kajaky od laguny pod Raketou nahoru a zpět k lávce, (Guru povídá něco o magorech kteří pobíhají hodinu po skalách s loděma na zádech jen aby si skočili jeden vodopád :-) a po cestičce až nahoru na silnici (uff).

Přijíždějí vozidla, převlékáme se a občerstvujeme fernetem a pivem. Jízda po obávaném "Mordoru" nakonec dopadla celkem vpohodě, až na Honzovy odřené klouby na prstech o skálu v jednom průskoku (ostatní tohle místo projeli čistě, holt i mistr Guru se občas utne). Vlastík navazuje družbu s podivně vyhlížejícími polskými individui ve vrakovitém Golfu a s tričky "I love papež" (nebo tak nějak). Jsou to gastarbajtři, kteří tady pracují na likvidaci následků lesních požárů. Ptají se co tady děláme my a nějak nemůžou pochopit, že sem někdo jede jen tak na dovolenou a ne za kšeftem. Při odjezdu ležérně odhazují vajgly do suchého jehličí..... Nakládáme a jedeme po D344 dolů směrem k moři. V Toyotě smažíme Mládka, dopijíme fernet a Chamonix mi upravuje copánky, rozčepýřené včerejším mořským příbojem. Veliká pohoda. Cestou zastavujeme u přehrady, studujeme informační ceduli o elektrárně a smutně hledíme do prázdného kamenitého koryta. U moře doprava a po silnici N198 na jih směr Solenzara. Kupujeme bagety a kousek před Solenzarou zajíždíme do kempu na pláži. Stany stavíme už za tmy, vaříme kaši s párkem a lehce popíjíme. Na zítřek Honza plánuje Travo - vodácký vrchol zájezdu - začínám se opět bát. Je zima, jdeme spát (ani si už nepamatuju jestli Alf zase nedopil pivo, ale asi jo).

Den 11. - pondělí 6.5.2002

Ráno je na pláži celkem teplo, polojasno, ale hory jsou zahaleny do nízkých mraků. K snídani palačinky a bagety. Naši sousedé - Švýcaři se stejnou Toyotou a několika Inazonama (kromě jiných loděk) vyjíždějí na Travo. Kolem 11h jedeme za nima, směr U Travu, proti proudu po úzké D645 ke "spodnímu" mostu. Zde končí těžký úsek. Vypadá to, že vody je tak akorát, švýcarští boutři tady mají zaparkované jedno z aut, takže zjevně jeli nahoru. Začína drobně poprchávat. Vzpomínám si, že kilometráž píše "ŇYGDY nejezdit do soutěsky za deště", ale co se dá dělat, prší jen trošku a doufáme že to přestane. Ostatně čtení "korsické" kilometráže (ať české nebo anglické, DKVčko jsme neměli) je docela zábava, nicméně užitečných informací se člověk zase tak moc nedozví. Nadruhou stranu se není čemu divit, popsat tu změť balvanů asi nejde a i kdyby tak si to stejně nikdo nezapamatuje. Navíc se sjízdnost mění i s vodním stavem, takže prohlížet, prohlížet, prohlížet... Praktický význam kilometráže je většinou ten, že je tam popsáno nasedací a vysedací místo = obvykle most (často jedinný přístup k řece), délka úseku (přičemž na těžších řekách platí, že 1km se jede 1 hodinu) a zhruba obtížnost (těžké - hodně těžké - sebevražda).

Cestou po silničce ohýbá Guru poloosu u vleku při nějakém vyhýbání se, ale naštěstí se s tím dá jet dál. Vykládáme lodě u "horního" mostu, kousek před Chisou, tady je obvyklý začátek. Na vodočtu je 110cm, což by mělo být vpořádku (průtok tak 3-4 vteřinové kubíky). Nervy už pracují naplno, stresový kabel pokládá nejen Vlastík ale i já a Ondra. Převlékáme se, kluci svážejí auta. Přestává pršet.

Ve 13h konečně pokládáme lodě na křišťálově čistou a ledovou řeku. Už po 50ti metrech začíná nářez, dost podobné Vecchiu, průskoky, občas dost úzké (pádlo nad hlavu a rovnoběžně s lodí). Po chvíli přenášíme jednu nepěknou věc, i když plížení se s lodí po šikmých hladkých plotnách je taky dost síla, pomáháme si házečkou. Naštěstí už neprší a skály jsou suché. Smažíme dál, občas musíme nepřehledné místo prohlížet ze břehu, jindy používá Guru metodu pokusných králíků (sjede sám nějaký průskok, zakroutí hlavou, Honzince pošle jinou cestou, bum bum, mě pošle další a tak dál dokud nenajdeme ideální průjezd, jde to ale jen u jednodušších nižších průskoků). Jistíme ze břehu jeden zakroucený šuplíkovitý katarkt, svítí sluníčko tak trochu fotím. Vlastík má menší problém, jede nejdřív kus bokem, pak pozpátku, ale zvládá to. To mě uklidňuje, hůř to snad nepojedu. Ale stejně jsem to zvoral, i když nedobrovolný rockslide nazávěr musel vypadat efektně. Po chvíli mají v jednom zablokovaném kamenitém a nepřehledném místě problémy Vlastík, MC a největší asi Ondra, který zůstal ležet hlavou dolů mezi šutry, loď na sobě. Po několika dlouhých vteřinách, kdy jsme užuž startovali, že pro něj půjdeme, se nějak osvobodil, vyrval pádlo ze šutrů, sjel hlavou dolů menší skok, zvednul a se strženou šprajdou dojel těch pár metrů do vracáku. Vskutku výkon hodný velkého bojovníka.

Po mnoha dalších žertovných místech přijíždíme k několika pěkným skalním stupňům a myslíme si, že by to mohly být ty slavné Amphitheatre Falls, i když se nám zdají nějak nízké (max.3m). Chystám si foťák a házečku. Vpohodě je sjíždíme a o pár set metrů dál zjišťujeme svůj omyl. Hladina končí na horizontu a z lodi není dál nic vidět. Vylézám na skalní plošinu na pravém břehu u hrany a už to vidím, dva vysoké (6-7m) vodopády do dvou kulatých kamenných mís, přenášení téměř nemožné a dole ještě třetí, menší. Podle Pat's Guide se má jet první vpravo, druhý vlevo, tam je dole nejmenší vývar. To odpovídá. Signalizuju to klukům a Guru se už rozjířdí. Skáče vpohodě. Druhý jde Alf, je moc veprostřed, dole má problémy ve vývaru, dost dlouho bojuje a vítězí. Ostatní jedou celkem dobře, fotím poslední políčka na filmu a nasedám. Krátký rozjezd, tak 5-6 záběrů, na víc tady není místo, a hop doprava, trochu vylehávám a vyjíždím z vývaru. Jsem ve fantastickém skalním hrnci mezi dvěma vodopády, nádhera, pro vodáka asi nejkrásnější místo na světě - cesta sem = skok z vodopádu, cesta ven = skok z vodopádu :-) Druhý skok jedeme vlevo, je sice vyšší ale o něco lehčí, protože má nahoře šikmou šupnu po které loď získá dopřednou rychlost a elegantně přeletí vývařiště. Přesto je to dole pěknej výplach dutin. Třetí skok není tak malebný ani vysoký (asi 3m), ale je docela těžký, dole je slušný válec za ním velký kámen a celé to teče našikmo doleva. Je potřeba skočit doprava a vyhnout se vývaru i šutru. Předjezdci to jedou asi dobře, nevím, nejsou přes hranu vidět. Najíždím zleva z vracáku, ale napoprvé se mi to nedaří, tak ruším nájezd (Guru a Alf se mi pak nekamarádsky posmívají, že prý "křižuji", no a co, musím si ten děs a hrůzu před těžkým místem trochu vychutnat :-). Rozjíždím se podruhé, ale jsem moc vpravo, narážím na kámen na hraně skoku a padám přímo doprostřed vývaru. Rychle eskymuji a vyjíždím pozpátku doprava kolem skály. Uffff, vyšel jsem z toho docela lacino.

Svačíme na skále s perfektním výhledem na všechny tři vodopády a kocháme se architektonickou invencí strýčka Saurona. V 16h vyrážíme na další plavbu směrem ke smrtonosnému sifónu s lebkou a hnáty nakreslenými na skále. Sifón přenášíme, stejně jako tu věc nad ním, je to docela fuška, vzpomínám na přenášení na Vecchiu. Pak musíme naskákat s loděma ze skály, výška asi 2,5-3m a dole není zrovna moc hluboko. Házíme se navzájem a nakonec Alf a MC házejí dolů prázdné kajaky a skáčou sami obětavě do ledové průzračně nazelenalé vody. Čas pokročil, takže se snažíme jet dál bez velkého zdržování. Sundal jsem si chrániče loktů, protože mě guma tlačila a vzápětí jsem se v jednom průskoku pořádně praštil o šutr. Alf v tom samém místě eskymuje a pak se tváří pěkně naštvaně, protože to narušilo umělecký dojem z jeho jízdy. O kousek dál si ze mě moji "pseudokamarádi" dělají nepěknou legraci, když zablokovali svými špičatými čumáky výjezd z menšího válečku a když jsem se z něj snažil vyhrabat bokem, tak mě tam sešťuchovali zase zpět. Nezachránil mě ani Bratr jedoucí zezhora, místo aby mě vyšťouchnul tak mi jen přežehlil palubu. Jen počkej Honzinče, Guru a Alfe, strýček to všechno vidí!!!

Slunce už zapadlo za stěny kaňonu, ale očekávané snížení obtížnosti se nedostavuje, řeka se začíná hodně podobat Vecchiu, zablokované, nepřehledné. Často přenášíme, jsem z toho už dost vyflusanej a radost z jízdy se nějak vytrácí. Když jsem četl zápisky borců z Konstruktivy o tom, že spodek je "děsná jebačka v šutrech", tak jsem jim moc nevěřil a myslel si něco o zhejčkanejch extrémistech, kterejm není normální čtyřka dost dobrá. Ale teď jim dávám za pravdu, je to únavné, ale uniknout z kaňonu nelze a ta vrchní část stála za to. V jednom kamenitém místě odmítá Alf vystoupit z lodi a odvaluje balvany z koryta aby si vytvořil průjezd. Trvá mu to sice déle než nám přenášení, ale je spokojen (obor vodní stavby se nezapře :-). Jinde musím jít vyprostit Honzince, který zůstal přišlápnutý špičkou na šutr se zádí pod vodou v proudu a svými pokusy o uvolnění se tam usadil zcela dokonale. Já jsem taky své lodi uštědřil několik tvrdých lekcí do čumáku, chránič špičky je pěkně potrhanej, ale svoji čestnou povinnost splnil. Vlastík s Alfem si mezi průskoky vyprávějí vtipy napokračování ("...a znáš tenhle...", hop, šplouch, "...přijde policajt do obchodu a...", šup, bum, záběr, glogloglo...). Konečně se obtížnost trochu snižuje a za chvíli jsme u dolního mostu. Ještě poslední kaskáda, Alf prohlíží z lodě a signalizuje X. Přijíždí Guru, zběžně tam nakoukne, trochu drncání a je dole. Alf samozřejmě jede taky. A teď nastáva čas mojí pomsty, i když jsem se tentokrát ani sám nemusel nijak snažit. V posledním průjezdu se Alf otírá o šutr tak šikovně, že si pěkně narazil žebra v tom místě na boku, kde nemá vycpanou vestu. Vzápětí jede Honzinec a s tím samým šutrem se objímá, zahazuje pádlo a má co dělat aby se nějak vyprostil. Jojo chlapci, strýček Sauron není zlý, je jenom přísný.

My ostatní si tuhle závěrečnou lahůdku necháváme raději ujít, na silnici se dá vylézt i z vracáku nad kaskádou. Vyplachujeme lodě od písku a zbytků slané vody a pak je vynášíme nahoru k autům. Je asi osm večer, Q odjíždí na kole do tábora, my se převlékáme a nakládáme. Potom následuje slavnostní zakončení vodácké části dvanáctkou Budvar na mostě "U Travu" za výkřiků "Korsika libre" a "Viva la Resistance". Ještě několik kapek piva do řeky jako úlitba strýčkovi za to, že se nikomu nic nestalo. Jedeme do kempu. Vlek s ohnutou poloosou jede sice trochu nakřivo, ale dá se. V kempu nás už vítá Stoupa a děvčata, kteří si pro tento den, vzhledem k náhle nastalé příznivé povětrnosti (na pobřeží pražilo slunce) rozdělili role následovně: Stoupa v 10:00 nastupuje v moře, kde s mizivými přestávkami na občerstvení ve svém neoprenu a ploutvích setrvává do 16:00. V 11:34 se k němu zhruba na půl hodiny připojuje Chamonix, pouze ve plavkách a vestě, výská a houpe se na vlnách. Tento pohyb později na pláži zamění za profesionálním klepání kosy a ještě později, zahřejíce se usnouc, za drobné připálení ramen. Martina moudře usoudila, že jí podobných radostí není zapotřebí a opálila se bez vedlejších účinků, nepočítáme-li, že si nebezpečně zvykla Stoupovi uprazdňovat plechovky. Kol 16. hodiny Stoupa svléká neopren a vyráží kolmo nahoru k mostu do Chisy. Tam otáčí zpět, dole u aut si dává pivo a pozdravován právě nakládajícími Švýcary odebírá se zpět do kempu, kde se v 18:00 převléká do neoprenu a odplouvá v dál. Děvčata mezi tím cyklila po městě, přístavu a okolí. Večer Guru hovoří se švýcarskými pádlery, navzájem si pochvalují dnešní Travo, Švýcaři chtějí zítra na Fium Orbo a probírají s Honzou detaily. K večeři jsou těstoviny s Alfovou pálivou božskou Salzou a masem, 25 porcí je pro nás tak akorát. Přežíráme se, Honzinec laškuje s velkým černým psem tak dlouho, až mu tento rozverně natrhává rukáv na šusťákové bundě. Začíná být dost zima, nebe je jasné (hvězdným plechem poblité jak romanticky řekl Alf). Sdělujeme si dnešní intenzivní zážitky a popíjíme červené víno. Kolem půlnoci jdeme spát, v noci opět časoměrný pták. Alf tentokrát neměl pivo, tak aspoň nechal plný hrníček červeného a ráno tvrdil, že netušil že měl nalito....

Den 12. - úterý 7.5.2002

Poslední den na ostrově :-( V noci nějací místní psi roztahali část našeho nádobí po pláži (Honzinec tvrdí, že ten černej to určitě nebyl). Začínáme balit. Chlapci jedou nakoupit čerstvé bagety a zkusit štěstí s vlekem do opravny. Vypadá to bohužel na větší opravu, takže budeme muset dojet do Čech s křivou poloosou. Alf si užívá snídani, protože konečně má celou bagetu jen pro sebe. Po snídani ještě stavíme narychlo na pláži Boathenge a fotíme se před ní v krysích tričkách. Nakládáme, máváme na Švýcary a v 11h opouštíme kemp. Máme před sebou něco přes 100km po N198 do Bastie, to se dá tak akorát do jedné stihnout. Trochu bloudíme v přístavu, hledáme tu správnou frontu a v 13h jsem už v lodi, té samé kterou jsme přijeli na ostrov (Corsica Feries Marina Seconda). Toyotou jsme na Korsice najeli asi 1000km, převážně pod vedením Alfa nebo Q.

Na horní palubě klasicky lehátka, budvárek, tatranky, červené, sušená kráva, pistácie, korsický sýr, vaječňák. Počasí je příjemné, lehký opar, ale slunce stejně začíná docela pálit. Moře je klidné. V 17:30 přistáváme v Livornu, absolvujeme výjezd z přístavu mezi šíleně se hemžícími sebevrahy na skůtrech (odbočit doleva na červenou, proč ne...). Po podivné italské mostní dálnici jedeme směr Firenze, Bologna, volantem točí v hustém provozu Alf. Stavíme na odpočívadle a vaříme večeři - těstoviny s tuňákem. Ve 20h opět jedeme, řídím já. U nějaký Modeny, nebo kterýho Hobitína, trochu bloudíme, pak zase trefujeme správnou dálnici - Verona, Bolzano, Brenner. Passát nám samozřejmě ujíždí, pak na nás čeká u pumpy, ale my omylem nezastavujeme, tak čekáme na další, prostě normální krysí cestování. Za Bolzanem začínám usínat, střídá mě Q, je půlnoc, zalézám si dozadu do auta a spím posilněn zbytkem vaječňáku. V polospánku matně zaznamenávám nějaké zmatky s rakouskou dálniční známkou, pak se zase vyvařila voda z Toyoty, ale mě je teď všechno jedno....

Den 13. - středa 8.5.2002

V 7 ráno jsme na Rozvadově, snídáme na pumpě, svítí sluníčko a je celkem teplo. V Plzni ještě jednou doléváme vodu do chladiče a něco po desáte jsme v Praze. Najeto asi 3500km. Vykládáme lodě a zbylé jídlo (celá jedna přepravka, pivo kupodivu nezbylo žádné), ještě rychle opravuji omlácenou špičku kajaku a v 11 už sedíme na "jednom" točeném v blízké občerstvovně "U Rotundy" (i když správný korsičan by řekl "U Rotundu" :-))

A to je bohužel KONEC.

Tak zase někdy, naložit mikrobus až po střechu, kajaky naházet do vleku a vyrazit někam, na západ, sever, jih či východ, ale hlavně na vodu.
Už aby to bylo!!!

Zapsal Tomáš za podpory Stoupy a ostatních.

Takže když shrneme to nejdůležitější:

Nejkrásnější místo -	Amphitheatre Falls na Travu.
Nejintenzivnější zážitek, nátěr, výplach, čočka -	Surfing na moři u Ajaccia v 3m vysokých vlnách.
Nejlepší večírek -	V pondělí na soutoku Vecchia s Tavignanem.
Nejčastější zaklínadla -	Strýček Sauron, Mordor, travaux, urinoár.
Nejoblíbenější muzika -	Moby-Play, Ivan Mládek, Nohavica-Muzeum, Nirvana, 3 sestry, ZZ Top.
Největší vopruz -	Domorodec s brokovnicí co vypouští gumy u Tavignana, elektrárna na Golu co nevypouští nic.